Richie Ramone: Dnešní bubeníci už nemají rychlost v rukách

V roce 1983 se přidal k newyorským Ramones, kdy svými zkušenostmi a propracovaným stylem vnesl do kapely nový život a energii. Stihl s ní natočit tři dlouhohrající desky a odehrát na pět stovek vystoupení. Své vzpomínky nedávno shrnul ve své autobiografii. Richie Ramone dnes žije v Los Angeles, pokračuje v nahrávání sólových alb a nadále koncertuje po celém světě. Na nadcházejícím evropském turné se zastaví i u nás, konkrétně v brněnském Eleven Club, kde vystoupí 17. března. 

Vloni vyšla tvá autobiografie I Know Better Know, v níž popisuješ nejen čas strávený s Ramones, ale i své hudební začátky a to, co se dělo po tvém odchodu. Původně jsi údajně knihu psát vůbec nechtěl. Co tě tedy přimělo změnit názor, co byl ten hlavní impuls, že ses nakonec pustil do práce?

Ano, nechtěl jsem psát knihu, ale jeden můj kamarád mi pořád opakoval: „Poslouchej, měl bys to udělat teď! Máš vydavatele, který do toho chce jít, máš agenta. Jdi na to.“ Víš, já si to chtěl nechat spíš na dobu, až budu na smrtelné posteli. (smích) Ale on mě stále přesvědčoval. Naznačoval, že za deset let už mi knihu třeba nikdo vydat chtít nebude, takže bych se do toho měl pustit nyní. No a to jsem taky udělal. Byl si jist, že čekání není dobrý nápad a vlastně mě přesvědčil.

Dost věcí mě v knize překvapilo, mimo jiné i ta, že jsi byl velkým milovníkem jazz rocku a fanoušek kapel jako Weather Report.

Když jsem vyrůstal, tak můj brácha Lenny, který je o pět let starší, hrál na saxofon. Já se od něj učil.  Ovlivnily mě taky hodně například funkové kapely. Dospíval jsem a učil se všechnu tuto muziku. Chci říct, že kdyby můj brácha byl například kytarista v MC 5, tak by se ten příběh vyvíjel asi trochu jinak, ale já to měl takhle. Získal jsem tak hodně dobré znalostí o hudebním pozadí a vůbec celkový rozhled. Když jsem pak přišel k Ramones, tak bylo skvělé, že jsem za sebou jako muzikant měl všechny ty zkušenosti. Věděl jsem, jak číst muziku a tak podobně. Bylo to mnohem lepší, než kdybych byl jen obyčejná mlátička. 

Před tím, než ses přidal k Ramones, jsi hrál různé styly. Vedle funku a disca, to byla dokonce i polka. Když už jsi byl posluchač jazz rocku, nelákalo tě najít si pro sebe spíše kapelu tohoto ražení, než punkovou záležitost, jakou byli Ramones?

Ne. Vše se tenkrát začalo měnit. A já byl stejně vždycky více rockovější typ. Začátkem osmdesátých let se o slovo začaly hlásit všechny ty britské kapely jako Psychedelic Furs a na scénu přicházely nové zvuky. V 70. letech jsem bydlel pořád v New Jersey, takže jsem nebyl ovlivněn newyorskou scénou. Do New Yorku jsem se přestěhoval okolo roku 1979. Bylo mi jedenadvacet a tehdy se pro mě věci změnily. 

Mezi tvé oblíbené bubeníky patřili Buddy Rich a John Bonham. V knize ale popisuješ zajímavou historku, kdy jsi jako teenager měl to štěstí navštívit doma Neila Smithe, tehdejšího bubeníka Alice Cooper band. Měl na tebe hráčsky vliv i on?

