Rozálie: Rozpadlé vztahy jsou fleky na duši
Zpěvačka, akordeonistka a herečka Rozálie před dvěma lety překvapila debutovým albem Korzetiér, které jí vyneslo nominace na Cenu Anděl i Českého slavíka a hlavně nadšenou odezvu publika napříč generacemi. Její výhradně autorská tvorba zahrnuje jak dryáčnické šansony, tak zdrsnělé milostné romance, které podává nezaměnitelným, syrovým způsobem odrážejícím její divadelní i cirkusovou zkušenost. Na podzim Rozálie potvrdila svůj mimořádný talent novým albem Láska, hlína, rýč, které bezpochyby patří k nejzajímavějším domácím nahrávkám roku.
Novou desku jste natočila ve vlastní režii, sama jste si ji vydala a sama ji také promujete. Proč jste odešla od vydavatelství, které mělo na starost vaše první album?
Už Korzetiéra jsem si před dvěma lety nahrála sama, jen jsem ho pak nabídla lidem z Universal Music, protože jsem tehdy potřebovala vydavatele. Okamžitě po něm skočili a ani mi nehodlali do písniček zasahovat, což mě mile překvapilo. Chtěla jsem vydat desku podle svých představ a imponovalo mi, že mě někdo bral takovou, jaká jsem. Ale samozřejmě se ukázalo, že když ptáčka lapají, krásně mu zpívají.
Takže druhou desku už chtěli jinak?
Snažili se mě formovat do podoby, která mi nebyla úplně blízká. Asi v dobré víře – vlastně nevím, co jsem si představovala, když jsem podepisovala smlouvu s vydavatelstvím zaměřeným na mainstreamovou pop music. Na Universalu umí prodávat hlavně popové interprety, dostat jejich písně do playlistů na Spotify a tak dál. Mně tvrdili, že se zvukem, který moje písničky mají, se do žádných playlistů nedostanu. A když už, tak že ty písničky budou lidi přeskakovat, protože zvukově a žánrově vybočují. Ale já přece nedělám muziku proto, aby mě někdo nepřeskakoval...
Kompromis nebyl možný?
V muzice kompromisy nedělám. Vždycky musí být po mém. Navíc, když na mě někdo vyvíjí tlak, zaseknu se a nevytvořím nic. S Universalem jsme zkrátka oboustranně pochopili, že to nebude fungovat. Dohodli jsme se ale na tom, že vydavatelství bude mé nové album distribuovat. A tím, že jsem si i náklady na desku uhradila sama, nebyl pak důvod, proč by ji měl vydávat někdo jiný než já sama.
Před dvěma lety jste mi říkala, že máte problém se sebeprezentací a propagací. Je o to těžší šéfovat si teď promo desky sama?
Za ty dva roky jsem se trochu otrkala a pochopila, že nejde o nějaké vnucování se, že promo k tomu všemu prostě patří. Když chci dělat písničky, holt se to musí rozkřiknout – a je jedno, jestli se o to postarám já, nebo si někoho najmu. Už letos v létě jsem vydala singl Underground ze sametu, který jsem si promovala sama, a vlastně mi to vyhovovalo. Stačilo využít kontakty, které jsem si zatím vybudovala.
Mimochodem, singl Underground ze sametu se na novém albu neobjevil, proč?
Ta písnička na desce ani být neměla. Album má jasný koncept, jeden ohraničený příběh. Underground ze sametu je úplně odjinud. Zrovna jsme nahrávali album a jeden den ve studiu jsem obětovala nahrání téhle nové písně, kterou jsem se rozhodla vydat hned – a pak se zase dál piplat s albem. Vím, že většina singlové produkce se většinou objeví i na albech a že asi postupuju úplně nelogicky, ale mně to smysl dává.
Říkáte, že album Láska, hlína, rýč má jasný koncept. V čem spočívá?
