Roman Helcl: Hraní s jinými beru jako rozšiřování obzorů

Už dvadvacet let je členem November 2nd, ale vedle toho se z moravského maloměsta, slovy kolegů z ValMezu, „prokopal ven“. Až na americká pódia. „Táta poslouchal Stones a Hendrixe, máma zase country. Dodnes se to ve mně pere,“ říká další v sérii Sideman, kytarista Roman Helcl.

Pocházíš z Hranic. Byl tam, když jsi dospíval, nějaký klub? Nějaká hudební „scéna“?

Vyrůstal jsem v osmdesátých letech, kdy kluby v dnešním pojetí nebyly ničím běžným, ale s rodiči jsme jezdívali na rockové a alternativní koncerty v okolí. Vzpomínám si třeba na M klub ve Valašském Meziříčí. V tomto ohledu jsem měl štěstí, že se otec pohyboval v disentu a sám některé akce pořádal nebo mě brával na jiné koncerty, organizované podobně smýšlejícími kamarády. Jezdívali jsme třeba na Blues na Dunaji nebo Čertovo kolo v Bratislavě, které pořádal tátův kamarád Ladislav „Agnes“ Snopko. To mi bylo asi deset roků.
Moje mamka zase v té době pracovala v tehdejším JKP Hranice. Dnes by se tomu řeklo kulturní zařízení města. Měla tam na starosti pořádání koncertů, takže se jí často dařilo do programu dostat kromě tehdejších „oficiálních“ rockerů a folkařů i ty, kteří nemohli hrávat v některých okresech. To mě pak na koncerty brávala a ti muzikanti si se mnou často povídali a byli moc fajn.

Vzpomínáš si na někoho konkrétně?

Mišík a Etc…, Guma Kulhánek, Marsyas, Karel Plíhal, Wabi Daněk, Vladimír Merta, hned po revoluci Radim Hladík, Jaroslav Hutka, Druhá tráva a další. Občas jsem to někomu po letech připomněl, třeba Gumovi, se kterým jsem pak hrál u Anny K. a několik let i v November 2nd.

Mám takovou teorii, že muzikanti z maloměst to mají mnohem těžší, než jejich kolegové z velkých center. Jak jsi to vnímal ty?

Já se jako muzikant formoval až po Sametové revoluci. Takže rád vzpomínám na ten obrovský kulturní a umělecký boom. V Hranicích působilo přes dvacet kapel, vycházely tady troje noviny, byli zde básnici, fotografové, divadelní kroužky a hlavně tři vyprodané koncerty týdně. Z tehdejší scény „prorazilo“ celostátně několik projektů, které působí dodnes. Kromě November 2nd třeba Boris Carloff, Midi Lidi, Silent Stream of Godless Elegy, další spolužáci z gymplu se uchytili v médiích, vedou obory na univerzitách atd. Říkám to proto, že mezi námi byla kromě kamarádství i určitá řevnivost, snažili jsme se každý týden přijít s lepší novou písničkou, aranží, koncertem… Navíc jsme byli napojení na další podobné scény v Kopřivnici, Valmezu, Ostravě a navzájem jsme se zvali a společně koncertovali po celé zemi. Takže jsme nebyli úplně uzavření. Někdy ze srandy říkáme, že když se spočítají ceny a nominace Anděl nebo Čeští lvi na Hranice, potažmo hranické gymnázium, nemůže nám jiné město konkurovat.

Jak to tam vypadá dnes?

V létě jsme s November 2nd hráli na hranickém festivale Letiště, který nás nadchl. Pořádají ho mladí lidé o generaci mladší než my. Je to malý festival s velkým srdcem, který nemá line-up jako většina ostatních letních akcí a přitom vás baví od začátku do konce. Pak bych neměl zapomenout na divadlo Stará střelnice, které dává zázemí místní kultuře, ale otevírá dveře i kapelám z celé země, které tam jezdí nahrávat, zkoušet nebo odpočívat. Třeba Jana Kirschner tam natočila celou Krajinu rovinu, tuším, že tam točil i Tomáš Klus a další.

K muzice tě někdo přivedl, nebo sis ji „našel“ sám?

