Rock for People 2024: triumfální krasojízda
Brány Rock for People se otevřely ve středu 12. června. Už tento den jsme na místě měli našeho vyslance, fotografa Jimmyho Pudu. „První festivalový den na hlavních pódiích dominovali Alpha Wolf a Fit For A King. Večer po výpadku Bad Omens skvěle oživili náhradníci P.O.D. A kdo chtěl protančit střevíce, ten si jistě přišel na své při vystoupení The Prodigy, kteří i bez Keitha Flinta mají šťávu a funguje to,“ říká Jimmy.
Já na festival přijela až ve čtvrtek, kdy festival Rock for People začal nabírat na obrátkách. Do areálu proudí stále větší davy natěšených návštěvníků, počasí drží, atmosféra je skvělá. I přes středeční last minute zrušení setu Coreyho Taylora se letošní ročník zatím rýsuje velice slibně.
Vypsaná Fixa úspěšně oslavila své 30. výročí za účasti mnoha hostů a tisíců fanoušků pod pódiem. Je dost pravděpodobné, že množství těchto návštěvníků v tu chvíli chybělo pod majestátnou stagí Fat Lady, na které proti Fixe hráli Body Count v čele s Ice T.
I přes dle mého názoru skvělý zvuk a výkon muzikantů si to u mě Ice T trochu pohnojil svým fakováním festivalu i publika. Ne že bych od macho rapera jeho ráže očekávala projev milého postaršího pána, ale Rock for People není typ festivalu, kde jsou podobné výlevy vhodné – však se za své výroky taky po pár písničkách omlouval a vysvětloval, že žertuje, ale... ale nemuselo to být.
Vydala jsem se omrknout Bambie Thug a již po několika minutách mi bylo jasné, že na první dobrou tu sympatie nebudou. Nelze jim upřít charisma a naléhavý hlas, ovšem zbytek byl natolik protknut samply, vokodéry a trochu otravným vizuálem (a navíc se tam neocitl ani jeden hook nebo chytlavá melodie či groove), že jsem se rozloučila smířlivým „pojďme se shodnout na tom, že se neshodneme“ a šla jsem o dům dál.
V tomhle jsou bohužel festivaly pro méně známé interprety trochu zrádné. Máte možnost oslovit masy lidí, ale o tom, zda je přesvědčíte zůstat, rozhoduje zpravidla pár songů. Buď to tam je, anebo není. U Bambie Thug to nebylo.
U Milese Kanea na hlavním pódiu by to i bývalo bylo. Kapela našlapaná, songy skvěle odehrané i chytlavé, moc milým překvapením byla bubenice Victoria Smith. Setu ale chyběla větší šťáva, chuť komunikovat s publikem, radost a entuziasmus. Jestli muzikanty poněkud demotivoval prořídlejší zástup fanoušků pod pódiem, anebo je to jejich defaultní nastavení, to nevím. Možná to bylo schválně. Já to holt mám tak, že když necítím energii od muzikantů, nemám ji jako fanoušek z čeho vracet. Škoda jich, fakt že jo.
Příkladem toho, jak se to ovšem dělat má, byli Underoath. Přišla jsem, viděla jsem, byla jsem nadšená. Žádné složitosti – čtyři chlapi na pódiu, zatraceně řízný a perfektně zahraný hardcore a takové množství energie, že by s ní mohli pohánět festival. Nastal crowdsurfing a i já, která jsem neznala jedinou písničku, jsem se přistihla, jak klukům z Floridy žeru každou výzvu k tleskání, řvaní i mávání. Rozhodně jedno ze jmen, které si ukládám a budu nadále sledovat. Protože u nich to zkrátka bylo.
Zatímco jsme s fotografem a kameramanem Jimmym čekali na náš čas s techniky kapely Neck Deep (již brzy přineseme jejich rig rundown), svůj set předvedl Sofian Medjmedj. Žánrově (pop rap) i cílovou skupinou (teenagerky) je mi natolik vzdálený, že bych na jeho vystoupení sama o sobě asi nikdy nešla. Musím ale říct, že mě jeho padesátiminutovka nesmírně příjemně překvapila.
Jednak on sám je velmi charismatickým interpretem, druhak živé provedení jeho tvorby má s koncertní kapelou lidově řečeno „koule“. Dívám-li se na jeho výkon prostou optikou „líbí – nelíbí“, zcela oproštěna od stereotypů a předsudků, za sebe říkám, že pecka. Ať už instrumentálně, prací s publikem, postavením setlistu a velmi skromně a vděčně působící rétorikou (která ovšem vůbec nepopírala Sofianovu obvyklou pózu sebevědomého pretty boye, naopak ho činila o to větším sympaťákem).
