Radůza: Štěstí většinou trvá jen chviličku

Jak probíhalo hlasování? Zveřejnila jste nějaký předvýběr?

Vůbec ne. Ke každému řadovému albu jsem vytvořila klip a vyzvala jsem fanoušky, aby mi poslali názvy tří písniček, které mají z toho alba nejradši a chtěli by je na výběru mít. Z došlých odpovědí jsem pak výběr sestavila. Kromě alba Kupředu plout jsou na něm zastoupeny všechny mé desky.

Do jaké míry se volba fanoušků shodovala s písněmi, které máte na repertoáru a obvykle je hrajete?

Na dvojalbu se najdou i písničky, které už na koncertech neuvádím, ale jinak se výběr fanoušků od mého repertoáru zásadně neliší. Příjemně mě překvapilo, že si lidi psali nejen o nejznámější písně, ale i o alternativnější skladby jako Tulák po hvězdách nebo Až hory se převalí, které nejsou vůbec jednoduché, ani stavbou ani na poslech.

Když si po letech pustíte své nejstarší písně, myslíte, že byste je dnes už napsala jinak?

Nemůžu říct, že bych některou svou písničku vyloženě neměla ráda. Jsou skladby, u kterých si s odstupem let uvědomuju, že nejsou tak dobře napsané, ale beru je jako součást svého muzikantského vývoje. I když jsou v nich třeba slabší místa, vyjadřují něco, co jsem tenkrát cítila a prožívala.

A když je hrajete na koncertech, nemáte tendenci je upravovat, vylepšit je?

To ne, spíš je prostě nehraju, protože co se týče koncertního repertoáru, rozhodně mám kam sáhnout. Navíc pořád píšu nové písničky – a ty mě samozřejmě zajímají vždycky nejvíc. Ale starší skladby bych neupravovala ani kdybych je chtěla na koncertech znovu oprášit. Prostě jsem je napsala tak, jak jsem je napsala, a v době, kdy vznikly, jsem si za nimi stála. Kdybych je upravovala, byly by to už jiné písničky.

Kolik skladeb vlastně máte na kontě?

Na OSA mám zaregistrovaných kolem 350 až 400 písniček, ale jsou v tom třeba i absolventské kompozice z konzervatoře nebo skladby, které jsem napsala pro jiné zpěváky a zpěvačky.

Čtyři stovky písní, to není zrovna málo.

Já toho fakt napsala strašně moc... Kluci z mé kapely si dělají legraci, že bych mohla mít vlastní rádiovou stanici, která by vysílala 24 hodin denně jen moji hudbu – a ani jedna z písní by se neopakovala. (smích)

Zmínila jste skutečnost, která není tak úplně známá – že vaše písně zpívali a zpívají mnozí interpreti napříč žánry. Jsou mezi nimi skladby, které si podle vás s interprety „sedly“ víc než jiné?

Mám hrozně ráda písničku Anděl strážný, kterou jsem asi před šesti lety napsala pro Hanku Zagorovou. Nedávno jsem ji po letech zase slyšela a myslím, že k Hance hodně promlouvala, je to cítit z její interpretace – jako by jí vycházela z duše. A velkou radost jsem měla i z textu, který jsem napsala pro vánoční album Lucky Bílé sestavené z překladů amerických vánočních evergreenů. To byla těžká práce, musela jsem hodně hlídat krátké a dlouhé samohlásky, ale bavilo mě to, ráda přijímám podobné výzvy. Navíc mám vůbec dost ráda vánoční písně.

Dá se být v tvorbě pro jiné inteprety osobní – „propašovat“ do nich i něco ze sebe?

Teď jsem zrovna textovala písně pro kluky z Malina Brothers a napsala jsem jim i text Ledňáčci nad Metují. Luboš Malina a jeho bráchové jsou z Náchoda a ta písnička je o kraji, odkud pocházejí, ale který i já sama dobře znám, protože jsem ve východních Čechách prožila dětství. Zrovna Ledňáčci nad Metují jsou ten případ, kdy píšete pro druhé, ale vlastně trochu i o sobě.

Přišla někdy autorská zakázka, která vás vyloženě překvapila?

Já jsem otevřená všem a všemu, takže bych asi nemluvila o překvapení. Oslovil mě třeba Pavel Vítek, že by chtěl nějakou bezstarostnou letní písničku. Nic podobného jsem předtím nedělala, tak jsem si řekla, že to zkusím. Napsala jsem mu skladbu Anita – nevím, jak moc je úspěšná, ale jemu se líbila. Jako autorka prostě nemám žádné zábrany! (smích)

Stane se, že vaši písničku interpret odmítne?

Stane, ale já si to neberu osobně, protože to nemusí nutně znamenat, že ta písnička je špatná. Jen třeba nejde zpěvákovi do pusy nebo má jinou náladu, než by si její interpret přál.

