Reggie Worthy: Potřebuješ jen zesilovač, basu a výdrž

Zahrál si s řadou naprostých legend, nahrával a cestoval s hudbou po celém světě, a přesto (nebo právě proto) vstává dříve, než většina z nás, aby si mohl před cestou do práce zacvičit. O tom, jak je mu blízký vesmír uvnitř hudebnin a jak je hra na basu blízká houslím, mi povídal Reggie Worthy – baskytarista, který nedávno předvedl své umění také v rámci workshopu Sandbergu na Festiwallu.

Nazval by ses nadšencem do „nádobíčka“? Zajímáš se o basové novinky na trhu?

To ne, vlastně mám jen ty základní věci, které mi pomáhají dostat svůj zvuk... a pak? Zapomeň na to! Jen ten dobrej základ. Vezmi si basové efekty, ty jsou hrozně nebezpečné, protože když těch věcí používáš moc, prostě ztratíš kvalitu. Basa zní nejlíp zapojená přímo do zesilovače. Jasně, někdy taky sáhnu po nějakém distortionu a podobně, ale hlavní je dobrý zesilovač. Navíc se vyhýbám kompresorům, protože nechci, aby svazovaly moje hraní a mou dynamiku.

Jaké zesilovače používáš?

Poslední dobou hlavně GLOCKENKLANGy a Ampegy – řadu SVT. Tyhle Ampegy jsem používal od úplného začátku, jsem totiž z New Jersey a tam je stavěli, v Lindenu, New Jersey, to je „Město Ampegu“. Pamatuju si, když začali vyrábět SVT-čka, byl jsem mladý teenager a žil jsem asi 20 minut od místa, kde je dávali dohromady. Jen jsme je poprvé viděli, hned jsme si řekli „teda, tohle musíme dostat do rukou!“ Tak jsem si našetřil nějaké peníze, koupil první SVT a od té chvíle jsem byl fanouškem!

Býváš vidět se svým signature Sandbergem, ale i s jinými basami. Na co v současnosti hraješ?

Teď už je to skoro výhradně Sandberg. Kromě svého signature mám ještě variaci na Precision, která je také Sandberg a co se týče dalších… No, moje nejoblíbenější basa všech dob je moje stará Rickenbackerka, ale ta už nevychází z domu. Byl to dárek od mojí mámy, jedna z prvních bas, kterou jsem kdy měl. Je to moje číslo jedna, ale po ní už jsou to moje Sandbergy. Předtím jsem hrál na Warwicky, a to jsou taky skvělé basy, ale teď jsem se Sandbergem a tam jsem se dostal ke svému speciálnímu modelu, což je skvělé.

Když už mluvíme o tvém signature, jeho tělo je z evropského jasanu a hmatník i krk jsou javorové – chtěli jste docílit trochu jasnějšího zvuku?

Přesně tak, přesně tak. Jak už jsem říkal, miluji svůj Rickenbacker a se svým signaturem jsem chtěl vykročit podobným směrem. Rickenbacker má skvělý spodek a ostré výšky, ale někdy mohl postrádat trochu ve středech. Nyní mohu dostat všechny středy, které chci, nebo ten Rickovský zvuk. Navíc je zvuk mého Sandbergu trochu plnější.

Tvoje baskytara je neobvykle osazená – humbucker u krku a single u kobylky…

Jo, to je ten veliký, old school Rickenbackerovský zvuk. Dříve jsem také hrál na Gibsony – myslím, že jsem měl Les Paul baskytaru – a proto jsem se rozhodl dát dopředu ten veliký humbucker. Akorát musím být opatrný s basovými frekvencemi, když se to s nimi přežene, zvuk ztrácí konkrétnost a jasnost. Ale já mám na své base přepínač středových frekvencí. S tím když si pohraju, mám zvuk, tlustý jako pořádná gospelová zpěvačka – pořádná bašta, kámo! (smích)

Hraješ ohromující množství koncertů s mnoha kapelami a projekty, chystáš nové album s kapelou Stoppok…

Jo, jo, Stefan Stoppok, kluk z Hamburku.

… a taky pracuješ s Inou Zeplin v duu Worthy/Zeplin…

Jo, zrovna pracujeme na novém albu, teď jdeme do studia. Všechno to nahraju na tenhle Reggie Worthy signature Sandberg! (smích) Jsem nadšený, protože máme přichystanou skvělou muziku.

K tomu všemu ještě ale stíháš svou vydavatelskou společnost a další věci, jako třeba dnešní workshop. Najdeš si vůbec ještě čas cvičit?

No jasně, snažím se cvičit nebo hrát aspoň čtyři hodiny denně! Vstávám hodně brzo ráno, nejpozději v 6:00, ale většinou se snažím být vzhůru už v půl, i když mám ten den koncert a cvičit ráno, abych měl den stále před sebou. A pak večer, pokud nemám koncert, můžu cvičit dál. Taky musím šéfovat svému byznysu, skládat hudbu… Navíc teď pracuju se Sandbergem na něčem novém a chystám se na další koncerty, což zabere spoustu času, naučit se nový program.

Protože je tvůj celý aparát poměrně jednoduchý, co to je, díky čemu zníš jako Reggie Worthy? Jaká je tvoje tajná přísada?