Bohužel jsem přišla o Parkway Drive, takže mi pak prosím napište, že jste si zaházeli hlavou i za mě, a z The Offspring jsem zvládla zhruba polovinu. Známé fláky udělaly radost všem pamětníkům 30+ (ahahaha) a byť v porovnání s Underoath a podobnými už holt The Offspring znějí jako staré páky, odehráli to poctivě a svou roli headlinera splnili.
Jestli byl tohle teprve druhý den, pak jsem zvědavá na nabušený pátek. To teprve bude jízda.
Třetí den Rock for People. Návštěvníci jsou v nejlepší formě, v areálu vše běží jak má, meteoradar organizátorům i nadále žehná a našlapaný harmonogram slibuje nálož intenzivních hudebních zážitků. Osobně jsem měla v itineráři zapsaných sedm vystoupení, prvním z nichž byli domácí John Wolfhooker. Naživo jsem je předtím ještě neviděla, byť sympatie k nim chovám velké. Kapela je známá svou instrumentální kvalitou, Rony a Filip jsou skvělými producenty a celkově jde o na naší scéně výjimečné těleso.
Velká škoda, že jejich set ovlivnily technické problémy. Do úplné koncertní pohody se dostali asi až v posledních patnácti minutách, kdy do velmi supportivního publika konečně posílali přívaly energie, tak, jak to umí. Ne že by to předtím byl nějaký velký průšvih, na to jsou John Wolfhooker až moc velcí profíci a zdatní hráči. Ale až v momentě, kdy šel hlasitostí i kvalitou nahoru zvuk, a kdy kluci měli v pořádku poslech a tím pádem se dostavil klid, se naplno ukázala síla téhle kapely. Jednoho z přítomných fanoušků strhla natolik, že (k nelibosti pána z ochranky) vyšplhal po stožáru, aby mohl kapele z výšky vesele zamávat.
Krátkou pauzu do začátku J.A.R. jsem hodlala využít k občerstvení, ale stalo se něco zcela úžasného. Dobře jsem udělala, že jsem si nainstalovala festivalovou appku, neboť právě ta mě upozornila, že od teď za pět (!) minut se koná sraz na meet & greet s Royal Republic. Vybráno bude deset šťastných, kteří se odeberou do zákulisí a setkají se s kapelou. Poučení pro čtenáře: v Chuck Taylor Converskách se sprintuje blbě, ale jde to. Stihla jsem to a, jelikož miluju Royal Republic a pro dnešní den jsem si oblékla jejich tričko, byla jsem vybrána a už za chvíli jsem si třásla rukou s Adamem, Jonasem, Perem a Hannesem.
Rock for People je zjevně místem, kde se dějí podivuhodné a skvělé věci, když jim jdete naproti. Jaké bylo setkání s Royal Republic a jak vidím jejich novou desku LoveCop vám již brzy nabídnu v samostatném článku. Stačila jsem si poté vychutnat zábavnou a muzikantsky perfektní poslední dvacetiminutovku J.A.R. – dlužno dodat, že obří scéna jim velice slušela. Poněkud nekorektně znějící název stage (jak jako tlustá?!) vlastně i dosti korespondoval s filozofií kapely, která si servítky nebere, ať se to lidem líbí anebo ne. A kdo to může říct, že zahrál píseň „Zhublas“ na pódiu Fat Lady?
Domácí těleso poté uvolnilo prkna hlavní scény právě švédskému kvartetu Royal Republic. Tentokrát jsem si chtěla koncert užít přímo pod pódiem a vlastně jsem tím při čekání na jejich set získala skvělou sociologickou sondu do světa fanynek Bring Me The Horizon. Skupinka slečen totiž u přední barikády věrně čekala už od chvíle, kdy se otevřel areál. Tou dobou to tedy bylo už nějakých šest hodin, a dalších šest do vymodleného vystoupení jejich idolů v čele s Olim Sykesem ještě zbývalo. Na místě je ustálená hierarchie: pro jídlo a pití se vždy vzdaluje pouze jedna z dívek a ostatní jí drží místo. Sebe a svoje tvrdě vyčekané fleky fanynky chrání navzájem, hrají Prší, nadšeně diskutují o nadcházejícím zážitku a jejich láska ke kapele je přímo hmatatelná.