Umění bylo součástí života mých rodičů. Můj táta byl navíc i fotograf a výtvarník. Hudba u nás hrála od rána do večera. Každý den jsem usínal za zvuku desek Hendrixe, Beatles, Rolling Stones, B.B. Kinga nebo Led Zeppelin. Měl jsem to navíc od malička strašně stylově rozhozené, protože moje máma poslouchala americkou country, Johnnyho Cashe a Willie Nelsona, zatímco táta byl rocker. Dodnes se ve mně ty dva směry docela perou.

Hrál jsi na něco ještě předtím než jsi vzal do ruky kytaru? Chodil jsi jako dítě, jak se dříve říkalo, někam „do hodin“?

Na prvním stupni základky jsem „chodil do flétny“, kde jsem se naučil noty. Když mně ale pan učitel Slimáček řekl, že je načase vyměnit flétnu za trubku, můj zájem ochabl. Od té doby jsem rodiče začal přemlouvat, aby mi koupili kytaru.

Jaká byla ta první?

To bylo nakonec až o několik let později. Můj děda, jazykovědec František Hladiš, který pocházel z Nivnice a uměl hrát na všechno od kytary, houslí, trubky nebo bicích, mi koupil v olomouckých hudebních nástrojích akustickou kytaru. Značku si nevzpomínám.

A první elektrická?

Za pár let na to mi ji koupili druhý děda s babičkou v Přerově v hudebních nástrojích. Byla to červená Jolana Vikomt, tvarem připomínala Fender Telecaster.

Máš tendenci nástroje a vybavení hodně obměňovat? A nebo naopak spíš rozšiřovat „sbírku“?

Samozřejmě lepší je druhá varianta. V době studií na střední nebo vysoké škole to moc nešlo. Ale dá se říct, že od té doby spíše přikupuju a moc neprodávám. (smích)

Které si nejvíc považuješ?

Z kytar určitě Fender Telecaster z roku 1962, takzvaný slab board, a Gibson SG z roku 1969 s vibrolou. To byla moje vysněná kytara už od střední školy, protože na ni hrál Robby Krieger z The Doors, které jsem tehdy hodně poslouchal. Sehnal jsem ji až letos. Velký citový vztah mám k bílému stratocasteru z roku 1982. Dříve patřil Jindrovi Kvitovi. Klenotem mojí sbírky je Marshall z roku 1973. Původně ho vlastnil Radim Hladík a je k vidění například v pořadu České televize Studio M z roku 1976.

Co tvá další hudební studia? Nebo to flétnou skončilo?

První akordy na kytaru mě naučila mamka. A když měla pocit, že už umím stejně jako ona, přemluvila rodinného kamaráda Pavla Stržínka, ke kterému jsem začal jednou týdně docházet. Ukazoval mi nové akordy, dal mi základy blues a hlavně jsme se učili písničky. Taky vzpomínám na velmi krátkou epizodu v hranické hudebce, kam mě naši dali na kytaru. Ale dlouho jsme to nevydržel. S těmito základy jsem pak se spolužáky na gymplu zakládal kapelu Huygensův princip. Ale i tak jsem tu kytaru pořád nebral příliš vážně.
Vše změnila dvě setkání. Jednak s kytaristou Jindrou Kvitou, který byl z nedalekého Nového Jičína. Přestože působil v kaple Citron, miloval blues a Stevie Ray Vaughana, a ukázal mi, že na elektrickou kytaru se hraje jinak než na akustiku. A o trochu později pak s kapelou Circus Praha, jejíž kytarista Honza Ponocný mi začal dávat dlouhodobě kytarové lekce. V tu chvíli se to ve mně zlomilo. To mi bylo tuším devatenáct let.

Třeba studovat hudbu v zahraničí tě tedy nikdy nelákalo?

To mě nikdy nenapadlo. Spíš mě lákalo odjet do států, odkud byla hudba, kterou jsem od malička miloval. Chtěl jsem tam hrát a nasát ten styl, rytmus, výraz… Nakonec se mi to podařilo. Nejprve jsem Ameriku sjezdil s November 2nd a později jsem se tam vracel s Peterem Aristonem nebo Janet Robin. Jen vloni jsem tam na turné strávil skoro půl roku a zahrál si na úžasných místech jako Moody Theater v Austinu, World Café ve Filadelfii, City Winery v Nashvillu, Troubadour v Los Angeles a dalších. Mám za sebou taky nahrávací session v Cash Cabin, domácím studiu Johnnyho Cashe v Hendersonville.