A nelitujete někdy, že jste si písničku psanou pro jiného interpreta nenechala pro sebe?

Třeba zrovna Anděla strážného bych si dovedla představit i ve svém repertoáru a asi bych našla víc takových písní. Ale já prostě nerozdávám druhořadé zboží. Než někomu něco pošlu, musím s tím být sama spokojená. Určitě nenabízím skladby, o kterých bych věděla, že pro mě samotnou nejsou dost dobré.

Mnohokrát jste řekla, že vaše písně jsou vaším osobním deníkem. Když jste sestavovala bilanční dvojalbum Bylo nebylo, jaké emoce to ve vás vyvolalo?

Znovu jsem prožívala události, které mě ke všem těm písničkám vedly. Někdy to nebylo veselé vzpomínání, ale k životu patří i nepříjemné okamžiky. Když člověk dospívá, myslí si, že ho čeká život jako v pohádce. Že dostane tři úkoly, které překoná a pak bude žít šťastně až do smrti. Jenže to tak není. Život přináší fakt velkou spoustu trablů. Pořád se s něčím potýkáte – se smrtí nejbližších, s nemocemi, s problémy nejrůznějšího rázu. A to štěstí trvá většinou jen chviličku. Než jsem si tohle uvědomila, uběhla spousta let. Ale pak mi to došlo a ulevilo se mi. Teď už vím, že životní těžkosti jsou běžná věc a každý z nás se s nimi musí poprat. Nehledě na to, že někteří lidi jsou na tom mnohem hůř, než jsem kdy byla já sama.

Pro album Bylo nebylo jste znovu nahrála tři starší písně – Madeleine z alba Marathon, příběh běžce, Prostři stůl z desky Miluju vás a Madona a Botticelli z vánoční kolekce Studna v poušti. Proč zrovna tyhle skladby?

Protože původně byly napsány v aranžích, v nichž se počítalo s klavírem, a když jsem přestala na koncertech klavír používat, z repertoáru vypadly. Bylo mi jich líto, protože jsem je nepřestala hrát kvůli tomu, že bych vyčerpala jejich emocionální potenciál, ale opravdu jen proto, že přestalo být praktické vyžadovat na koncertech piano. Před časem jsem se ale začala učit na elektrickou kytaru, se kterou ty písničky zase začaly fungovat, a tak už je zase normálně hraju. Když jsem připravovala dvojalbum Bylo nebylo, řekla jsem si, proč tu desku neozvláštnit tím, že ty písně znovu i natočím – v podobě, v jaké zní na koncertech dnes.

Na pódiu vás vídáme v triu s Josefem Štěpánkem a Milošem Dvořáčkem, ale v poslední době jste zase začala vystupovat sama. Proč?

Pepa s Milošem jsou senzační parťáci, cítím se s nimi komfortně a bezpečně – až tak, že jsem vedle nich zapomněla na ten nefalšovaný koncertní stres. Když v triu něco pokazím, kluci mě podrží, jsou to super muzikanti. Ale v poslední době jsem si říkala, že už by to chtělo nějakou novou výzvu, začala jsem být moc pohodlná. A tak jsem se vrátila k sólovému vystupování a současně jsem se naučila na tu elektrickou kytaru.

Tím se přede mnou otevřel svět neuvěřitelných možností – s kytarou mám na krku pověšený celý orchestr a můžu se na pódiu zase vyjadřovat sama, jako na začátku kariéry. Ale určitě bych nerada úplně opustila hraní s kapelou. Když máte kolem sebe muzikanty, kteří vám nahazujou, taky vás to hodně inspiruje.

Když jsme spolu mluvili naposledy, zmínila jste se, že vás baví psát písně ve francouzštině. Jak to přišlo?

Asi s tou kytarou. A taky to bylo tím, že za covidu jsem jako každý sjížděla různé filmy a seriály na streamovacích platformách, často v původním znění. Spousta z nich byla francouzských. Ale já s tím jazykem samozřejmě mám zkušenosti už z minula. Moje děti mají po svém otci francouzské občanství, a francouzština se tak s léty začlenila do mého života.

Jak umíte francouzsky?

Domluvím se bez problémů. Teď jsme byly s dcerou v Paříži a já s překvapením zjistila, že jsem všemu rozuměla, běžně jsem i francouzsky komunikovala. Jsem schopná ve francouzštině taky číst, přelouskám třeba Malého prince, i když k jiným knížkám od Exupéryho už si musím vzít slovník. Sleduju v tom jazyce i ty filmy a seriály, ale současně si k tomu pouštím francouzské titulky, protože Francouzi někdy hrozně šumlujou.

