Richard Kruspe (Rammstein): Každé prostředí přináší jiný způsob tvorby

Pokud se nepletu, s ESP spolupracuješ už od roku 1996. Pamatuješ si, jak vaše spolupráce začala? 

Vzpomínám si, že jsem se zamiloval do jedné kytary ESP. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem se vydal na hudební veletrh do Frankfurtu. Viděl jsem tam ESP-901 a plížil jsem se kolem stánku ESP jako tygr, který čeká na svůj úlovek. Tu kytaru jsem si půjčil a později, v počátcích Rammstein, jsem začal používat jejich modely KH, protože jsem hledal nástroj, který má rychlý atak. Měla také Floyd Rose. Poté jsem začal spolupracovat se Stefanem ze Sound Service, zkoušel jsem různé kytary a po nějaké době, když se kapela rozrostla, jsem si řekl, že bych chtěl mít svůj signature model. Tak to všechno začalo.

Nyní jste dali dohromady tvůj další signature model ESP RZK-III. Jak dlouho jste na něm pracovali?

Byla to docela dlouhá doba. Lidé si myslí, že je to snadná věc, ale už jen samotný přesun prototypů z Japonska do Německa zabere nějakou dobu. Myslím, že vše začalo v roce 2021. Dělal jsem video pro svůj sólový projekt Emigrate a hledal jsem jiný tvar, něco víc ze 70. let, něco jako Firebird. A Phoenix ESP do mých představ skvěle zapadla.

Obvykle si nové kytary zkouším vsedě, ale tentokrát jsem stál a hrál na ni naživo. Měla velmi mužný vzhled, řekl bych. Byla to jedna z těch přímočarých kytar, na které to prostě chceš rozjet. Zamiloval jsem se do toho tvaru, a tak se zrodil nápad vytvořit RZK-III. Každá kytara s tebou má jinou synergii. Je to jako polibek. Polibek je polibek, ale s každým člověkem, kterého líbáš, je to vždycky jiný pocit. (smích)

Hlava ale není jako u modelů Phoenix. Jaký k tomu byl důvod? Nevyhovuje ti?

Hlavním důvodem bylo především to, že se mi zdála příliš dlouhá. (smích) Nějak mi to nesedělo k mé představě, jak by měla kytara vypadat. Cítil jsem, že chci jinou hlavu, a tak jsme použili tu, kterou jsem už měl na svých signature kytarách. Spousta lidí by řekla: „Ne! To nemůžeš udělat. Tenhle originální prvek nemůžeš změnit.“ Ale já měl pocit, že to je právě myšlenka signature kytar – že si můžeš udělat, cokoliv tě napadne. Nakonec jsme měli určité problémy, protože jedním z důvodů, že je původní hlava tak dlouhá, je vytvoření rovnováhy mezi tělem a krkem. Ale nějak se nám podařilo vyvážit kytaru s hlavou, kterou máme teď.

Myslím, že teď vypadá lépe.

(smích) Jo, je to tak. Lidi říkají, že to nejde, ale po nějaké době změní názor: „Víš co? Vlastně to vypadá docela dobře.“ Líbí se mi, ale jde asi o individuální vkus. Tak to se signature kytarami chodí. Nejdřív zkoušíš věci vhodné pro sebe a pak doufáš, že by se mohly líbit i ostatním lidem.

Šli jste v něčem cestou experimentu, nebo jste spíše sázeli na jistotu?

Úpravy, které jsme provedli, byly určité druhy nápadů, jež jsem chtěl vyzkoušet. Ve starých dobách jsem hrál na něco jako e-bow, proto jsem pro verzi ESP přemýšlel o použití sustainového snímače. Na pódiu to tolik nedělám a raději takové experimentální věci hraji ve studiu.

Taky jsem měl pocit, že bych chtěl mít killswitch. Killswitche, které máš normálně, se dělají starým gibsonovským způsobem, dneska jsou řešené tlačítkem. Já mám německý způsob a americký způsob. Rozdíl mezi nimi je v tom, že u amerického způsobu máš nejdřív zvuk a ten zmáčknutím killneš. Německý způsob je takový, že nemáš žádný zvuk, a když zmáčkneš tlačítko, tak jej vytvoříš. Je to jiný způsob hry s rytmem.