Kdo tě instrumentálně nejvíc ovlivňuje dnes?

Těch jmen jsou mraky. Namátkou George Harrison, Mike Campbell, Kenwyn House, Dan Auerbach, Doyle Bramhall II., Bonnie Raitt, Neil Young, Marc Ford, Mike McCready, Gary Clark Jr., Scott Holiday, Nels Cline, Joe V. McMahan, Dante Schwebel, Marc Ribot, Steve Walsh… Z českých kytaristů nesmím zapomenout na Mirka Linharta, který mě vedl při hledání kytarového zvuku a dost mi rozšiřoval obzory.

Kromě hraní na kytaru jsem tě zaregistroval i jako novináře a „píáristu“. Jak moc tě dneska muzika živí?

Muzika mě neživí. V některých měsících, hlavně v létě hrajeme sice hodně, ale v jiných zase málo nebo vůbec. Vlastně když o tom přemýšlím, téměř všichni moji spoluhráči chodí do práce. Já jsem po studiích žurnalistiky rovnou nastoupil jako redaktor denního zpravodajství v předbabišovské MF DNES. Už v té době mě ale zajímalo i hudební PR, kterému jsme se začal po odchodu z médií naplno věnovat. Dnes pracuji v hudebním vydavatelství BrainZone a mám na starosti třeba PR pro skupinu Lucie. Moc mě to baví, podařilo se mi spojit novinařinu s hudbou.

Když jsem koukal na tvé vybavení, tak bych soudil, že zrovna nejsi typ, od kterého by se dala čekat věta „zkreslení z aparátu mi stačí“. Podle čeho si vybíráš efekty?

A ono je to naopak... Zkreslení z aparátu používám hodně ve studiu, kde téměř nekreslím krabičkami, a na malých koncertech. Občas dokonce zkouším, zda zvládnu odehrát nějaký koncert s minimem pedálů. Loni jsem si od kamaráda Dušana Zemana z firmy Dord nechal postavit krásný velký pedalboard, který používám výhradně s Annou K. Jsem s ní už od roku 2001 a na každé její desce je nějaký nový zvuk, který by měl zaznít i naživo. Takže v tom velkém boardu mám kromě základních zkreslení tyto speciální krabičky. Každou používám většinou jen na jednu skladbu. A pokud v playlistu není, celý večer se jí nedotknu. Druhý pedalboard je mnohem menší, cestovní, a slouží mi pro November 2nd a ostatní projekty, ve kterých právě hraju. Mojí posedlostí posledních let jsou fuzzy. Dost jsem si jich pořídil, vyzkoušel a nebo poslal dál. A ty co zůstaly, jsem si nechal zabudovat do třetího pedalboardu, který vozím s November 2nd navíc k tomu malému. Postavili jsme na nich nový kapelový zvuk.

Zaujalo mě, že používáš až na výjimky spíš „vyšší ligu”, krabičky, které se opravdu ani použité nekoupí za tisícovku... Vyznáváš heslo „nejsem tak bohatý, abych mohl používat levné věci“?

Od střední školy až do loňska jsem hrál vesměs na kombinaci Ibanez Tubescreamer, Boss OD1 a EHX Memory Man. Vše se změnilo v relativně krátké době. Jak jsem zmiňoval, loňský rok jsem strávil z velké části na americkém turné. V každém městě či městečku jsem prolezl všechny obchody s kytarama, pawn shopy a projížděl inzeráty na Craigslistu. Rozhodl jsem se, že když už tam jsem, vyzkouším všechny možné efekty, po kterých jsem v životě toužil. V Austinu jsem koupil přes inzerát King of Tone od Analogmana a byl jsem nadšený. Hned večer jsme hráli v klubu Parish a já tam vyhodil z mého pedalboardu Screamer i OD1, na které jsem do té doby nedal dopustit. Pak jsem začal zkoušet jeho další pedály a zjistil jsem, že mi strašně vyhovují. V té době jsem se seznámil s Elijah Fordem, synem Marca Forda z Black Crowes, se kterým jsem pak i hrál. No a ten mě propojil přímo s Analogmanem. Je to skvělej chlápek. Díky němu jsem nakonec svoje základní analogmanovské pedály KOT, delay a několik fuzzů zdvojil, takže je mám v obou pedalboardech. Normálně se na jejich výrobu čeká v pořadníku i dva roky. A pokud je chceš hned, tak je lidé na ebayi nabízejí i za pětinásobnou cenu.