„Chcete náramek?“ nabízí jedna z přítomných slečen. Prozrazuje nám, že se jmenuje Cat, a otevírá pytlíček s ručně dělanými výrobky, které nezištně rozdává ostatním fanouškům. Náramky nesou buď název kapely, anebo jejich různých songů – Cat má nejradši Shadow Moses. Nedá mi to a ptám se, co má na Bring Me The Horizon nejradši. „Nejvíc se mi líbí jejich žánrová variabilita,“ vysvětluje Cat a těší se na koncertní premiéru některých písní z nového alba. Následně mi ochotně nabízí své místo s tím, že se pak vyměníme, a odchází svými milými náramky šířit slovo BMTH i mezi další potenciální souvěrce.
Royal Republic považuji za jednu z nejlepších věcí, které nám Švédsko kdy dalo. Samozřejmě je tu ABBA, IKEA, Crucified Barbara, The Hives a severské detektivky, ale parta vedená Adamem Grahnem je zkrátka moje srdcovka. Naživo jedou jako dobře promazaný stroj, publikum strhávají už od začátku, protože ví jak na ně, písně z nové desky skvěle zapadají do setlistu a jejich osmdesátkový vibe přítomné velmi baví. Bude zajímavé sledovat, kam ještě Royal Republic můžou růst.
U nás v kapele máme takové řčení, že basáci nikoho nezajímají. Naprostou výjimkou byli na Rock for People samozřejmě Dogstar, kde hraje na basu Keanu Reeves a... a to je vlastně asi všechno. Příjemná, leč ničím zajímavá hudba, byla ideálním soundtrackem k nabírání sil po smršti Royal Republic a víc k tomu asi nemám co říci.
Od včerejšího večera také přemýšlím, co napsat o vystoupení Avril Lavigne. Jako by to bylo včera, kdy jsme s mou kamarádkou, zpěvačkou ŽANET., v jejím pokoji na čáslavském sídláku zpívaly pořád dokola songy z desky Let Go. Žanet byla její velkou fanynkou a sedmnáctiletá Avril ve své kravatě na nás shlížela z mnoha plakátů.
To ovšem bylo před dvaceti lety a byť je nostalgie silná věc, všechno sama neutáhne, není-li tam přidaná hodnota v podobě energie interpreta a vokální zdatnosti, aspoň prosím nějak jako rámcově. Řekněme si narovinu, že Avril ve formě nebyla. Nebýt mnoha half-playbacků (ano, byly tam a bylo jich hodně) a toho, že si lidi většinu setu taky zazpívali sami, byl by to těžký průšvih.
Člověk měl pocit, že tam hlavní hvězda ani nechce být, velmi často zpívala falešně tak, že si toho všímali i lidé bez hudebního sluchu, a kam Avril odbíhala, když na zhruba pět minut opustila pódium a donutila muzikanty drhnout část songu pořád dokola, to ví jen déšť a vítr kolem nás (naštěstí pršelo jen tak trochu). Bývalá pop-punková hrdinka mi někdy připomínala Britney a někdy Dádu Patrasovou a vlastně mi to bylo dost líto.
Cestou na jídlo a pití jsem zaslechla kus IC3PEAK na YouTube pódiu a doufám, že se tento prožitek nikdy nebude opakovat.
Celý ten den ovšem skončil na vítězné vlně. Přijelo totiž jméno, které během pouhých pár let šlo o několik levelů výš, a dorostlo do pozice právoplatného masivního headlinera. Bring Me The Horizon mě odstřelili až někam do vesmíru a pak přitáhli zpátky. A to podotýkám, že nejsem fanynka a znám jen pár písniček, ale: ta atmosféra, to provedení, ta energie, to neskutečné charisma Oliho Sykese. Takhle má vypadat hlavní kapela. V jednu chvíli se zdáli být výš než samotní bozi, aby následně Oli seskočil do pitu k fanynkám v první řadě – ano, k čem, co na něj od rána čekaly – a celý jeden song odzpíval s nimi, chodil od jedné k druhé, natáčel se s nimi, nechal si čechrat vlasy a objímat se, byl prostě jejich. Vzpomněla jsem si na slečny, se kterými jsem se před pár hodinami poznala a nemohla jsem se přestat usmívat. Určitě se jim splnil sen a mají zážitek, na který nikdy nezapomenou.
A Rock For People dostal vystoupení, které se do festivalového archivu zapíše výrazným písmem.