Byla tu ale i další řešení, která jsme museli vymyslet. Protože jsem zvyklý hrát s Floyd Rose, řekl jsem si: „Pojďme kytaru vyzkoušet se třemi různými kobylkami.“ A tak jsme vytvořili tři různé prototypy: se stop tailpiece, s Floyd Rosem a s kobylkou pro průchozí struny. Zkoušku jsme provedli pouze podle zvuku a ukázalo se, že stop tailpiece zvítězil.

Což vytvořilo další problém, protože stop tailpiece kobylky se obvykle dodávají na kytary typu Les Paul, které mají krk s profilem U, zatímco já jsem zvyklý hrát na typ kytary, která se dodává s Floyd Rose, kde je vzdálenost mezi krkem a strunami vždy o něco pohodlnější. Proto jsme začali experimentovat, abychom kobylku dostali do těla, aniž bychom přišli o zvuk, který mám rád.

Tyto úpravy jsme dělali tady v Berlíně s mým dobrým kamarádem Alexem, který staví kytary. Řekl jsem mu: „Poslouchej, chci, aby na levé ruce byla cítit myšlenka Floyd Rose, ale přitom chci mít zvuk, který máš se stop tailpiece.“ A tak jsme se pokusili spojit tyto dva koncepty v jedné kytaře. Vytvořili jsme verzi, která nám připadala jako dobrý kompromis. Poslali jsme ji zpět do Japonska a oni skutečně vytvořili hlavní kytaru.

Nyní používáš své snímače Fishman RZK, v minulosti jsi ale nedal dopustit na snímače EMG 81 nebo 84. 

Jedním z důvodů, proč jsem přešel od EMG k Fishmanu, je, že jsem měl s EMG 81 menší problém. Některé snímače EMG znějí úžasně a některé už tolik ne. Chyběla mi konzistence. Proto jsem přešel na Fishmany, protože u nich každý snímač zní stejně, a na to se já potřebuji spolehnout. Také jsem si vytvořil určitý druh frekvence, kterou vždy používám při nahrávání kytar, 1,2 a 3,2 kHZ, kterou jsem v tom snímači tak trochu posílil. Samozřejmě jsem tedy tento snímač použil i ve své signature kytaře.

Tuším, že v minulosti, při tvých prvních signature modelech, jsi nebyl spokojen s cenou, za kterou se prodávaly – přišly ti drahé. Pohlídal sis u RZK-III i tuto stránku?

A ceny teď ještě stouply. Upřímně řečeno, nemám z toho radost a hodně jsem o tom mluvil se svými lidmi tady v Německu. Vysvětlili mi, že ceny v Japonsku rostou obecně, u dřeva, stavebnin, nájmů. Moc nechápu, proč modely tak zdražují, ale musím se spolehnout na jejich informace.

Měl jsem proto velký zájem i o verzi LTD, která má téměř vše co ESP model – kromě sustainového snímače, který je podle mě opravdu jedinečný, takže si myslím, že většina lidí ho nepotřebuje. Snažil jsem se přemýšlet o vytvoření kytary, která se bude lidem líbit, i když je to signature model.

Spousta lidí si kupuje signature kytary, protože jsou fanoušky tvé hry a zvuku, ale u verze LTD jsem měl pocit, že bych rád vytvořil něco, co není tak individuální vůči mému jménu. Něco, co má určité vychytávky, které mám u verze ESP, ale za přijatelnou cenu. Jeden z největších rozdílů mezi ESP a LTD je ten, že modely ESP vznikají v custom shopu, kde na kytaře pracuje jeden člověk, zatímco modely LTD vznikají v továrně.

Vyrůstal si ve východním Německu. Jaké si měl v začátcích kytarové vzory? Měl jsi někoho, ke komu si vzhlížel, i ve svém okolí?