Album vypráví o lásce a všech peripetiích, co přináší. Jamie Cullum v jednom rozhovoru říkal, že na první album máte celý život, zatímco další desky vznikají vždy trochu pod tlakem času a okolností. To se mi líbí. Já na albu Korzetiér shrnula spoustu příběhů, které jsem prožila od dospívání do svých asi čtyřiadvaceti. Od vydání prvního alba jsem zažila jen jednu lásku, jeden vztah, takže nová deska je právě o tom dvouletém období s jedním klukem. Vyprávím náš příběh od začátku do konce, od prvotní zamilovanosti až k porozchodovému prázdnu. Tematicky to není nijak inovativní, ale všichni si nějakými vztahy prošli, a tak se v tom možná můžou najít.
Desku jste opět natáčela se zvukovým mistrem Janem Balcarem. Byl on tím, kdo měl v procesu přípravy desky roli poradního hlasu a třeba i suploval roli spolutvůrce a mentora?
Autorem všech písní jsem já, nicméně nejsem moc hudebně vzdělaná, třeba neumím psát aranže. Mám představu, kterou slyším v hlavě, ale potřebuju někoho, jako je Honza, komu zabroukám melodii, řeknu, jaké tam slyším nástroje, pustím mu něco pro inspiraci a on se pak chopí buzuki a během chvíle vystřihne a rovnou nahraje geniální aranž.
To byl třeba případ písně Z Cordoby. Spolupracovali jsme aranžérsky na většině písní, kromě toho měl Honza na starost i hudební režii a mix. Dvě aranže mi vymyslel Tomáš Kůgel, specialista na dechové kapely, protože na albu mám i písně s doprovodem v duchu balkánské dechovky. No, a pak jsem si ještě přizvala Adriana Rasa, který mi nahrál kytaru do titulní skladby.
Adrian Raso je docela známý kanadský jazzový kytarista, v Česku vystupoval s rumunskou dechovkou Fanfare Ciocărlia. Jak jste se seznámili?
Právě na tom koncertě s Fanfare Ciocărlia v Paláci Akropolis. Bylo mi tehdy asi osmnáct a po vystoupení jsem za ním jako nadšená fanynka naběhla do zákulisí. Já chtěla podpis na plakát a on sháněl nejbližší prodejnu absintu... Vyměnili jsme si kontakt na Facebooku, kam mi po nějakých osmi letech, už po vydání Korzetiéra, napsal, že se mu moc líbí moje tvorba. Tak jsem neváhala a odpověděla, že jestli to tak opravdu je, možná bychom mohli natočit něco společně. Okamžitě souhlasil a dokonce mi nabízel produkci celé desky.
S tím jste určitě nesouhlasila.
Haha, no já už jsem taková, neumím se někomu jen tak odevzdat, přestože ho obdivuju. Chtěla jsem si desku ošéfovat sama. S Adrianem jsme nakonec spolupracovali na dvou písničkách, což je tak akorát, myslím. Aranž a sólo k Láska, hlína, rýč vymyslel sám a na aranži k písni Toxická jsme pracovali spolu. Je to fakt úžasně inspirativní člověk a srdcař. Doufám, že budeme spolupracovat i v budoucnu.
Na albu máte i slovenského pianistu Jakuba Tökölyho nebo zkušeného basistu Petra Tichého.
Petr hrál už na Korzetiérovi, teď je ale ve většině písní. A s Kubou Tökölym jsme se potkali v La Fabrice na jednom hudebně-divadelním projektu, od té doby chodím na jeho jazzové koncerty a úplně ho žeru. Všichni muzikanti, které jsem ke spolupráci přizvala, jsou kreativní – stačí, když jim naškrábu akordový značky, mnohdy ale ani to není potřeba. Pustím jim třeba jen demo a oni už sami přicházejí s nápady a dotvářejí moje představy. To platí i o bubeníkovi a perkusistovi Michalovi Cábovi, ten si se svými party taky hodně vyhrál a dodal albu velký energetický náboj. Stejně jako flamenkový génius El Cherry.
První desku jste natočila jen s akordeonem, nové album je i díky zmíněným hráčům instrumentálně daleko pestřejší. Chtěla jste se posunout dál, nabídnout něco víc?