Ani ne. I když samozřejmě jsem měl rád muziku Alice Coopera, ale u jejich skladeb jsem věnoval pozornost spíše celé kapele jako celku, než, že bych se soustředil jen na bicí Neila Smithe, tak jako jsem to dělával třeba u Buddyho Riche. Buddy Rich mě naučil vše o rychlosti a jak hrát rychle. Neil Smith mě přesvědčil o tom, že jsem se chtěl začít živit jako bubeník. Když jsem ho navštívil v jeho domě, tak jsem si pomyslel: „OK, odteď chci být rocková hvězda. Chci mít velké ryby na zahradě a krmit je červama, chci řídit starý, velký automobil Bentley a mít na sobě tmavé, zrcadlové sluneční brýle.“ Byl jsem osmnáctiletý kluk, takže to pro mě bylo něco. "Hmm, tímhle bych jako mohl být?" (smích)

Než ses v roce 1983 přidal k Ramones, tak jsi do té doby vlastně nebyl jejich nijak zvlášť velký fanoušek, nevlastnil si žádné jejich album... 

Jednu jejich desku jsem doma měl, ale moc jsem ji nepouštěl. Viděl jsem je ale v roce 1975, když hráli v New Jersey. Přišlo mi to hodně v pohodě, i když mým přátelům se to nelíbilo. Bylo to v té době nové. Pořád v hlavě vidím to pódium, na kterém stáli. Rozhodně mě inspirovali, ale že by ve mě ihned vzbudili zájem o punk rock, to ne. Já mezitím pořád chtěl hrát muziku a vydělávat tím nějaké peníze, proto jsem také prošel kupou různých kapel. 

Je pro to zajímavé, že ačkoliv si z této scény nevzešel, tak ses skvěle dokázal adaptovat na jejich muziku a styl. Tím víc, že jsi pro ně později dokázal napsat i několik skladeb, které dokonale zapadly do již vzniklého repertoáru a mnohé z nich se staly klasikou. 

To proto, že jsem chytrý profesionál. Věděl jsem, co chtějí. Tvrdě jsem pracoval, když jsem se do kapely dostal. Bubnoval jsem na polštáře, abych si vypracoval pravou ruku. Pracoval jsem více s celým zápěstím než jen s prsty, abych dosáhl té rychlosti. Byl jsem prostě profík, byl jsem mladý a věřil jsem, že dokážu cokoliv.

Všechny ty písně jsi složil na malém keyboardu Casio. 

Ano. V té době jsem ještě neuměl hrát na kytaru, ale znal jsem stupnici na klávesách. Každý to zná. Vyťukával jsem rytmy a nějak dal dohromady celý song. V té době jsem se znal s Philem Calvanem, který teď hraje v Monster Magnet. Vždycky jsme se sešli v jeho nebo mém bytě, já vyťukával rytmy na klávesy (předvádí na ústa hru na klávesy) a Paul mi do toho hrál kytaru. Nezáleží, na čem tu píseň napíšeš, ale hlavně, že ji napíšeš. 

Jaký byl tvůj postup? Napadla tě nejdřív hudba a až pak jsi na to vymýšlel text?

Ani nevím. Už si to moc nepamatuju. Myslím, že ve většině případů jsem měl hotovu jako první muziku a texty šly na řadu až jako poslední. Zapisoval jsem si nápady a úryvky textů a postupně je měnil, až jsem byl s tím, co mám, spokojen. 

Jak píšeš písně nyní? Máš nějaké nové postupy nebo je to vše při starém?

Je to pořád stejný proces. Je to tak, že vznikne asi deset verzí stejného songu, než se na některé z nich usadím. Takže napsat skladbu mi nějaký ten čas zabere. Nejsem básník, a tak mi dlouho trvá vymyslet ty správná slova. Většinou s tím nejsem pořádně spokojen a uběhne dlouhá doba, než si řeknu: „Jo, to je ono.“ Proto mi vydání alba trvá třeba tři roky. Pořád na něčem pracuju a chci, aby to bylo skvělé. Nechci dělat písně narychlo, jen aby už mohla vyjít deska. Teď už neskládám na klávesy. Pořád je sice doma mám, ale umím už trochu hrát na basu nebo na kytaru. Ke klávesám se obrátím, když chci najít nějaké jiné akordy, které na kytaře zahrát neumím. Položíš prostě své ruce na klapky a řekneš si: „Hmm, to je pěkné. Co je to?“ (smích)

Zmínil jsi svou cvičební metodu, hraní na polštář, kterou sis zlepšil a zpevnil pravou ruku. Ta byla vždy pro hudbu Ramones nesmírně důležitá. Na toto jsi byl tedy perfektně připraven. Přeci jen to ale musela být velká změna stylu oproti tomu, co jsi do té doby byl zvyklý hrát. 

