Ross The Boss: Lidé už jsou připraveni se zase bavit

Ross Friedman alias Ross The Boss zanechal výraznou stopu jak v punkovém, tak i metalovém světě. V obou žánrech je stále aktivní. V březnu vydal další album svého projektu Ross The Boss a se svými starými kumpány z New Yorku dává dohromady původní sestavu The Dictators. Ačkoli mu, stejně jako ostatním muzikantům, vstoupila do cesty virová pandemie, už teď je zcela připraven vyrazit znovu na cesty.

Čerstvou novinkou je váš reunion s The Dictators v téměř původní sestavě. Jak k tomu došlo?

Sedm let jsme teď koncertovali s The Dictators NYC, měli jsme úspěšné koncerty, ale bohužel nastaly jisté problémy s naším zpěvákem (Handsome Dick Manitoba, pozn. autor), takže jsme to celé museli zastavit. Byl to náš tehdejší basák Dean Rispler, jeden z mých nejlepších kamarádů, kdo mi řekl, že jediný způsob, jak by mohli The Dictators dále hrát, je, když se dá dohromady původní sestava s Andym Shernoffem na basu, Scottem Kempnerem a mnou na kytary. Ten nápad se mi líbil. Zkusil jsem napsat Andymu a ten na to: „Jasně, jdeme do toho!“ Zkusili jsme to. Teď zrovna pracujeme na jednom demu, v sobotu jsme byli nahrávat ve studiu a zdá se, že vše šlape, jak má. Na bicí máme Alberta Boucharda z Blue Öyster Cult. Je úžasný, vždycky mi říkal, že by chtěl hrát v The Dictators. (smích)

S Albertem se znáte už dlouho, Blue Öyster Cult mívali v 70. letech s The Dictators stejný management.

Ano, měli jsme stejný management a byli jsme u stejné nahrávací společnosti. Později jsem s Albertem hrál v kapele The Brain Surgeons. V roce 2006 jsme vydali skvělou desku Denial Of Death, kterou pravděpodobně budeme brzy vydávat v reedici. Je to hodně starý kamarád. Mám toho chlapa moc rád.

Nestěžují si vám fanoušci, že Richard Manitoba není v sestavě? Nebyl sice původní člen, ale přeci jen byl stálou součástí The Dictators a účinkoval na všech albech.

Ani ne. Richard byl původně náš kamarád, dělal nám bedňáka, ale taky řídil náš náklaďák, byl to hrozný řidič. Později se z něho stal zpěvák. Teď jsme se ale vrátili k tomu, kde byla kapela na začátku. Andy bude zpívat, pár písní zazpívá Scott, ale dokonce i já. Věř nebo ne, kdysi jsem jednu píseň zpíval a chtěl bych si to zopakovat. Se zpěvy tedy problém mít nebudeme.

Čím bude tvořen váš repertoár? Chystáte kompletně nový materiál?

Pracujeme na nových věcech. Natočili jsme dvě úplně nové skladby a taky dvě coververze a do budoucna toho natočíme víc. Dlouhohrající desku asi neplánujeme, spíše sem tam něco hodíme na Spotify a tak podobně, v návaznosti na to, jaké ohlasy získáme. Myslím ale, že to bude hodně dobré. Lidé se na to těší. A my taky. Jsme připraveni, žádné kecy a všechny ty sračky, co se řeší ohledně pandemie nebo ohledně nadcházejících voleb a politiky. Nechceme s tím vším mít nic společného. The Dictators jsou o zábavě, párty a skvěle stráveném čase. A já cítím, že lidé jsou na to připravení a touží po tom. Mimo práce s The Dictators budu ještě tento rok koncertovat s Ross The Boss, takže oba žánry, punk i metal, dostanou, co si zaslouží. Všichni už se těší, až zase budou moci vyrazit ven a bavit se. Samozřejmě bezpečně, nikdo nechce onemocnět, to je jasné. Musíme být chytří, a to punkoví a metaloví fanoušci jsou.

Vidím, že už na koncerty připravuješ své kytary a vybavení. Nyní koncertuješ většinou s jednou bednou a zesilovačem značky Engl.

V podstatě ano, je to můj základ. (smích)

Kolik jsi toho musel mít, abyste se v 80. letech stali z Manowar jednou z nehlasitějších kapel na světě? 