Žádný místní hrdina to zrovna nebyl. Stále miluji jednoduchost AC/DC. Je to kapela, která mě provázela celý život. Vtipné je, že mám třináctiletou dceru, a ta poslouchá úplně jiný druh hudby, ale pokaždé, když pustím písničku AC/DC, tak to na ni rozjede. Takže to pořád funguje. Inspiroval mě Malcolm Young, kterého jsem měl později možnost vidět hrát naživo na pódiu.

Dalším člověkem, který mě hodně inspiroval, byl Jimmy Page z Led Zeppelin – nejen svou hrou, ale i zvukem a kreativní produkcí. Místního hrdinu jsem vlastně neměl, protože ve východním Německu nic takového jako rockový kytarista neexistovalo. Všichni hráli v jazzových kapelách. (smích)

První kytaru jsi koupil v Československu, že? Vzpomeneš si, kde to bylo a jaká to byla kytara?

To je pravda. Byla to akustická kytara a důvodem, proč jsem si ji koupil, nebylo hraní muziky, ale byla to prostě věc, o které jsem věděl, že se ve východním Německu nedá koupit. Bylo velmi těžké je sehnat. Všichni moji kamarádi pili pivo v hospodě U Fleků, já jsem však alkoholu nikdy neholdoval. Já mám rád čas a peníze, takže mě napadlo, že kytaru budu moci přeprodat. Později to dopadlo tak, že jsem ji začal sám používat. (smích) Byla to taková malá milá náhoda, která posléze vyústila v další zajímavé situace.

Mohl bys nám říct něco málo o aparatuře, kterou používáš ve studiu a na koncertech? Vím, že jsi byl dlouhou dobu hráčem na Mesa Boogie, ale v posledních letech používáš Kemper Profiler, je to tak? 

Ano, nyní je to úplně jinak. Stále používám své Rectifiery, zejména pro jejich nakřáplý zvuk. Stále používám velké lampové mikrofony, jako jsou Neumann U87 a M149, pořád taky mám ve studiu svého malého mikrofonního robota, se kterým si najdu vhodný bod pro umístění mikrofonů.

Naživo jsem ale změnil svou sestavu na profilovací zesilovače, jako je Kemper. Důvodem, proč jsem tak udělal, bylo, že jsem si skrze své studiové vybavení nezískal moc přátel. Bylo to strašně složité. (smích) Lidi jsem tím přiváděl k šílenství. Po nějaké době jsem tak začal používat profilery. Rozhodl jsem se, že má smysl mít každý den stejný zvuk.

Teď se můžu víc soustředit na hraní než na to, abych měl v in-earech ten správný zvuk, jak tomu bylo dřív. Stále mám dva zesilovače, které hrají kvůli pódiovému zvuku, ale poslouchám hlavně svůj profil. Než vyjedu na turné, vytvořím si vlastní profil. Pokaždé si vytvořím nový, což mě také baví.

Máš jiné vybavení pro Rammstein a jiné pro Emigrate? Snažíš se to nějak odlišit?

Ne tak docela. S Rammstein je to samozřejmě jiné, protože je tam další kytarista, ale v podstatě je to podobné. Tu a tam používám jiné předzesilovače, ale nejsou to zásadní změny. Jen drobné maličkosti.

V jednom z rozhovorů jsem četl, že máš doma dvě studia. Jedno nahoře v podkroví, plné světla, a druhé, temné, dole. 

Ano, je to pravda. Rád píšu muziku v různých prostředích. Myslím, že každé prostředí v nás probouzí určitý způsob tvorby. Opravdu záleží na mé náladě – jestli potřebuji být trochu temnější nebo naopak. Každá místnost pro tebe vytváří jiný druh energie, takže pak píšeš jiné věci, a to se mi líbí.

Tvoříš skladby výhradně tam, nebo máš různě po domě nástroje pro případ, že tě náhle napadne nějaký riff?

Mám kytary všude možně. V obývacím pokoji mám klavír, na který často hraji, v ložnici mám kytaru. Hodně se dívám na filmy a někdy si k nim vytvářím vlastní soundtrack, což je skvělá zábava. Nástroje mám všude.