To je pravda. Musíš být dobrý bubeník, ale i přesto, když nejsi ten konkrétní styl zvyklý hrát, tak budeš ztracený. Můžu ti říct, že kdyby měl například Neil Peart zahrát set Ramones, tak s tím bude mít problémy. Nebude vědět, jak na to, protože jsi upoután na hi-hatku, která je tak náročná. Všichni si myslí, že je to jednoduché, ale zkuste si to. Je to extrémně náročné. A do toho musíš prostor pěkně vyplnit velkým bubnem a rytmičákem. Pokud na to nejsi zvyklý, tak to nedáš. Já si před konkurzem naposlouchal jejich desky a naučil se pár skladeb. Cvičil jsem na polštáře, protože ty nemají žádný odraz, takže se musíš snažit víc, když zvedáš paličku, stejně jako když sní udeříš. Toho času jsem měl nejrychlejší pravačku na celém západním pobřeží, nikdo mě v tomhle nemohl překonat. Dnešní bubeníci hrají na dvojšlapku a už nemají rychlost v rukách, mají ji v nohách. Nerozvíjejí ale své zápěstí. Vyplňují dvojšlapkou každý moment a řekl bych, že toho nadužívají. Je to skvělá věc, ale měla by být používána jednoduše a s určitým přístupem. Ne, že to budeš cpát všude. Pak slyšíš jen „tududududu.“ A co jako? Používej to s jistou spontánností, ale nemůžeš to hrát přece všude jen proto, aby to tam bylo. Není ani potřeba to používat v každé skladbě. Chápeš? No, to je jedno. (smích)

Kromě toho, že jsi byl vlastně nejrychlejší bubeník Ramones, tak jsi byl také jediný, který dokázal při hraní ještě zpívat, což jak víme není úplně jednoduché. Zvláště při tak rychlé muzice je to velmi fyzicky náročná činnost. Myslím, že to byl Clem Burke (Blondie), který se zúčastnil jednoho testu, při kterém se zjistilo, že bubeník vynaloží stejnou fyzickou námahu během koncertu jako profesionální fotbalový hráč. No a když k tomu připočteme ještě zpěv...

Je to velmi vyčerpávající, tím spíš, když jsem teď starší. Musím se udržovat v kondici, lépe jíst, cvičit. Někdy si připadám, že už na to nemám, ale pořád dokážu nabídnout skvělou show, jsem dobrý bavič. Teď ale více chodím dopředu jako frontman a jen zpívám, což je ale v podstatě stejně tak vyčerpávající. Mám teď v kapele nového bubeníka, který za mě zaskakuje, když zpívám. Nemohl bych mít slabého bubeníka nebo někoho, kdo nehraje stylově. Cítím se tak pohodlně a zpívám mnohem líp, protože se nemusím obávat toho, že by bicí byly nějak zanedbané. Na připravované turné se opravdu těším, protože mám zase trochu jinou sestavu. Před tím jsem na koncertech pořád přecházel od bicích dopředu k mikrofonu, od mikrofonu zpátky k bicím, pořád dokola. A jak už jednou vyjdu dopředu, tak je těžké se zase vrátit za bicí, míjí se to účinkem. Takže jsem to přeskakování trochu omezil a myslím, že to bude skvěle šlapat. Kdo mě chce vidět za bicími, tak mě uvidí, v sedmi nebo osmi skladbách, ale já hlavně musím publikum pobavit. V první řadě jsem bavič a když budeš pořád jen zpívat za bicíma, tak moc lidí nepobavíš. Nebude to fungovat.

Podle čeho vybíráš skladby, které budeš hrát i na bicí a které jen zpívat?