Jasně. No, ono vlastně opravdu stačí jen jeden zesilovač, ale já jich měl hodně. Měl jsem třeba šest zesáků v racku. Aparatura se postupně zvětšovala, ale samozřejmě jsme to nemohli používat všechno najednou, protože to bylo hodně nahlas. Dnes už mi opravdu stačí jeden silný zesilovač a bedna. Engl má všechno, co potřebuji. Nepoužívám žádné efekty, v minulosti jsem je zkoušel, ale svůj zvuk jsem vytvořil pomocí kytary a zesilovače. Hraju na kytary, ne na krabičky. Je to můj styl. Někdo může říkat, že jsem snob, ale tak to není. Hraju tak, jak mi to vyhovuje. Často slýchávám od fanoušků, že tak skvělý zvuk ještě neslyšeli. V Englu jsem našel skvělý zesilovač, silný, kvalitně vyrobený a univerzální. Svého zvuku dosáhnu ale i přes Marshall JCM900, Orange nebo i EVH. Engl je ale můj favorit, použil jsem ho i teď ve studiu s The Dictators. Dva dny před návštěvou studia jsem si pořídil tuhle novou kytaru, je to Gibson 2020 Les Paul Special TV Yellow. Koupil jsem si ji kvůli dvěma snímačům P-90. V kombinaci s mým Englem jsme dostali skvělý rytmický, čistý zvuk. Na sóla použiji jiné kytary, některou s humbuckery.

Například tvůj signovaný SG model od rumunské značky Grosmann?

Ano, ten mám tady. Skvělá kytara, struny jdou skrz tělo, ebenový hmatník, karbonový nultý pražec. Je to překrásný nástroj. Hrát na ni, je jako bys řídil Ferrari. (smích)

Pamatuješ si ještě na svou úplně první kytaru?

Hrál jsem na housle a řekl jsem své babičce, že bych chtěl kytaru. Tak jsme zašli do jednoho obchodu v Bronxu. „Jakou chceš?“ zeptala se mě babička. „To je jedno, nějakou levnou na naučení,“ povídám. Myslím, že to byla Aria. Začal jsem se na ni učit a tam to vlastně začalo.

A tvá první elektrická kytara?

To byla myslím Vox, nebyla špatná, měla snad čtyři snímače a hodně přepínačů. Má první tradiční kytara ale byla SG Custom White. Tu mám pořád. Chceš ji vidět? Ta kytara mě nikdy neopustila. Měl jsem ji v dobách The Dictators i Manowar, natáčel jsem s ní naše alba. Jistou dobu byla mou hlavní kytarou, ale v roce 1977 jsem si pořídil černého Les Paula.

Právě teď je venku i nové album Ross The Boss a musím říct, že oproti By Blood Sworn je Born Of Fire svěžejší, možná rychlejší, kapela na mě působí sehraněji. Možná je to ale jen můj osobní pocit.

Ale ano, je to tak. Přesně takhle bych to řekl. Kapela spolu strávila dva roky na turné po klubech, sálech, festivalech. Jsme sehraní. Lidi mi říkají, že je to jiné a někdy se diví. Ale jasně, že je to jiné, jaké by to mělo být? Nesnažím se následovat Manowar. Jasně, že to občas tak bude znít, protože já jsem byl Manowar, já jsem vytvořil ten zvuk. Občas si ale někdo postěžuje, že Mark nezní jako Eric Adams. Nezní, proč by měl? Nikdo nezní jako Eric. Jestli chceš slyšet Erica Adamse, tak běž a poslouchej jeho. My děláme svou věc, není to typická power metalová záležitost. Máme tam písně jako Maiden Of Shadows, které se tomu blíží, ale děláme si to po svém. Jsem na to album hrdý. Seeb Levermann odvedl s mícháním desky skvělou práci. Je stejně dobrý jako Andy Sneap. Má to sílu, jako rána do břicha. „Tohle jsme my!“ bum, rána. (smích) Jsem s tím spokojen a jsem šťastný. Zároveň ale i nešťastný, protože už se nemůžu dočkat až s tím albem vyrazíme na turné. Nejsem ale jediný, kdo je teď nešťastný. Každý je teď ztracený, přichází o práci. Ti, co se starají o aparaturu, pořadatelé, kluby. Prostě všichni v tomhle odvětví, včetně mě i tebe. I nadále musím platit nájem, máme sice malou federální pomoc, ale je to frustrující. Věřím, že, jakmile se to rozjede, tak věci budou fajn. Hned, jak mě pustí zpátky na pódium s mými dětmi (ukazuje na svou sbírku kytar).