To skoro vypadá, že veškeré vydělané peníze jdou u tebe jen do muziky. Má na to vliv i to, že tvoje partnerka je taky muzikantka?

Já měl štěstí a většinu vybavení nakoupil před rokem 2004, ještě před růstem cen vintage nástrojů, takže se mi teď zhodnocují. Moje manželka a zpěvačka November 2nd, má naštěstí stejné postižení jako já. Na podzim jsem jí volal z Londýna, z Wunjo Guitars, že jsem narazil na kytaru Silvertona 1454 s vibratem Bigsby. Byla skvělá, ale zrovna jsme si ji nemohli příliš dovolit, takže jsem potřeboval slyšet, že ji nemám kupovat. No a ona mi řekla, že bych tu kytaru koupit měl. (smích)

Hraješ i se zahraničními muzikanty. Jak moc je hraní s nimi z tvého pohledu jiné?

Mám pocit, že se více než my zaměřují na rytmus a groove. Třeba bubeník Doug Yowell mi ukazoval asi 14 druhů shuffle a jeho další podskupiny. Úplně jsem se v tom ztrácel. Zpočátku jsem byl i frustrovaný. Přestože na tom neustále pracuju, přestal jsem se časem stresovat a snažím se jim nabídnout zase něco jiného, co oni nemají. Dospěl jsem k názoru, že to je prostě jiným kontextem, ve kterém vyrůstáme, a hlavě rozdílným jazykem. Angličtina má pohyblivý přízvuk, čeština naopak přízvuk vždy na první slabiku, takže logicky musíme cítit rytmus jinak. Na druhou stranu mám pocit, že se to u mladé české generace mění. Zřejmě i tím, že od malička poslouchají hudbu, ke které jsme se my dostávali mnohem hůř.
Pokud bych měl vypíchnout, co jsem se od nich nejvíc naučil, tak dodržovat čtyři zásady, kterými se snažím řídit: 1. chodit všude včas, 2. umět dobře hudební materiál a pokud možno zpaměti, 3. nebrnkat si, když zpěvák zvučí mikrofon, a 4. být pozitivní.

Prý jsi byl i na jednom docela významném konkurzu.

Je to tak. Málem jsem se stal kytaristou britské kapely Reef, na které jsem vyrůstal. Za všechno „může“ Anna K., která se s nimi seznámila na festivale v Žamberku a později pozvala zpěváka Garyho Stringera a basáka Jacka Bessanta na svoje akustické turné. A protože jsem se o ně staral, trochu jsme se sblížili. Dokonce oba dorazili na náš koncert s November 2nd do Jazz Docku a myslím, že jsme si hudebně sedli. To bylo v listopadu, a v dubnu mi pak volali, že by chtěli, abych přiletěl na konkurz na nového kytaristu Reef. Byl to pro mě šok.

Jak to konkrétně probíhalo?

Dostal jsem koncertní playlist k naučení. To bylo v úterý a v pondělí už jsem seděl v letadle. První noc jsem přespal u basáka Jacka a v úterý po obědě jsme spolu vyrazili do jejich zkušebny v Glastonbury. Musím říct, že se mi od rána klepaly ruce. Když jsem se ale ve zkušebně zapojil do modrého Marshalla jejich kytaristy Kenwyna, zahrál první akord a ujistil se, že mám dobrý zvuk, strach ze mě spadl. Rovnou jsme přejeli koncertní program od začátku do konce. Celou zkoušku do toho šli naplno, jako bychom hráli před vyprodaným Wembley. Úplně mě ta energie dostala. Vypadali spokojeně a říkali, že jsou rádi, že jsem kromě těch partů zmákl i zvuk. Nevěděli, že mám průpravu z mládí, kdy jsme hltal jejich živáky na MTV, takže jsem věděl, jaký efekt, snímač nebo typ kytary v konkrétních skladbách používají. (smích)

Jamovali jste pak spolu?

