Romantický i hravý Henry Mancini

Mancini je příkladem umělce, za kterého hovoří jeho dílo, samotný životní příběh vlastně není vůbec v ničem výjimečný. To, že pocházel z italské přistěhovalecké rodiny, je z jeho příjmení celkem jasné a ve Spojených státech to není nic neobvyklého. Ani to, že jako voják bojoval za druhé světové války v Evropě, není v jeho generaci – byl ročník 1924, jak jeho dnešní výročí napovídá – žádná velká výjimka.

Zajímavé snad je to, že výrazný hudební talent se u Manciniho začal objevovat v poměrně raném dětství, ale hlavně to, že jej jednak bavilo pronikat do tajů hudby nejen učením se na klavír a interpretací skladeb, ale také poznávat zákonitosti aranžmá a hudební teorie vůbec. A možná i v souvislosti s tím si ještě před pubertou vytýčil jako cíl stát se skladatelem filmové hudby.

To se Mancinimu splnilo v roce 1952, kdy se nechal zaměstnat jako profesionální skladatel u hollywoodské produkční společnosti Universal, kde pracoval šest let a stvořil hudbu k více než stovce(!) filmů. Roku 1958 se osamostatnil a nadále už pracoval jako skladatel a často i interpret na filmových soundtraccích podle vlastního výběru.

Přece jen ale jedno významné souručenství je pro tvorbu Henryho Manciniho zásadní: totiž spojení s režisérem, producentem a scenáristou Blakem Edwardsem. S ním spolupracoval na jeho filmových dílech pětatřicet let. A ony čtyři největší hity, o kterých jsme mluvili na samém začátku, pocházejí právě z této éry.

Nejstarší z nich je Peter Gunn Theme, neboli ústřední hudba z televizního seriálu Peter Gunn z roku 1958. Seriál sám o sobě je patrně dost zapomenutý a v obecném povědomí přežívá právě díky Manciniho melodii, která mimo jiné dostala dvě ceny Grammy.

Je zajímavé, že každý z Manciniho největších hitů oslovuje k reinterpretacím dost odlišný okruh muzikantů. Právě Peter Gunn Theme je díky svojí v podstatě „riffové“ struktuře vyslovenou živnou půdou pro rhythm'n'bluesové kapely a kytaristy. Samozřejmě nemohla uniknout Johnu Landisovi, Danu Aykroydovi a Johnu Belushimu, když připravovali své mistrovské dílo The Blues Brothers.

Z kytaristů, kteří tenhle hit zařadili do svého repertoáru, jmenujme třeba Duana Eddyho nebo Jeffa Becka, fenomenální je ale také verze jednoho nejméně doceněných světových kytarových géniů, Roye Buchanana.

O tom, že Peter Gunn Theme rezonuje dodnes i mezi mladšími muzikanty, svědčí třeba to, že si skladbu vybraly do své volné série youtubových videí sestry Lovellovy alias Larkin Poe. A mimochodem, o tom, že dnes si lidé spojují tuto skladbu spíš s filmem The Blues Brothers, než seriálem Peter Gunn, svědčí i popisek jejich videa.

Dalším velkým filmovým hitem Henryho Manciniho je hudba k Edwardsovu filmu Snídaně u Tiffanyho podle novely Trumana Capoteho s Audrey Hepburn v hlavní roli. A právě ona, ve filmu sedící v okně a brnkající na kytaru, zpívá ústřední píseň Moon River, ze které se krátce poté stal jeden z vůbec největších hudebních filmových hitů všech dob.

Romantickou písničku si oblíbili popoví i jazzoví zpěváci a zpěvačky v širokém zástupu, od Andyho Williamse a Franka Sinatry přes Louise Armstronga, Judy Garland, Sarah Vaughan, až po Barbru Streisand nebo Roda Stewarta. Ovšem nebyla lhostejná třeba ani R.E.M. nebo Morrisseymu. Svoje romantické duše v jejím podání odhalili také dva někdejší kytaroví bouřliváci Jeff Beck a Eric Clapton.

Tím, kdo Moone River ale doopravdy přenesl do 21. století, byl bezesporu nezvladatelně talentovaný Jacob Collier, který pro svoji a capella verzi oslovil desítky dalších hlasů, od legend světové hudby po víceméně no name přispěvatele. Za svůj cover získal v roce 2020 cenu Grammy za nejlepší aranžmá.

Rok po Snídani u Tiffanyho, tedy roku 1962, ovládl americká kina další snímek Blakea Edwardse s hudbou Henryho Manciniho Days of Wine and Roses se stejnojmennou ústřední melodií. Tu, mimochodem, stejně jako Moon River, otextoval starý praktik ze swingové éry Johnny Mercer, autor slov k řadě dalších slavných standardů.

Dny vína a růží se kupodivu staly „potravou“ zejména pro jazzové muzikanty, vlastně asi ze všech Manciniho hitů se nejvíc přiblížily obsahu pojmu „jazzový standard“. Ujímali se jich samozřejmě zpěváci jako Frank Sinatra nebo Ella Fitzgerald, ale také, a možná zejména, instrumentalisté. Skladbu nahrál třeba pianista Oscar Peterson, kytarista Wes Montgomery nebo saxofonista Dexter Gordon.

Kvarteto největších hitů Henryho Manciniho uzavírá kompozice, kterou snad zná úplně každý: základní téma k sérii bláznivých komedií s Peterem Sellersem Růžový panter z roku 1963.

Téma patří k tak notoricky známým, že s ním lze naložit prakticky jakkoli naložit a výsledek bude přinejmenším zajímavý. Je ostatně podobně slavné jako základní téma k bondovkám od Montyho Normana (mimochodem, pravděpodobně mylně připisované skladateli Johnu Barrymu, který zřejmě téma jen přearanžoval; soudy o autorství se táhly až do roku 2001), a tak není divu, když někoho napadne právě z těchhle dvou tématu dělat opravdu docela vtipný mashup.

Téma svojí hravou podstatou vždycky inspirovalo muzikanty schopné nadhledu. Třeba Johna McLaughlina a Ala di Meolu při slavném koncertě vydaném na albu Saturday Night in San Francisco, kde Manciniho téma za nadšené reakce publika vložili v půli páté minuty do improvizace uvnitř skladby Chicka Corey Short Tales of the Black Forest.

A panterovské téma si samozřejmě nemohla nechat ujít ani alternativní supergroup Oranj Symphonette, která svoje první album v roce 1996 dala dohromady výhradně z Manciniho skladeb. Základ Oranj Symphonette tvořili muzikanti spojení s Tomem Waitsem, ale i dalšími ikonami, třeba PJ Harvey a další: cellista a basista Matt Brubeck, kytarista Joe Gore, dechař Ralph Carney a bubeník Scott Amendola.

Henry Mancini pracoval až do své smrti v roce 1994. Ze všech jeho ocenění zmiňme jen to, že byl celkem dvaasedmdesátkrát nominován na Grammy a dvacetkrát ji získal. Některé jeho skladby jsou oficiálně vedeny mezi americkým hudebním dědictvím, jsou uloženy v Kongresové knihovně a jiných čestných archivech. A jak jsme viděli, Mancihiho úžasná hudba žije v širokém kulturním povědomí dál.