Radim Hladík nás svou hudbou bude těšit navěky

Někdy je snad lepší žádné zprávy nečíst ani neotvírat. Jinak se v poklidné adventní nedělní ráno dozvíte, že odešel ze světa člověk, který si to ještě nejenže nezasloužil, ale u kterého si to prostě odmítáte byť jen připustit.

Asi není mezi muzikanty – a zdaleka nejen mezi kytaristy – mnoho těch, kterým by jméno Radima Hladíka nic neříkalo. Radim Hladík byl nejen tuzemskou kytarovou legendou, dobrou duší svého Blue Effectu, ale především jedním ze zakladatelů naší bigbítové scény, člověkem který se obklopoval těmi nejlepšími muzikanty u nás a s jejich pomocí vytvářel ojedinělé nahrávky, které by za jiných okolností mohly být i světově proslulé. A právě díky těmto nahrávkám, ať již vznikly pod hlavičkou Blue Effectu, Modrého Efektu, M. Efektu, Matadors, či v pozdější době projektu Vivaldiano, spolupráce s Jaroslavem Hutkou nebo Dagmar Andrtovou Voňkovou, zůstává Radim Hladík nesmrtelný a prostřednictvím své hudby mezi námi i zůstává.

Radim Hladík se v posledních letech sice potýkal se zdravotními problémy, které ho značně vysilovaly, přesto se snažil dále koncertovat a těšit své fanoušky svou jedinečnou a nezaměnitelnou kytarovou hrou. Stejně jako nedávno zesnulí B. B. King, Lemmy či David Bowie, dělal do poslední chvíle to, co měl v životě nejraději. A není vůbec zcestné, stavět Radima Hladíka po bok těchto hudebních velikánů. Radim Hladík mezi ně svým významem (byť by to mělo být jen pro tuzemskou hudební scénu) bezesporu patřil.

Bývalý bubeník Blue Effectu Vlado Čech už nějaký čas ladí bubny na nebeském pódiu, teď bude mít po boku zase svého nejlepšího parťáka. Bohudík pro něj, bohužel pro nás...