To byla druhá část konkurzu. Basák začal hrát vždycky nějaký motiv a chtěl, ať se přidám. Nakonec se mě zeptali, zda mám nějaké svoje nápady a za hodinu a půl jsme z nich společně udělali dvě nové skladby. Třeba písničku Love Me Or Leave Me, kterou jsme později natočili s November 2nd mám v telefonu v jiné verzi s Reef.

Proč to nakonec nevyšlo?

Těžko říct. Já z toho měl každopádně skvělý pocit. Další den mi volal Gary Stringer, že to bylo super a basák Jack mi poslal termíny letních koncertů s tím, že jsem vyhrál první kolo. Další sadu konkurzu s jinou skupinou kytaristů měli o měsíc později v Londýně a z nich zase vyšel vítězně Jesse Wood, syn Ronnie Wooda z Rolling Stones. Pak nás napínali měsíc a v červnu mi zpěvák Gary napsal krásnej dopis, že se rozhodli pro Jesseho, ale že je mu jasné, že já bych tu roli zvládl taky a konec nechal otevřený. Je pravda, že od té doby jsme v kontaktu. Já bych se na jejich místě nerozhodl jinak. Když si máš vybrat mezi klukem, který bydlí kousek od tebe a druhým, který by na zkoušky musel lítat přes půl kontinentu, není co řešit.

Jak často u někoho „zaskakuješ”? A jak moc si vybíráš, když tě někdo osloví k hostování, třeba ve studiu?

Já jsem zastánce kapel. Není nic víc než kapela, která spolu hraje dlouho, je sehraná a vnitřně propojená. Hraní s jinými lidmi beru jako rozšiřování obzorů, ale sám je aktivně nevyhledávám. Co se týká frekvence, tak kromě November 2nd a Anny K. jezdím minimálně jednou ročně s nějakou americkou skupinou na turné po Evropě nebo USA. Hodně let po sobě to bylo s Janet Robin. Předtím s Jill Walsh, letos třeba s Elijah Fordem and the Bloom. Vlastně si uvědomuju, že v každém takovém projektu je kapelový duch znát. Nikdy to není interpret a najatí muzikanti. A co se týká odmítání, zatím jsem měl vždycky štěstí na dobré nabídky, takže jsem nikdy nikoho neodmítl.

Kdo se ti stará o tvé aparáty a kytary?

Dušan Zeman z Dord Amps. Rozumí vintage zesilovačům a má k nim citlivý přístup. Ve svém oboru je špička a dokonce mi někdy i seřizuje kytary. Pokud je vytížený, jezdím za Jardou Smrčkou nebo Mirkem Bělíkem. Někdy se dokonce scházíme všichni čtyři dohromady a testujeme reproduktory nebo součástky. Kytary dávám k seřízení podle místa, kde se zrovna nacházím. Buď k Liborovi Kobrlemu v Praze, Zdeňkovi Machovi v Hodslavicích nebo Romanu Furtovi, který je náš kytarový technik u Anny K. Když žil ještě Peter Jurkovič, jezdil jsem k němu do Jílového.

Co tě v nejbližší době čeká?

S November 2nd dokončujeme po dlouhé pauze novou nahrávku a strašně se těšíme na živé koncerty s novým repertoárem. Během tří let, kdy jsme nehráli, jsme se scházeli ve zkušebně, jamovali a vůbec jsme se neomezovali žádným stylem. Pouze jsme si řekli, že bychom chtěli znít jako nějaká nová kapela, která by se nám všem po prvním poslechu líbila. A máme pocit, že jsme to trefili. S Annou K. chystáme v dubnu tři velké návratové koncerty po její nemoci. Budeme v ostravském Gongu, brněnském Sonu a ve Fóru Karlín. Nově jsem začal hrát v nové kapele Vanua2. Tam se střídám s Honzou Ponocným. Jsou to vlastně kluci z Blue Effectu plus talentovaný zpěvák Yannick Tevi, který má krásný „sealovský“ hlas.