Zmínili jsme už písničku Madeleine z protiválečného koncepčního alba Marathon, příběh běžce. S jakými pocity se k té skladbě vracíte – při vědomí toho, co se děje kousek za hranicemi?

Když dneska hraju Madeleine, je to pro mě jímavější než kdy jindy. Ta píseň mě vždy emocionálně vyždímá. Už když jsem album Marathon psala, bylo mi jasné, že protiválečných skladeb už lidstvo slyšelo – a vůbec to nepomohlo.  Lidi jsou nepoučitelní a asi nezbývá než smířit se s tím, že se to kolem nás bude mlít pořád.

Když začala válka na Ukrajině, přišel za mnou můj vyděšený syn. Vysvětlovala jsem mu, že ve světě nikdy nebyl mír. Ukázala jsem mu booklet alba Marathon, příběh běžce, kde mám v datech vypsány všechny válečné konflikty, které proběhly jen od druhé světové války po vydání té desky. Už tehdy jich bylo sedmdesát.

V posledním rozhovoru, který jsme spolu vedli, jste se nazvala autorským chrličem, který se ne a ne zastavit. Není pro takového „chrliče“ kompilace typu Bylo nebylo vlastně zbytečnost? Vsadím se, že byste klidně poskládala album zcela nových písní...

Já jsem tím výběrem chtěla uzavřít jednu periodu své tvorby. Když jsme se bavili posledně, měla jsem za to, že musím psát a psát, a dost jsem tím trpěla. Říkala jsem si, že jestli to takhle půjde dál, tak se zblázním. Ale pak najednou jako by na mě někdo promluvil a řekl: „Hele, ty už prostě nemusíš.“ A tak jsem odložila svůj projekt písničkových pašijí a rozhodla se, že shrnu vše, co bylo, a dál už se budu jenom bavit.

Vnitřně mě to zklidnilo a osvobodilo, od té doby nic nemusím, od té doby už jenom můžu. Dřív jsem si myslela, že když už jsem shůry dostala ten dar talentu, nesmím se zastavit, protože je to dárek, o který se s lidmi musím rozdělit. Až teď mám konečně pocit, že ten dárek je určený i pro mě.

V průběhu pandemie jste se naučila hrát na nové nástroje: banjo, ukulele, teď k tomu přibyla elektrická kytara. Na co všechno dnes zvládnete zahrát – když by na to přišlo?

Já nikdy nebyla dobrý hráč, moje síla je spíš v pravdivé autorské dokumentaci své cesty. Ale když se ptáte – doprovodím se na klavír, akordeon, na kytaru, banjo a ukulele, na lesní roh, zobcovou flétnu, na foukací harmoniku... Taky kdysi v kapele Nerez potřebovali, abych jim v jedné písničce zahrála na cimbálek a v jiné zase na krumhorn, to jsem taky zvládla. A vlastně ještě hraju na české dudy!

Když jste zmínila skupinu Nerez, napřesrok to bude dvacet let od úmrtí vaší objevitelky, Zuzany Navarové, jejíž hlas v duetu Cestou do Jenkovic z nového dvojalba taky zaznívá. Považujete se v něčem za její pokračovatelku?

To ne. Naše hudba vychází z úplně jiných kořenů. Zuzčina z latinskoamerických, zatímco ze mě vždy čišel český a slovanský folklor. Víte, já myslím, že kdyby v tuzemských vodách nebylo tak málo písničkářek, tak by nás nikdo ani nesrovnával. To, že jsme si rozuměly lidsky, je jedna věc, ale hudebně jsme byly fakt jinde. Jednou jsme si v legraci řekly, že každá natočíme desku jako protiúkol – Zuzka že bude na té své zpívat rokenrol a valčík a já zase jazz a latinu. (smích)

Během covidu jste se se svými dětmi odstěhovala z domu na Kladně, kde jste řadu let žili, do bytu v Berouně. Už jste si v novém bydlišti zvykla?

Bylo by divný si na Beroun nezvyknout a nezamilovat si to město, obzvlášť poté, co člověk prožil sedmnáct let v Kladně. V Berouně mám přírodu hned za domem, vyjdu ven a jsem v lese. Nebo můžu skočit do řeky a plavat – což s oblibou začasté dělávám. A taky někdy sednu na kolo a jedu jen tak podél řeky do Srbska a zpátky. I děti si v Berouně zvykly, mají tam dobré školy a kroužky.

Až prodám dům na Kladně, což už konečně můžu udělat, budu se snažit v Berouně ještě víc zakotvit. Chtěla bych tam zůstat a děti taky. Syn dokonce tvrdí, že v Berouně chce vychovávat svoje děti, jinam že nepůjde...

Kolik je dětem?

Synovi je šestnáct a půl, dceři čtrnáct a třičtvrtě.

Vidíte v nich naději, zvlášť v nelehké době, kterou zažíváme?

