Roger Waters na předělávce legendární desky Pink Floyd více mluví než zpívá
Ve svých osmdesáti letech je Roger Waters, kdysi mozek legendárních Pink Floyd, více než aktivní. Čile koncertuje, konfrontuje svět se svými nepopulárními názory a nakonec se nebojí sáhnout ani na vlastní epická díla, aby je po padesáti letech předělal k obrazu svému.
Waters má plné právo nahrát si nebo předělat vlastní skladby podle své libosti. Ostatně k podobnému kroku se rozhodly v minulosti i jiné hvězdy (Peter Gabriel) a nikdo se na ně nezlobil. U Waterse je ale situace jiná. Otevřel staré rány vlastní záště a velkohubě se nechal slyšet, že The Dark Side of the Moon pochází jen a jen z jeho hlavy, zatímco bývalí spoluhráči David Gilmour, Nick Mason a Richard Wright jen plnili jeho příkazy během nahrávání. Přitom podle historických hudebních análů je deska společným dílem, kde čtveřice dle vlastních slov pracovala v těsné kooperaci a výsledkem je jedno z nejdůležitějších alb rock'n'rollové historie.
Roger Waters si v covidové době zamčený ve studiu vyzkoušel, kam až daleko lze zajít v reinterpretaci vlastních písní. Vznikly intimní předělávky klasických kompozic Mother z The Wall nebo The Gunner's Dream z The Final Cut, které měly na streamovacích platformách miliony zhlédnutí. Povzbuzen vlastní kreativitou pak na Lockdown Sessions vydal i novou verzi Comfortably Numb, ta už ale byla kritizovaná kvůli absenci ikonických Gilmourových kytarových sól. Pravděpodobně právě tato předělávka hitovky z The Wall, v níž Waters mumlá text pod nánosy postapokalyptických elektronických stěn, dala impuls k jeho novému uměleckému sebevyjádření a zapříčinila vydání The Dark Side of the Moon Redux.
Jestliže Waters kdysi kritizoval poslední tvorbu Pink Floyd (desky A Momentary Lapse Of Reason, The Divison Bell) kvůli tomu, že písně nabízejí jen omáčku, nikoliv maso, jeho tvorba obsahuje již od léta jen pořádně naložený krvavý steak. Zatímco jeho rival David Gilmour nechával rád písně v jejich nedořečené podobě, Waters stále musí vysvětlovat světu, jak to kdysi opravdu myslel.
Takto zpětně vysvětluje koncept The Dark Side of the Moon: „Původní verze byla něco jako nářek nad stavem lidstva. Dave, Rick, Nick a já jsme byli tak mladí, když jsme desku vytvořili a nahráli, ale když se podíváte na svět kolem nás, poselství písní zjevně nezapadlo. Současná verze je reflexivnější a je výsledkem úvah o tom, jakou moudrost může do tohoto příběhu vnést osmdesátník.“
Kde kdysi byly podmanivé prolínající se kytarové a klávesové linky, analogové psychedelické smyčky a dva vokály, jsou nyní jen slova, která Waters přednáší sem tam s hlubší emotivní hloubkou (Us and Them, Time). Barové blues, jazzová rytmika a smyčcová glissanda tu nahradily celou vesmírnou atmosféru zvuku 70. let, Waters svůj nabručený komentář vyšperkovává chraplavým smíchem, přidaným textem (například i z úvodu desky Obscured By The Clouds). Ty tam jsou harmonické a melodické vrcholy v Great Gig In The Sky nebo v Money. Lyrický subjekt si uchovávají Brain Damage nebo Eclipse, zatímco Any Color You Like se opět utápí v nesourodém frázovitém vypravování.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Své dílo prezentuje Roger Waters nakonec ne jako plnohodnotnou desku, ale jako bonus ke klasickému zpracování, které letos oslavilo padesáté výročí. Původní koncept, jež demonstroval pochopení života, času a zapadajícího slunce, tu doplnil o další osobní myšlenky. Stále jsou války, stále zabíjíme děti, chamtivost tu hraje stejnou roli jako před dekádami. Mix nostalgie, sociálních komentářů a vlastního uměleckého názoru tu stojí za poslech, byť oproti původní nahrávce upadne v průběhu času do zapomnění.
Roger Waters – The Dark Side of the Moon Redux
SGB Music, 00:47:54
rock/blues/jazz
50 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