V roce 2017 jsi na festivalu Wacken obdržel ocenění Global Metal Ambassador přímo před 70000 fanoušky. Musel to pro tebe být skvělý pocit a zadostiučinění po letech dřiny. 

Před 90000 lidmi! (smích) V životě jsem si nedokázal představit, že bych mohl být takto oceněn. Jen proto, že jsem celý život tvrdě makal, nikdy jsem si nedal pauzu, nikdy jsem to nevzdal a nikdy jsem nehodil ručník do ringu. Nejdřív s The Dictators, potom s Manowar. Nemohl jsem tomu uvěřit, musel jsem se štípnout, jestli se mi to náhodou nezdá. (smích) Ocitl jsem se v 1. třídě rock´n´rollu/metalu. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Byla to jedna z největších poct v mém životě a den, na který se nezapomíná.

Jsi v hudební branži téměř 50 let, takže už víš, jak to chodí. Existuje něco, co jsi v mládí udělal a dnes to považuješ za chybu a víš, že bys danou situaci řešil jinak?

Ano, pár věcí, které bych změnil, tady je. Možná víš, že jsem kdysi produkoval demo Anthrax a pomohl jim získat smlouvu s Jonem Zazulou a jeho Megaforce Records. Měl jsem pak šanci produkovat Metallicu, ale nějak jsme to nakonec nedotáhli do konce, už nevím. Rád bych je produkoval, to by bylo skvělé. Opravdu je jako kapelu obdivuji. Tohle bych asi změnil, stejně jako podepsání některých smluv v minulosti. Tím si ale prošel snad každý muzikant. Vždy radím mladým muzikantům: Nepodepisujte nic, dokud nevíte, co podepisujete. Vyhýbejte se drogám a chlastu. Ale, jo můžeš pařit, ale s rozumem. Vyhýbejte se nástrahám rock´n´rollu. V dnešním světě je dost problémů, natož mít ještě problémy s různými substancemi. Naštěstí, díky Bohu, já tyto starosti nikdy neměl. Možná, že jsme taky mohli lépe vyřešit s Joeym (DeMaiem) naši situaci. Bylo to hloupé rozhodnutí, že mě vyhodil z Manowar. Když odešel Mick Taylor z Rolling Stones, tak jsem si říkal: „Jak sakra může někdo odejít z Rolling Stones? Co si jako myslíš, Micku Taylore?“ (smích) No, a pak mě Joey vykopne z kapely, po tom, co nahraju album Kings Of Metal. Takové věci se dějí, ale když jsi mladý, tak jsi hloupý. (smích)

Na jedné webové stránce udělali zajímavý žebříček nejhorších metalových obalů všech dob. Jedním z nich bylo Into Glory Ride od Manowar. Jak se dnes díváš na vaše obaly a promo fotky, kde jste byli oblečeni v kožešinách a dosti úleťáckých kostýmech?

Když se podíváš na mě, tak já měl vždy alespoň kalhoty. Nikdy jsem na sebe nevzal kožené spodní prádlo jako Eric nebo Joey. To bylo trošku, uff... silné. (smích) Tenhle vzhled nebyl zrovna nadčasový. Můj syn mi jednou, při pohledu na nějaký obal, kde jsou Eric a Joey pomazaní olejem, povídá: „Tati, tohle je vcelku znepokojující.“ Říkám mu: „Synu, víš, tohle byly osmdesátky, tomu bys nerozumněl.“

Když jsme se bavili posledně, tak jsme zmínili i to, že tvá kytarová hra má základy v blues, což dnešní kytaristé postrádají. Údajně snad máš v plánu natočit i bluesovou desku. Je to tak? Máš už představu, jak by takové album mohlo vypadat?

Ano! Teď už jsem sehnal producenta, mám seznam písní, které chci udělat. Dáváme dohromady muzikanty, kteří by se tam mohli objevit. Pak budeme řešit financování. Těším se na to. Musím to udělat. Na blues jsem začal, je to součást mého života.