Musím to zaklepat, ale jsem se svými dětmi spokojená. Vlastně ani nemůžu říct, že poslouchají, protože jim nevydávám žádné příkazy, spíš je vždycky poprosím, jestli by něco nemohly udělat – a nestalo se, že by mi nevyšly vstříc. Pravda, někdy se stane, že tu myčku večer nevyskládají – ale co, tak to udělají ráno...

Líbí se mi, že jsou otevření, bez předsudků, že jsou ochotné se učit, poznávat, ale zároveň si nenechají jen tak něco nakukat. Přistupují ke všemu kriticky, vyslechnou si určitý názor a pak zváží, jestli ho vezmou, nebo nevezmou. Taky se umí obhájit a ohradit vůči tomu, když někdo neoprávněně zasahuje do jejich prostoru. Řekla bych, že mladá generace je fajn. A tím nemyslím jen dospívající lidi ve věku mých dětí, ale třeba i třicátníky.

A co vaše děcka a múzické nadání?

Syn se učil na kytaru, ale nakonec řekl, že nechce být muzikant. Pak ho chvíli drželo divadlo, ale dospěl k tomu, že nechce být ani herec. Takže šel na manažerskou akademii. Nicméně začal fotit. Toho se zatím drží. Fotky mi teda neukazuje, ale s jednou se dostal i do finále nějaké celostátní soutěže, takže asi nebude špatný fotograf.

A dcera se zrovna rozhodovala, jestli bude dělat zkoušky na konzervatoř, nebo na výtvarnou školu. Tak jsem se jí dotázala, jestli by chtěla jako muzikantka chodit před lidi a hrát koncerty, na což odpověděla, že v žádném případě. „To pak ale nechoď na konzervatoř!“ povídám jí. A tak se chystá na talentovky na výtvarnou školu a když by je neudělala, budeme hledat další řešení.

Za pandemie jste si vydělávala jako brašnářka, dělala jste krásné peněženky, kabelky, popruhy na hudební nástroje. Tuhle živnost jste už pověsila na hřebík?

Úplně ne. Naposledy jsem vytvořila dva popruhy pro Luboše Malinu, jeden na mandolínu, druhý na banjo. Teď jsem musela vystěhovat kladenský dům, takže mám všechno brašnářské náčiní a zboží doma v dílně, kam se musí chodit takovými cestičkami jak pro myši... Až se v Berouně přestěhuju někam, kde bude víc místa, umím si představit, že bych ještě občas něco ušila, i když už asi jen pro kámoše. Nabídky bych každopádně měla...

Pořád hodně koncertujete, každý měsíc máte kolem desítky vystoupení. Jsou koncerty stále tím, proč hudbu děláte?

Za těch třicet let, co hraju, se mi ani jednou nestalo, že bych šla na jeviště s nechutí. I když jsem byla vyčerpaná nebo smutná, vždycky jsem se na koncert těšila a snažila se tam ze sebe vydat vše, co jsem měla k dispozici. Ale baví mě třeba i cvičit na nástroje. Kdybych si mohla vybrat, co bych v životě dělala nejradši, tak bych chtěla buď hrát, nebo sedět doma a cvičit – anebo chodit po lese se psem.

Na facebooku jste se pochlubila, že máte nového pejska!

Máme! Je to štěňátko corgiho, což je pastevecké plemeno původem z Walesu. Jmenuje se Saturnin. Je báječný, od té doby, co ho mám, spím jak zabitá. Mívala jsem potíže se spánkem, ale od doby, co přišel Saturnin, večer usnu a probudím se až ráno budíkem. Neuvěřitelný! Takového psa jsem ještě neměla – a že jich mým životem prošlo.

Jak vás znám, na album vašich nových písniček nebudeme dlouho čekat. Kdy byste s ním chtěla přijít?

Materiál na desku bych už měla, ale tentokrát jsem si řekla, že nové písničky nejdřív nahraju doma, dám si je někam na flashku, kterou si budu průběžně pouštět a vybírat, co ze skladeb nakonec natočím ve studiu. Takhle bych to chtěla udělat i několikrát a z každé nové várky písní zase vybrat třeba jen tři nejlepší.

Na základě těch předvýběrů by pak mělo vykrystalizovat finální složení alba. Chtěla bych ho natočit sama, jen s kytarou, a myslím, že to bude pro změnu nekoncepční písničkářské album. Takové, jaká jsem natáčela, když jsem kdysi začínala.

Vracíte se po třiceti letech na začátek svého příběhu?

Asi fakt začínám znovu! Koneckonců mám novou kytaru, nového pejska – i novou hypotéku! (smích) Je to sice něco jiného, startovat ve dvaceti a teď, ale řeknu vám, že i v těch padesáti to stojí za to... (smích)