Rock for People zakončil svou čtyřdenní hudební krasojízdu a nyní již můžeme letošní ročník označit slovem triumfální. Kromě středečního zrušeného vystoupení Coreyho Taylora se totiž vydařilo úplně všechno. Skvěle rozjetý festival nezakolísal organizačně ani ve svém posledním dni, počasí i tentokrát při Rock for People stálo a nic tak nebránilo tomu, abychom si užili finální harmonogram.
Pojďme projednou přímo k hlavnímu vystoupení. Ačkoliv páteční headlineři Bring Me The Horizon nasadili laťku proklatě vysoko, největší tahák sobotního večera, Yungblud, poslal do desítek tisíc návštěvníků energii i bez okázalé show kalibru svých krajanů. Bylo zjevné, že na prvním místě bude tentokrát zcela jasně hudba. Yungbludova studiová tvorba je skrz naskrz prošpikovaná moderními trendy a oháknutá do současného zvuku tak, aby fungovala na mladé publikum. Na koncertě je to ale, beze všech serepetiček, úplně normální chytlavá kytarovka se samply. Slouží se songu a čím víc jsou naživo písničky „svlečené“ z produkčních vychytávek, tím víc do nich Yungblud a jeho kapela rvou šťávy a tlaku. A emocí, které mladý interpret neváhá se svými fanoušky sdílet.
Jednou z těch emocí byla čirá radost: široký úsměv na Yungbludově tváři naznačoval, že je pro něj současná pozice stále ještě nová, velmi si ji užívá a nebere ji jako samozřejmost. Navíc skvěle zpíval, kapela šlapala jak měla a hlavně, její lídr jel od první vteřiny koncertu jako motorová myš a nepolevil. Jako by chtěl na pódiu nechat všechno a tím přesvědčit každého z davu, že si post hlavní hvězdy zaslouží. A myslím si, že přesně to se mu povedlo.
Z dalších jmen onoho dne bych vypíchla The Darkness. Skvěle odmakaný, poctivý a zábavný rock’n’roll s Rufusem Taylorem za bicími bylo něčím, co skládačce festivalu velmi prospělo a slušelo. The Darkness se poprvé objevili na scéně před čtyřiadvaceti lety, takže i oni by, kromě všech Offspringů, Sumů a Avril, na „faktor nostalgie“ měli nárok - zdálo se však, že přesně na toto zvysoka kálí. Prostě hrají a nazdar. Prostě rokenrol a nazdar. A to mi bylo nesmírně sympatické.
Sympatické mi bylo i britské ženské trio Girlband!, jejichž set byl sice trochu ukryt na Conference stage, přesto se mladé muzikantky při své české premiéře dočkaly plného baráku a vřelého přivítání. Jistě víte, že jsem nesmírně šťastná za každou holku, která vezme do ruky hudební nástroj a nepreluduje popík, takže jsem šla kolegyně podpořit. Jejich alternativní rock s přesahy do dalších žánrů byl skvěle zahraný, našlo se v něm hodně dobrých nápadů a protože mě to navnadilo zjistit o kapele víc, navštívila jsem je v backstage a vyzpovídala je. Výsledek přineseme již brzy.
Ženský prvek onoho dne vneslo do festivalového harmonogramu i těleso jménem Vukovi (pozn. aut. – mně se ten název moc líbí a kdyby jim někdo z tuzemské scény chtěl někdy vytvořit tribute band, velmi se přimlouvám o to, aby byl pojmenován Novákovi). Skotské trio vedené zpěvačkou Janine to tam napálilo od samého začátku, mosh pit se rozjel ve druhém songu a byť můj šálek čaje to hudebně úplně není, zcela prostě konstatuji, že to bylo dobrý.
I Bombay Bicycle Club byli dobří, instrumentálně tedy určitě, ale minuli se s mým vkusem – na mě to byla přílišná uspávačka hadů a patrně jsem nebyla sama. Indie rock celkově na hlavní stagi Fat Lady letos příliš nefungoval, čtvrteční Miles Kane by mohl vyprávět. Těžko říct, čím to je... jestli dnešní posluchači a festivaloví návštěvníci vyžadují kromě instrumentálních kvalit, éterické atmosféry a poselství spíše více energie a více exponované emoce? Nebo jestli už je tento žánr v tomto podání prostě jenom passé?
Festivalové zážitky jsem završila částí setu Pendulum, což bylo super, ale únava už se začala ozývat. Věřím však, že zbytek několikatisícového davu si narvanou show dostatečně užil i za mě a že to byl zážitek zajišťující Rock for People 2024 tak famózní závěr, jaký si letošní ročník zasloužil. Tak zase příští rok!