Záměr to úplně nebyl, ale už když nové písně vznikaly, přemýšlela jsem nad tím, jak by zněly v bohatších aranžích. Dřív jsem psala písničky jen pro sebe a ty moje držky, víc jsem nad nimi nepřemýšlela. Poslední dva roky jsem ale začala poslouchat jinou hudbu než dřív, hodně mexických interpretů i filmové muziky, a bavilo mě pohrávat si s představou, že nové album bude hudebně pestřejší.
Jak se k nové hudbě dostáváte?
Často přes Spotify nebo Apple Music. Streamovací služby jsou dobré v tom, že vám nabízejí muziku podle žánrů, které sami posloucháte. Touhle cestou jsem pár věcí objevila. A taky jsem na jednom cirkusovém festivalu potkala Kolumbijce, který mi doporučil mexickou zpěvačku Natalii Lafourcade – a já jí úplně propadla.
Album jste nazvala podle písně Láska, hlína, rýč, ke které jste natočila i klip. V roli zhrzené nevěsty v něm kopete jámu, kam posléze hodíte své svatební šaty. Vystihuje ta píseň celkovou náladu desky?
Myslím, že ano, je v ní všechno, láska a vášeň, smutek i cynismus. Vlastně ta píseň docela věrně odráží ten můj věčnej zmatek v hlavě, pochybnosti skoro o všem... Nevěsta je takovým fádním symbolem lásky, pro mě hlavně jakéhosi závazku a taky naivity, která s tím souvisí. A tohle vše se v klipu rozhodnu pohřbít. Od začátku jsem ten filmeček viděla jako příběh zmatené, vyjevené nevěsty bloudící pouští. Vhodnou lokaci jsme objevili na jednom z vyprahlých Kanárských ostrovů.
Vzpomněl jsem si u klipu na argentinský povídkový snímek Divoké historky. Jedné z povídek taky vévodí nevěsta v bílém. Znáte ten film?
No jasně, miluju Divoké historky. Ale v klipu je filmových vlivů víc. Výtvarně nás inspiroval Kill Bill, telefonní budka uprostřed pouště, to je zase Wes Anderson... Prostě všichni moji filmoví miláčci v jednom krátkém videu.
Z nové desky je patrné, že vás neopouští ani láska ke španělskému jazyku, andaluskému flamencu a latinské muzice.
Přinejmenším flamenco je ve mně zakořené od malička. Nebo snad z nějakých minulých životů? Nevím... Do Španělska jezdím pořád, strašně mě to tam táhne, hlavně do Andalusie, cítím se tam bezpečně a přirozeně – a naživu. Nedávno jsem objevila i Córdobu a odvezla jsem si odtud právě písničku Z Cordoby.
Co vás na Španělsku tak přitahuje? Jsou to Španělé?
To už mám za sebou... Já Španěly nepřeceňuju. Zatím jsem třeba nepotkala žádného, který by vládnul tím ironickým humorem, který máme my Češi. To mi na Španělech chybí, ten můj milovanej cynismus... Oni jdou ve všem na dřeň, když láska, tak za hrob, ztrácejí nadhled. Ale na druhou stranu se tak neprojevují zdaleka všichni. Byla jsem v Seville na svatbě, kam mě pozvala kamarádka, a zjistila jsem, že i hodně Andalusanů dokáže být nudných. Na té svatbě pořádně ani netancovali – no představte si to!
Španělskou vášeň a energii cítím spíš z té země, z vyprahlé andaluské krajiny, z rozpálených ulic Sevilly. Přitahuje mě Španělsko jako takové a hlavně jeho kultura. A nejblíž mám právě k Andalusii, kolébce flamenca.
Tančíte ještě flamenco?
Aktivně už ne. V představení Rozladěné držky v La Fabrice sice máme pár prvků flamenca a kathaku, ale to jsou jen takové náznaky. Já se ani nepovažuju za flamencovou tanečnici, to bych si netroufla. Na desce ale jednu flamencovou písničku mám, tak bych si třeba mohla během koncertů něco tanečního střihnout.