Všech v téhle sérii se na závěr ptám, zda po tom hraní „s někým“ netouží i po své vlastní kapele. Ty ji ovšem už léta máš. Co tě vlastně ještě motivuje k tomu, (začít) hrát i s někým jiným?

Vlastní kapela je nejvíc, ale taky je vzrušující přijít do nového projektu, napojit se na energii hudebníků, se kterými jsem dosud nehrál, spoluvytvářet kapelový sound, poznávat nové lidi, místa nebo se učit nové věci. Navíc miluju cestování, které k téhle práci neodmyslitelně patří. Hudba je kolem mě už od malička, je součástí mého života. Jsem přesvědčený, že bych ji dělal, i kdybych nehrál v žádné kapele a nevystupoval před lidmi.

- - -

KDE HRAJE:
- November 2nd (1995-)
- Anna K. (2000- )
- Janet Robin (2007-)
- Vanua 2 (2017 -)

KDE HRÁL:
- Huygensův princip (na gymplu)
- Sexy Mother Fuckers (1996)
- Texas Alexandra (1998?)
- Jill Walsh (2008, 2010)
- Peter Aristone (2016)
- Elijah Ford and the Bloom (2017)

HOSTOVÁNÍ ČI SPOLUPRÁCE
Reef, Stringer Bessant, David Koller, Marta Kubišová, Lenka Dusilová, Luboš Malina, Luboš Novotný, Radim Hladík, Vladimír Mišík, Roman Holý, Todd Wolfe, Doug Yowell, Nick Buda, Mike Visceglia, Jeff Allen, Baby Bee, Joe Starks, Vivi Rama, Brad Stratton, Steve Walsh, Gwyn Ashton…

NA CO HRAJE:

Kytary:
1955 Resonet Arioso lapsteel
1962 Fender Telecaster
1965 Silvertone 1454
1964 Teisco/Lindell VN-4 Baritone
1968 Kingston Flying Wedge
1968 Gibson SG jr.
1969 Gibson SG Standard
1974 Gibson Les Paul Deluxe
1982 Fender Stratocaster
1994 Macho Stratocaster
1995 Gibson ES 335

Akustické nástroje:
2006 Furch OM33-SR
2014 Furch OOM35-SR
mandolína Furch MF22-SF
banjo Nechville Custom (dlouhodobá zápůjčka od Luboše Maliny)

Aparáty:
1961 Fender Concert
1964 Fender Princeton
1965 Silvertone Twin Twelve 1484
1966 Silvertone 1482
1968 Fender Vibrolux
1969 Marshall Plexi 50w (white)
1971 Marshall JMP 100w
1972 Marshall PA 20
1973 Marshall JMP 50w
několik vintage kytarových reprobeden Marshall
AER COMPACT 60 III

kytarové efekty:
Analogman King of Tone
Analogman Sun Lion
Analogman BC 183 Fuzz
Analogman NKT 275 Fuzz
Analogman Astro Tone
Analogman ARDX 20 Delay + Amazeo Modulation Controller
Electro Harmonix Memory Man (mod. by Analogman)
Electro Harmonix POG
Electro Harmonix 1982 Big Muff & Russian Big Muff
Third Man BUMBLE FUZZ
ZVEX Fuzz Probe
ZVEX Fuzz Factory
ZVEX Super Hard On
Xotic RC Boost
Dord Boost
Basic Audio Gnarly Fuzz
Basic Audio Spooky Tooth Fuzz
BMF Effects El Jefe Overdrive
Way Huge Camel Toe
Fulltone Octa Fuzz
Fulltone Deja Vibe
1979 BOSS OD1
1979 MXR Dyna Comp
1980 MXR Phase 90
1980 Ibanez Tube Screamer
Strymon Flint Tremolo & Reverb
Ernie Ball Volume Pedal
Smrčka True Bypass Looper 7 a 5

VYUČUJE NĚKDE:

Žáky nemám. Sám občas beru hodiny od Steva Walshe a na cestách i od jiných kytaristů. Díky tomu, že jsem několik let psal pro Muzikus seriál o vybavení kytaristů, často mi lidé píší a konzultují různé aspekty, které souvisejí s kytarovým zvukem.