Royal Republic: Královská audience u policajtů lásky

LoveCop: Recenze

Dali tomu svůj specifický smysl pro humor a sarkasmus ve stylu tak trochu Alice Coopera / Franka Zappy – člověku opravdu připadá, že si dělají legraci ze všeho. Přidali perfektní aranže, zabalili to do pěkného současného zvuku, narvali to všem do chřtánu a má to všechno: hooky, groove, harmonie a všechny ty malé vymakané detaily, které muzikant slyší, až když desku párkrát protočí.

Stejně jako v případě Rolling Stones / Hackney Diamonds jsem neskákala radostí do vzduchu hned z prvního singlu (My House). Jenže Adam Grahn jako songwriter zatraceně dobře ví, co dělá, a téměř každý jeho song – anebo alespoň jeho část – se vám stejně zaryje pod kůži. Dřív nebo později.

Co je ale na této kapele fascinující, je jejich versatilita. Ať už se rozhodnou, že udělají power baladu, co zní jako velmi blízké fyzické setkání Def Leppard a George Michaela (Lazerlove), nebo si zkusí trochu heavíku (Love Somebody), nebo něco, co mi připadalo jako kombo Skid Row a opět Zappy (Freakshow), nikdy to není jen parodie na nějaký žánr nebo postup, anebo nezdařený pokus o imitaci a vykrádačku.

Je to opravdové, skvěle vymyšlené, jsou to oni a je poznat, jak moc jim rock'n'roll disco sedí. Veškeré kýče a klišé 80's muziky využili tak, aby pracovaly pro ně a pro danou písničku – ano, dokonce i saxofon, rapování, elektronická bicí, synťáky, kytaru, co má víc chorusu než detektivové z Miami Vice ramenních vycpávek...

Že tohle Royal Republic zvládají mistrně, se ostatně ukázalo už na předchozím albu Club Majesty, akorát že teď to vyhnali do zcela nových dimenzí. Neznamená to ale, že by neuměli pořád psát „čistokrevné“ royalí bangery (Ain't Got Time), které v kombinaci se zbytkem neonového koktejlu fungují přesně tak, jak mají. Zkrátka, kluci to mají promyšlené. Umí udělat mocné refrény (LoveCop), přesně vědí, co jim na koncertech bude fungovat, zjevně se tím vším pořád velmi dobře baví a na žánrové škatulky kašlou.

I proto byl pro mě jejich set jedním z vrcholů letošního Rock for People, který je právem zařadil na hlavní pódium ve velmi solidní čas během zcela natřískaného pátku. A ačkoliv management kapely nevyhověl žádosti našeho magazínu o rozhovor, cestu do zákulisí se mi povedlo najít i tak: dostala jsem se totiž na meet & greet.

Rock for People: Meet & Greet

Vzhledem k tomu, že několik těchto setkání v uplynulých dnech na Rock for People proběhlo (Enter Shikari, Of Mice & Men...), tušila jsem, že sledovat festivalovou aplikaci se vyplatí. A nemýlila jsem se: kolem půl druhé mi na telefonu vyskočilo upozornění, že za pět minut (...žišmarja!) se koná sraz na střeše jednoho z barů, kde bude vybráno deset šťastlivců. A tak jsem si zasprintovala, stihla to a díky tomu, že jsem na sobě měla tričko Royal Republic, jsem byla vybrána.

Klobouk dolů Rock for People za to, že tyto zážitky chce a umí návštěvníkům zprostředkovat. Žádné placení, žádná tlačenka, zkrátka férová hra, kterou vyhrají opravdoví fanoušci a srdcaři, kteří za svou oddanost a nadšení dostanou skvělou odměnu. 

K mé velké radosti jsou Royal Republic úplně pohodoví a bezprostřední šoumeni jak na pódiu, tak mimo něj. V zákulisí si popíjeli pivko a s každým z nás se bavili, jako bychom se znali léta. Jakmile od nás zjistili, že nejde o placené setkání a že na výlet dozadu vyrazili jen fans, bylo vidět, že se uvolnili ještě víc.

„Určitě musíte hrát Everybody Wants To Be an Astronaut!“ básní jeden z nadšených spoluúčastníků zájezdu. O kus dál učí skupinka fanoušků zpěváka a kytaristu Adama Grahna sprostá česká slovíčka, kdyby je snad frontman zatoužil během koncertu využít. Charismatem oplývající Adam, oháknut v outfitu jako stvořeném pro hvězdu lechtivých filmů, byl velice učenlivý, ale později na pódiu nově nabyté znalosti nepoužil.

„Kterou písničku z nové desky máš nejradši?“ ptám se kytaristy Hannese, a ten pečlivě váží odpověď. „Zatím se to u mě pořád střídá. Dneska je to Freakshow, ale zeptej se mě zítra a řeknu ti jinou,“ usmívá se. Všichni členové pak kolektivně vítají možnost osvěžit svůj setlist novinkami. „Vždycky chvíli trvá, než si člověk nové písničky člověk zajede, ale zase to přináší nějaký faktor změny a vzrušení, a set je ještě o něco zábavnější,“ svěřuje se mi baskytarista Jonas. Jako muzikantka to velmi dobře znám, a tak si chvíli notujeme, dokud nás nepřeruší Adam – chce vidět fotku mojí kytary, neboť jsem ho již před chvílí informovala, že stejně jako on hraju na Explorera.

Nedá mi nezeptat se: proč se tentokrát Royal Republic vrhli do osmdesátek ve velkém? „Všichni čtyři jsme v tom vyrůstali,“ vysvětluje Jonas. „Byli jsme obklopeni všemi těmi zvuky a postupy. To, že jsme je zapracovali do nových písniček vyplynulo úplně spontánně a přirozeně. Šlo to z nás. A znáš nás a víš, že stejně škatulky neřešíme – dobrá písnička je dobrá písnička.“

A že těch dobrých písniček dokážou Royal Republic napsat ranec a ještě je skvěle odehrát, to dokázali už za dvě hodiny naživo. Početný dav i oni sami se při tom bavili vpravdě královsky a nezbývá, než se těšit na doufejme brzký klubový koncert téhle sestavy v našich končinách.