Vaše písně, to jsou prožité příběhy, ani bych nečekal, že by to mohlo být jinak. Nebo byste dovedla psát i na základě předaných zkušeností?
Zatím si to nedokážu představit. Já si nikdy neřeknu: „A teď složím písničku!“ Přijde ke mně sama, většinou v okamžiku emočního vypětí. Občas čerpám i z literatury, ale vždy se to musí protnout s mým osobním příběhem, musí mě to trefit přímo do srdce.
Co čtete?
Teď skoro nic, hodně mě zaměstnává produkce desky. Naposledy jsem si koupila posledního Kunderu, teda poslední překlad, který tu vyšel. A zatím jsem stihla asi čtyři stránky, moc mě to nechytlo.
Zpíváte o intimních věcech, v civilu ale nepůsobíte jako extrovert. Zbavuje vás tvorba a pódium ostychu? Dokážete na sebe v písních říct víc než v běžném životě?
Zas až takový introvert nejsem, jen se otvírám postupně, teď vám na sebe taky neřeknu úplně všechno... Když jsem začala vystupovat s repertoárem z prvního alba, docela trvalo, než jsem dostala kuráž na to, abych se před lidmi odhalila i v těch nejosobnějších písních. Na druhou stranu si myslím, že úspěch té první desky byl i v tom, že se nijak nepřetvařuju a říkám a zpívám to, co si myslím a co opravdu prožívám. Lidi to berou a cení si toho, což mi dává odvahu odhodit na jevišti zábrany a nebát se projevit i ty nejniternější emoce.
V písničkách se nevyhýbáte ani ostřejším výrazům. Skáčou vám ta slova do textů sama od sebe, nebo je používáte záměrně, jako „zvýrazňovač“?
Objevují se tam sama od sebe, ale většinou ostřejší výrazy používám v kontrastu s něčím jemným, abych shodila intimitu těch svých sdělení. Prvoplánově vulgární nejsem a ani nechci být. Všichni občas mluvíme sprostě, dokonce i můj táta, u kterého si to nikdo nedokáže představit. Ale on se nezdá!
Na rodiče, zvlášť na vašeho tátu Ondřeje Havelku, jsem se zrovna chtěl zeptat. Jak se jim líbí vaše tvorba?
Když vyšlo album Láska, hlína, rýč, naši si ho pustili hned ráno. Byli nadšení – a táta dokonce plakal! Přesně jsem věděla, které písničky je osloví. Mámě se líbila skladba Zlíbám tě k smrti, říká jí Pohřební. A tátu dostala poslední píseň Maska, která má cirkusovou atmosféru. Táta má k cirkusu stejně blízko jako já, věděla jsem, že se mu trefím do noty.
Písnička Maska mi i sólem trumpety připomněla Felliniho Silnici. Složila jste svůj hold cirkusu?
Ano, ale nejen v téhle písni. Skladba Pod Zvonařkou je taky cirkusová, stejně jako předehra desky, kde zní zvuk pily, což mi taky evokuje cirkus. Když jsem jezdila s cirkusem Ronaldo, měli jsme v ansámblu chlapíka, který vždycky večer u ohně vytáhnul pilu a hrál na ni. Dalo by se říct, že celé album má cirkusovou kostru. Objevila jsem totiž paralelu vztahu a cirkusu. Možná si vybavíte, že když cirkus odjede z města, zůstane na louce v trávě vypálený kruh po šapitó. A konec vztahu je jako konec show, zbyde vám taky jen flek, nostalgická skvrna, prázdný místo v srdci.
Vaše písničky vyprávějí o zmarněných vztazích, o nešťastné lásce. Docela by mě zajímalo, o čem budete psát, až budete zamilovaná šťastně.
Nejspíš o smrti! Protože i ten můj poslední vztah ze začátku vypadal šťastně, ale stejně vznikaly pohřební písně. Asi se mnou není něco pořádku. Díkybohu.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.