Moje tajná přísada? Pokud nějakou mám, není to ani tak věc, jako je to koncept. Rád poslouchám houslisty, mým oblíbencem je Jicchak Perlman. Způsob, jakým hraje, třeba úvod do Rondo Capriccioso, jeho výrazy… Snažím se to tak dělat na base. Koncept toho, jak držíš noty, jak tvoříš svůj attack… To je asi to, co dělám jinak než ostatní. Možná víš, že jsem začal se slapem v sedmdesátých letech, když to bylo docela nové a pořád to mám rád, ale dneska už tak hrajou všichni. Tak jsem se snažil přijít s něčím novým a tady se do hry dostávají ty housle – ty dlouhé tóny, to rychlé hraní, vibrata, snažím se tyhle věci dělat na base. ‚Snažím se‘ a jsem si jistý, že to má důsledky.

Určitě, i když housle asi nikoho nenapadnou, když hraješ…

Jo, to si asi nespojí (smích). Ale to je ten rozdíl v mém přístupu. To je jedno z mých tajemství. Ten zbytek máme všichni společný – cvičit, dostat ten zvuk do rukou, timing… Všechny ty základní věci. Teď pracuju na jedné věci, kterou jsem převzal od lidí jako je J Dilla a ten bubeník z Roots, Questlove. Takový ten druh rytmu, co teď bubeníci hrají, trochu lajdácký, jako za dobou, ale dělají to naschvál! A hrají tu dobu jakoby zpožděnou, čímž se ten beat jakoby loudá, i když je přesný. Pro bicí to je k dispozici už roky, ale já se snažím přijít na způsob, jak tenhle feeling dostat do hraní na basu. Říkám tomu opilá basa!

Je tu jedna věc, na kterou se prostě musím zeptat: Na facebooku máš video, ve kterém hraješ s Ikem a Tinou Turnerovými. Řekneš mi něco o této zkušenosti?

Jasně, bylo to fascinující i pro mě. Skončil jsem střední v New Jersey, sbalil si všechny svoje věci a basu, na střechu auta jsem si přivázal veliký reprobox Marshall (byl pomalu větší než moje maličké auto) a vyrazil do Los Angeles. Chtěl jsem se prosadit. Byl jsem tam asi 6 měsíců, potkával různé lidi, sháněl kšefty, když jsem dostal telefonát, že Ike a Tina hledají basáka. Šel jsem na konkurz, líbil se jim a za dva dny jsme byli na turné! Takhle rychle! Bylo mi 19 nebo 20 a cestoval jsem po Evropě, Austrálii, jižní Americe… Díky nim jsem potkal spoustu skvělých lidí, ale nakonec jsem skončil v roce 1977, těsně před tím, než se celá kapela rozsypala. Tina mi pak později volala a ptala se: „Reggie, nechtěl bys hrát v mé nové kapele?“ Ale já prostě nemohl. Na ten zážitek s Ikem a Tinou jsem byl asi moc mladý, všude okolo bylo spousta drog… Tina tedy nic nebrala, nikdy jsem jí neviděl sjetou, ale s tou scénou, jejíž jsme byli součástí… Prostě jsem od toho chtěl pryč, a proto jsem nevstoupil do její kapely. A kvůli tomu se se mnou do dnešního dne Tina nebaví! Věřil bys tomu? Pořád se na mě zlobí, i po 30, 40 letech! (smích)

Stejně, to musela být úchvatná zkušenost!

Jo, bylo to jako moje univerzita. A do dnešního dne je Tina Turner nejlepší zpěvačkou, jaká kdy byla. Ta energie, ta síla a ten hlas, jaký ona má… A byla neuvěřitelně koncentrovaná! Mohla být nastydlá, trpět bolestí hlavy, mít zápal plic a zlomenou nohu, ale jak vkročila na scénu, nikdo nic nepoznal, tak dobrá ona je. A musím říct, že mi chybí, doufám, že se vrátí a natočí více muziky.

A jak se tvoje kariéra vyvíjela potom?

Pak jsem byl v kapele Stargard, se kterou jsme měli hit jménem Which Way Is Up, který byl na soundtracku ke stejnojmenému filmu Richarda Pryora. Produkoval to Norman Whitfield, který produkoval hodně legendárních Motownských nahrávek, jako Heard It Through The Grapevine, Papa Was a Rolling Stone… Jeden z nejlepších soulových producentů všech dob. Hráli jsme před Isley Brothers a dělali i svoje věci, bylo to super. Po Stargard jsem se přestěhoval do Německa, protože jsem hodně nahrával v Mnichově a musel jsem létat tam a zpět mezi LA a Mnichovem. A tak jsem se dostal sem, teď už jsem hlavně v Německu.

Děkuju ti moc za čas a přeju hodně štěstí s novou muzikou.

Díky, a ještě jedna věc: Cokoliv se rozhodnete dělat, dejte tomu všechno! Může to trvat půl roku, šest let, celý život, ale když u toho vytrváte, bude to stát za to! Stačí jen zesilovač, basa a vytrvalost…

A takto to vypadalo na Music FestiWallu v Kytary.cz...