Roman Lomtadze: Hrát do skladby správně je to nejtěžší

Roman Lomtadze žije svůj americký sen v doprovodné kapele Darona Malakiana Scars on Broadway. Cesta k němu ale nebyla jednoduchá. Prozradil, jaká je práce bubeníka z povolání a jaké vidí největší rozdíly mezi velkou českou a světovou kapelou.

Jak to vypadá s návratem do liberecké lidušky?

Je to něco, na co stále myslím, ale v nejbližší době to neplánuju.

Už víte, o čem dětem budete vyprávět a co si raději z výchovných důvodů necháte pro sebe?

Prozatím bych si nechal pro sebe, že být hudebníkem je strašně těžké. Každá práce, když se dělá pořádně, je dřina, ale my hudebníci tu svojí milujeme natolik, že jsme ochotní makat, i když za to nic nemáme. Na to ale každý musí přijít sám. Krásné je zas to, že každý den se budíte a usínáte s tím, že děláte něco, co milujete téměř nadevše. A když za to jsou dobré peníze, tak to je spíš bonus.

Vystudoval jste Pražskou konzervatoř u Miloše Veselého. Neochudilo vás, že jste jako hráč vyrostl pod vedením jen jednoho profesora? Špičkoví hráči vystřídají třeba i dva, tři mistry.

Já jsem se ze začátku učil i u jiných lidí a hodně mi to dalo. Můj první učitel byl Jiří Frydrych ze ZUŠ Liberec. V roce 1992 jsem hrál na lesní roh. Pan Frydrych mě jednou viděl, jak mlátím do odpadkového koše. Řekl mým rodičům, že bych měl být bubeník a dal mi pevný základ. Na konzervatoř mě připravil prof. Milan Adamec, bez kterého bych se tam nedostal. Pravda ale je, že ve finále jsem zakotvil u Veselýho a neměl potřebu na tom nic měnit. Navíc Veselý není jen učitel bubnů. Naučil mě hudbu chápat a dal mi tisíce rad do života, ze kterých čerpám dodnes. Připravil mě na těžké časy v Americe, technicky mě vybavil pro všechny hudební žánry a takhle mohu pokračovat do nekonečna. Je spousta učitelů, kteří dokáží napsat dobré cvičení, ale prof. Veselý vás naučí mnohem víc.

Pro MUSICstage jste uvedl, že ve Veselého učebnicích i jako učitel na ZUŠce nacházíte stále něco nového. Co například?

Například v „Akcentech” používá spoustu přestaktových fórů. Znějí jako hudební myšlenka, kterou si můžete představit v různých a pořád nových melodiích. To je pro bubeníka moc důležité. Necvičíte jen techniku, ale rozvíjíte i hudební cítění. Všechno, co hraju na YouTubu v „Kloboučku – Majolence“ v posledním refrénu, jsou akcenty od Veselýho.

Jak se rozehráváte?

Mám na dvorku bubenický pad a tam začínám prstovou technikou. Pak rozehrávám zápěstí na pytli plným písku. Celkově to zabere dvě hodiny. Až potom si sednu za soupravu.

Jste věrný značce Pearl. Proč?

Hráli na ni jedny z mých prvních vzorů, Emil Valach a Dennis Chambers. Kromě zvuků se mi vždy líbila i mechanika, která jediná neuvěřitelně stabilně drží přechody.

Spousta bubeníků sní, že je bubnování bude živit. Vám se to splnilo. Nedostavila se potom deziluze?

V Čechách ne. Začal jsem se tím živit v 17 letech. Nikdy jsem nic jiného nedělal. V USA samozřejmě nastal velký šok a zklamání, když jsem první tři roky nejenže byl bez práce, ale musel platit za to, abych si někde zahrál. Jsem ale za tu zkušenost vděčný. Přesvědčil jsem se, že hudbu zvládnu dělat za jakýchkoliv okolností.

Předtím, než přišla nabídka od Darona Malakiana (System of a Down, Scars of Broadway), jste deset let hrál s Kamilem Střihavkou, Laurou a jejími tygry nebo Čechomorem. I tak stále přehráváte cizí repertoár. Nezajídá se vám to?

Mě baví celkově hrát dobrou hudbu. Jestli je napsaná mnou nebo někým jiným, není až zas tak podstatné. Ale je pravda, že po čase začínám mít touhu se rozvíjet a zkusit něco nového. Také je velký rozdíl, jestli hrajete cizí repertoár jako profesionální hudebník, nebo jako fanoušek kapely ještě před spoluprací. Daron a jeho Scars On Broadway byli jeden z důvodů, proč mě napadlo jet zrovna do L. A. Hrát něco takového mě asi těžko omrzí. Na druhou stranu, není nad to složit vlastni skladbu. Ta pak s vámi zůstane napořád.

Jaké vidíte největší rozdíly mezi bubnováním ve velké domácí a zahraniční kapele?

Když jsem v ČR spolupracoval na deskách, věděl jsem, že je bude poslouchat celá Česká a Slovenská republika. Když děláme cokoliv se Scars, tak víme, že to bude poslouchat celý svět. Míra odpovědnosti je podobná, ale tady v USA je díky tomu daleko větší tlak. Než jsme se SoB odehráli první koncert, zkoušeli jsme téměř rok. To jsem v ČR nezažil.

Pro Rock & All jste vzpomínal, že si vás váš idol Daron vybral proto, že jste respektoval jeho předlohu a v jedné písni nepoužil žádný přechod. To vás vážně neranilo?

Bylo to na konkurzu. Nenařídil mi, co mám a nemám hrát. Začalo to jako jam. Sám jsem vycítil, že do té skladby se žádný break nehodí. Věděl, že jsem technicky vybaven pro hraní jiných skladeb. Tohle byla zkouška. Hrát rychle se dá naučit lehce, ale hrát správně do skladby je to nejtěžší.

Pocházíte z gruzínského Tbilisi, Daron je původem Armén. Nedochází mezi vámi, Kavkazany, občas k národnostním třenicím?

Jsem původem z Gruzie, ale jsem víc Čech než cokoliv jinýho, takže ne. Navíc Gruzínci a Arméni nikdy neměli konflikt.

A jak se vám materiál z nové desky hraje?

Daron ji nabubnoval sám. Má velmi specifický cítění, které není jednoduché napodobit. Tím, že ale hodně zkoušíme, objevuju nové věci v groovech a víc a víc si hudebně rozumíme.

www.instagram.com/roman.lomtadze
www.facebook.com/romanlomtadzeofficial