Raego: Nesmíš to vzdát!

Český zpěvák a rapper Raego vydal společně s Olgou Lounovou singl Nesmíš to vzdát. Reagují tak na současný nouzový stav a zároveň skládají hold všem lidem, kteří riskují své zdraví každý den, aby udrželi život v chodu. Lékařům, zdravotním sestřičkám, vojákům, nebo třeba prodavačům v potravinách. Nahrávání, mix a mastering singlu proběhl ve studiu Rooftop Ondry Žatkuliaka, který se podílel na nahrávání a produkci mnoha českých umělců, např. Lenny, Marpa, Prago Union, O5 a Radeček. Zajímalo mě, jak probíhala realizace celého singlu, a tak jsme se vydali přímo na místo činu, vyzpovídat Raega i Ondru najednou.

Raego, můžeš nám popsat, jak celý nápad vznikl? Představila bych si, že ráno ležíš, nikam nemůžeš, koncerty zrušený… A najednou ta myšlenka přijde. Jak to probíhalo?

RAEGO: Když přišly první opatření, já jsem byl děsně frustrovanej. Cejtil jsem, že přichází doba, kdy nám jako umělcům nebude dobře. Pak začaly chodit všechny ty zprávy, a když jsem viděl ty songy od ostatních, napadlo mě, že tu chybí někdo, kdo by řekl: Bude to dobrý! Panika se rychle šířila, opatření se zpřísňovala... měl jsem z toho strašně depresivní náladu. Viděl jsem to ve městě všude – na řidičích, prodavačkách, ta společnost byla taková nervózní. Tak jsem vzal telefon a zavolal do Rooftop studia, abych si booknul Ondrův čas.

ONDRA: A to jsi ještě neměl text.

R: Ten jsme dělali po částech, Ondra tomu dodal skvělou podobu. Druhej den přišla Olga a natočila vokály.

O: Oba dva měli jasno, co chtěli říct, takže to šlo rychle.

Proč sis Raego na spolupráci vybral zrovna Ondru?

R: Je obrovskej profesionál. Usiluje pokaždé o to, aby z umělce dostal to nejlepší. Vždycky mě dotlačí k velkým výkonům, a zároveň působí trochu jako psycholog. Říkám, že je to takový steroid pro umělce – prostě z tebe dostane víc, než si myslíš, že v tobě je.

O: Tak děkuju! Je pravda, že se z lidí, kteří sem přijdou, snažím vždycky dostat maximum. Ale ne pokaždé to jde hladce.

R: To je fakt. Ondra je zabookovanej na několik měsíců dopředu, takže si na ten singl našel čas narychlo, mezi ostatní prací. Když jsem přišel na natáčení, byl jsem tu radši o 40 minut dřív, a Ondra mě nechal stát venku před studiem, protože se věnoval předchozímu umělci. V tu chvíli jsem ho fakt neměl rád. (smích)

V Nesmíš to vzdát s tebou zpívá Olga Lounová. Kde jste se potkali?

R: Já jsem s Olgou chtěl natáčet už od roku 2012. Potkali jsme se tady u Ondry.

O: A tys jí tehdy donesl kytku, byla z tebe nadšená!

R: Většinu věcí jsme domlouvali online. Ale šlo to rychle. Text jsme měli napsaný za dvě hodiny.

V klipu se objevuje spousta lidí mimo hudební průmysl – vojáci, zdravotníci, řidiči hromadné dopravy… jak se vám podařilo je oslovit?

R: Většinou přes známé. Dal jsem na Facebook post, že tenhle klip budeme dělat. Chtěli jsme singl pro všechny lidi, kteří nasazují svoje zdraví, aby udrželi běžný provoz v chodu. Těsně před natáčením jsem šel do Alberta, a prodavačky tam seděly za plexisklem, s rouškami… říkaly, že pracují dvanáctky, a že se bojí, že pokud onemocní jeden, bude muset do karantény celá směna. Přišlo by mi hloupý zvát si do klipu, který oslavuje odvahu právě těchhle lidí, nějaké celebrity. Tím bych to úplně shodil.

Jaké jsou reakce lidí, co váš klip sledují?

R: Je to různé. Některé jsou opravdu nadšené, dneska jsme druhý v trendech na YouTube. Někdo je rád, že lidi spojujeme, že jsme tímhle klipem vyzdvihli práci právě těch lidí zajišťujících běžný provoz. Ale na jiném hudebním serveru o nás napsali, že se snažíme „přiživit na tragédii“. To nepochopíš.

O: Hele, je to zvláštní. Člověk by si myslel, že závist v Češích už vymřela, ale ne, je to tu pořád. Většina lidí má od rodičů naučený neprojevovat se, nevyčnívat. A přitom podobný úspěch je výsledek spousty práce, malých úspěchů, které si člověk musel vybojovat už před tím.