Máš rozdílné postupy při skládání písní pro Rammstein a pro Emigrate? Když skládáš song, čekáš, kam tě proces zavede, a až poté se rozhoduješ, pro kterou kapelu se více hodí? Nebo už dopředu víš, že teď budeš pracovat na skladbě pro Rammstein či Emigrate?

Vzpomínám si, myslím, že to bylo s nahrávkou Deutschland, jak jsem věděl, že potřebuji napsat více písní ve stylu Rammstein, a pak jsem podvědomě přešel do onoho Rammstein módu. Obecně se ale proces psaní nijak neliší. Prostě píšu a někdy si řeknu, že by se ta písnička hodila spíš pro ten, nebo onen projekt.

Když pouštím písničky klukům z Rammstein, tak si někdy vyberou skladby, o kterých bych si nikdy nemyslel, že by si je vybrali. S Emigrate je to trochu jiné, protože tam začínám dříve psát i vokální melodie a texty. U Rammstein se snažím nechat to Tillovi otevřenější, protože má tak jedinečný způsob zpěvu. Někdy ale vezme moje melodie a vytvoří si k nim vlastní text.

Emigrate vydali poslední album v roce 2021. Většinou jsou mezi vašimi deskami rozestupy tři až čtyři roky. Není tedy čas na další? 

Jo, ale víš, nedělám hudbu proto, že bych měl nějaký určitý časový rámec. To mi připomíná staré plánování ve východním Německu, kdy jsi každý rok musel dělat dané věci. Já jsem ve velmi privilegované pozici, kdy tohle dělat nemusím. Ale někdy je to špatně, protože je také dobré vědět, kdy je třeba mít věci hotové. Někdy je člověk v rozpoložení, že o tom až příliš přemýšlí: „Měl bych něco udělat, neměl bych něco udělat?“ Je složité najít správnou rovnováhu. Je to dobrá i špatná pozice zároveň. Momentálně nemám žádné plány.

Emigrate vznikli v New Yorku, kde jsi nějakou dobu žil. Byl to také důvod, proč jsi pro tento projekt zvolil angličtinu? Nebyla zde někdy myšlenka natočit něco v němčině?

Anglická hudba mi byla vždycky velmi blízká. A když jsem žil v New Yorku a používal ten jazyk, bylo pak pro mě velmi organické zpívat anglicky. Říkal jsem si, že je pro mě důležité, abych svůj sólový projekt pojal jinak než Rammstein. Mám nápady i v němčině, nezahazuju je. Pokud si řeknu, že znějí skvěle, udělám písničku i v němčině. Můžu si dělat, co chci. Hlavním jazykem v tomto projektu (Emigrate, pozn. ed.) je ale angličtina.

Ovlivnil New York nějak tvůj styl psaní? Změnil se v něčem?

Myslím, že každé město, každé studio má na psaní vliv. Upřímně řečeno, New York mi chybí. Má určitý druh energie, který Berlín nemá. Ale teď žiju tady v Berlíně a ten má zase jiné věci, kterých si vážím.

Na albu Silent So Long se vedle dalších zajímavých hostů objevil také Lemmy Kilmister. Jak na spolupráci s ním vzpomínáš?

O celém projektu a o tom, jak se tihle lidé dali dohromady, se už napsalo hodně, ale s Lemmym ta spolupráce byla určitě ze všech nejjednodušší. Chovám k němu obrovský respekt. Myslím, že to byla jedna z jeho posledních písní, kterou za svého života nazpíval. Věděl, že je nemocný a že nemůže jít do studia, ale prostě tam šel, zvládl vše na jeden záběr a bylo to. Byl jsem na něj tak pyšný, že to dokázal. Bylo to tak jednoduché, přímočaré, žádné drama, žádné zbytečné kecy. Nemohlo to jít snadněji.

Máš ještě někoho vysněného, s kým bys rád natočil skladbu?

Třeba Martin Gore z Depeche Mode, ten byl vždycky na mém seznamu. Rád bych udělal něco i s Johnem Frusciantem. Ona píseň se k tomu člověku musí hodit, musíš na ty lidi určitým způsobem myslet. Vždy to nastane velmi přirozeně.