Ani nevím. Mám teď takový základní set, který pěkně plyne. Když zrovna chystám nové album, tak do toho zapojuju i nové písně. Je sranda, jak celý ten set šlape v kuse, přesně tak, jak to dělali Ramones. Od 80. let se jim seznam skladeb na koncertech neměnil, vždy jen vyměnili dvě, tři skladby z alba, které bylo zrovna aktuální, jinak to bylo stejné. Nemůžeš to měnit, pokud to funguje. Podle jakého klíče ale skladby vybírám? To přesně nevím. Hraju samozřejmě i staré, klasické písně Ramones. Mám rád agresivnější věci jako třeba Havana Affair, nehraju moc ty klidnější, protože nemám hlas jako Joey, jemné písně v mém podání moc nefungují. Vybírám od Ramones to, co více sedí mému stylu. Mám v setu samozřejmě Blitzkrieg Bop, ale nepouštím se třeba do I Wanna Be Sedated a podobných záležitostí, které hrají všechny cover kapely. Dělám spíš tvrdší věci.

Když už jsi zmínil koncerty Ramones v 80. letech, tak v knize, kterou pro změnu napsal Monte Melnick, tour manažer Ramones, mě pobavila historka o tom, jak nerad během cest na koncerty zastavoval z důvodu, abyste na ně dorazili včas. Dokonce to v 80. letech zašlo až tak daleko, že nakoupil nemocniční bažanty, aby každý mohl vykonat svou potřebu za jízdy. Je to pravda?

Ano, koupil ho pro Dee Deeho, protože ten musel na záchod snad každou hodinu. Dee Dee do toho bažanta čůral a když už jsme po nějaké době museli zastavit na pumpě, abychom nabrali palivo, tak jsme se chechtali, protože jsi slyšel: „Monte! Běž vyprázdnit toho bažanta.“ Dee Dee mu ho dal a Monte ho musel jít vyprázdnit. (smích)

Bavili jsme se o různých žánrech a stylech, které jsi hrál. Stojí určitě za to zmínit tvůj projekt West Side Story, kde jsi hrál bicí se symfonickým orchestrem. Jak k tomu vlastně došlo?

Myslím, že Buddy Rich něco z toho kdysi hrával. Když jsem to dával dohromady, tak to byl můj návrat k bubnování po delší pauze. Nějakých deset let jsem před tím nevzal paličky do ruky. Chtěl jsem se vrátit a zkusit něco úplně jiného. Potkal jsem se s jedním chlapíkem, se kterým jsme to připravili. Nemuseli jsme psát žádnou muziku, protože ta už byla napsána Leonardem Bernsteinem, jen jsme udělali aranže. Byla to vážně zábava, hrát pro odlišné publikum a ukázat úplně odlišné hraní než jen mlácení do bicích. Jiné rytmy, namísto toho tradičního rockového na čtyři doby, jiné držení paliček. Bavilo mě to a doufám, že něco takové ještě jednoho dne udělám.

Údajně máš v plánu takto zpracovat písně z filmů o Jamesi Bondovi. 

Ano, ale všechno mi zabírá strašně moc času a já nejsem takový, že bych denně makal ve studiu. Chci pracovat zlehka, jestli mi rozumíš? Teď se soustředím hlavně na to naše turné. Těším se na to, bude to dřina. Máme tam asi třicet koncertů a jen tři dny volna. Bude to šílené, procestujeme východní Evropu, kam se těším, protože děcka jsou tam bláznivé a umí se bavit. 

„Nechci být padesátiletý stejda, co hraje rock, nedává to smysl,“ prohlásil jsi v roce 2007. Dnes je rok 2020, tobě je přes šedesát a rock stále hraješ a troufám si říct, že ti to pořád ještě jde dobře. 

V té době jsem vůbec netušil, že se tohle stane. Je to jiný druh muziky než třeba Aerosmith nebo Rolling Stones, kteří jsou základem v bluesu. Tohle je opravdu agresivní muzika a netuším, kdy s tím přestanu. Asi až už nebudu schopen to zahrát nebo budu hrát už jen z poloviny tak, jak jsem hrával. Ale teď jsem obklopen lidma okolo třicítky, kteří mě posouvají dál. Navíc pořád rád bavím lidi. Víš, že si musíš podmanit publikum, a to je pro mě to nejdůležitější.