R: Lidi jsou schopný napsat: Ten kluk zpívá o Čechách, ale sám Čech není! A to je blbost. Mám sice rodiče z Asie, ale narodil jsem se tady, vyrostl jsem tady. Jak mám ukázat, jak vypadá pravej Čech? Nezáleží přece na tom, jak vypadáš, ale jak se cítíš. Já jsem tím klipem chtěl Čechy hlavně podpořit, a věřím, že je to z toho znát.

Jak většinou vypadá vaše tvůrčí spolupráce?

O: S Raegem je to jako u většiny profesionálů, co sem přijdou. Ví přesně, kam jde, má jasnou vizi. Je orientovaný na výsledek. Většinou má hotový text a nástřel hudby, tady to ladíme, vytvoříme finální podobu. Čím je člověk zkušenější, tím je to rychlejší, hladší. Lidi jako Raego sem chodí s tím, že ví přesně, co chtějí posluchačům sdělit. Já jim pomáhám vytvořit ten most, aby to sdělení bylo co nejjasnější.

R: Já jsem se už v Americe naučil, že studiový čas je fakt drahý. Do studia nechodíš skládat, tam prostě jdeš s tím, že víš přesně, co a jak má znít, a ve studiu to jen přivedeš k životu. S Ondrou toho času navíc většinou máme málo a jedeme na knop, takže musím přijít opravdu dobře připravený. Ale pak je to hotová terapie.

Co je podle vás při tvoření nejdůležitější?

O: Je jedno, jestli sem člověk přijde s metalem nebo jako folkař. Důležitá je ta zpráva, co chceš předat. Umělec by si měl ujasnit, co chce vlastně lidem říct. Za minulého režimu bylo nutné všechen obsah schovávat do jinotajů. Potom přišel navoněný pop.

R: Umělci podle mě dřív oslavovali takový ty věci jako slávu, promiskuitu. To se teď mění.

O: Dřív byl pop muzikál. Dnes chtěj lidi civilní jazyk. Proto se dnes rap stal mainstreamem, lidi to chtěj slyšet do ksichtu. Rap dává přímočarost. Stejně tak humor - tím můžeš oslovit spoustu lidí.

R: Ta autenticita je generální jazyk, jedno v jakém žánru. Umělec by si měl něco prožít, zkusit si být na dně. Aby pak věděl, co chce vlastně sdělit a bylo to upřímný. Proto třeba obdivuju Pavla Calltu. Kam až se vypracoval, poté, čím si prošel! Nebo i Ondra, první tři roky produkování spal tady ve studiu.

Raego, máš za sebou celkem silnou zkušenost v Americe. Jak ji vnímáš s odstupem času?

Já jsem za to strašně rád. Lidi tehdy říkali, že jsem zmizel, že už se nevrátím, a že to byla blbost. Ale nebyla. Přežíval jsem tam s několika desítkami dolarů v kapse, a nevěděl jsem, jestli nějaké peníze ještě přijdou. Měl jsem jedny kalhoty na půl roku. Musel jsem se kolikrát rozhodovat, jestli poslední peníze dám za studio nebo za jídlo. Naučil jsem se vážit si práce, střechy nad hlavou i ostatních muzikantů. Věřím, že muzikanti by měli dostávat dobře zaplaceno, a nebát se platit i ostatním. Tuhle zkušenost jsem si přinesl zpátky do Čech.

Jaký byl návrat domů?

Musel jsem začít odznova. Ale byl jsem na to hrdej. Na týhle cestě na sobě musíš makat každej den. Moc lidí si nedovede představit, jaký to je, být opravdu v menšině. Já mám asijské rysy, a občas mě to ještě potká. Že když jdu do banky, myslí si, že ji jdu vykrást. Proto radši chodím v saku, abych těm předsudkům trochu předcházel. V Americe jsem žil v ghettu a vím, jaký to je, když jediný, na co myslíš, je, jestli zítra budeš mít za co jíst. Tady si žijeme fakt dobře.

Co nejvýraznějšího sis z té zkušenosti odnesl?

Že nejdůležitější je psát. Když píšeš svoji vlastní hudbu, měl bys psát pořád, i když se na to třeba vůbec necítíš. A radovat se z malých úspěchů. Když tvůj klip na začátku sledují tisíce lidí, a po několika týdnech se z toho stanou desítky tisíc, musíš z toho mít radost. Když dosáhneš nějakého úspěchu a někdo tě začne poznávat, za chvíli se o to stejně budeš muset snažit znova, lidi zapomínají a každý rok je populární někdo jiný. A nejdůležitější je asi najít si trvale udržitelný model. Nemá smysl nasypat půl mega do klipu a vsadit na něj všechno. Důležité jsou menší kroky, který vydržíš dělat dlouho.Protože to budeš potřebovat.