Rozálie: Textová upřímnost a otevřenost na naší scéně chybí

Autorství je pro vás patrně zásadní. Všech čtrnáct písní na desce Korzetiér je vaším dílem?

Skoro, je tam jedno bolero, které jsem přetextovala. Pikovej král se jmenuje. Jinak jsou všechny písničky moje.

Jak skládáte muziku? Vymýšlíte ji, nebo k vám přichází sama?

Je to jak říkáte – přichází ke mně.

Takže jen čekáte na správný moment?

Ano, ale je dost nevyzpytatelný, kdy takový moment nastane. Písničky ke mně začaly přicházet asi před třemi lety. Když jich bylo dvanáct, řekla jsem si, že je zkusím natočit. Během nahrávání vzniklo ještě pár dalších a nakonec je jich na albu čtrnáct. Ale mám ještě nějaké v rukávu.

Ty jste si schovala na příště?

Jednu ano. A ty další jsou písničky, které vznikly tak, že jsem přetextovala už existující skladby. To mě v poslední době hodně baví. Ale na albu Korzetiér jsem chtěla mít co nejvíc autorských věcí.

Vaše album je hodně expresivní, v textech se nebojíte použít ani ostřejší výrazy. Jsou ty písně o vás i v tomhle smyslu? Jste i mimo pódium takhle „od rány“?

Moje písničky, to jsem prostě já. Vůbec to není tak, že bych chtěla působit jinak, než jaká jsem, žádná póza, nedej bože. To, o čem zpívám, je vůbec nejvíc, co o sobě můžu sdělit. Vlastně je děsivý, že se takhle otvírám. Ale ve většině písniček jsou fakta stejně zahalena v metaforách, abych je pak během koncertu mohla zase vesele odhalit. (smích)

Při koncertech totiž ke každý písničce vyprávím její příběh. Je vtipný, jak si lidi ty metafory často vysvětlujou a jestli budou třeba písničku Bzzz považovat za skladbu o včelařích, nebo o někom úplně jiném, to už je na nich. Když přijdou na koncert, objasním jim to. (smích) Ale ona vůbec formulace, že skládám písničky, je v mém případě taková komická.

No jasně, řekla jste, že k vám přicházejí samy. Ale stejně je musíte nějak zapsat – takže skládáte, ne?

Nechci vás brát za slovo, ale skládal můj dědeček, autor mnoha symfonických a duchovních skladeb, scénické a filmové hudby. Já spíš tvořím, zpracovávám inspiraci.

A když k vám písnička přijde, je to jen hudba, nebo s melodií přichází i text?

To je ta nejlepší kombinace, když se vše už na začátku propojí dohromady. Ale v poslední době mě spíš napadají texty, které teprve pak zhudebňuju. Anebo si oblíbím nějakou písničku a začnou mě k ní napadat česká slova. Třeba úplně odjinud, na jiné téma, než jaké má ta původní písnička. Mám ji prostě tak silně spojenou s nějakým svým zážitkem nebo určitým životním obdobím, že na ty emoce navážu vlastním textem. Ale to sem teď nepleťme, protože na albu Korzetiér jsou čistě autorské věci.

Třeba hned titulní skladba je jednou z vašich písňových metafor o mužích, vztazích a lásce. Jak se projevuje takový vztahový korzetiér?

Je to takový lehký citový manipulátor. A vztah s ním je jako nosit korzet. Nejdřív je žena okouzlená, jak dobře v korzetu vypadá, ale brzy zjistí, že se v něm nemůže hýbat a že se začíná dusit. A čím déle ho nosí, tím víc se korzet opotřebovává. A korzetiér dál utahuje šněrování... Stejné je to se vztahem. Když láska vybledne, časem zjistíte, že vás vztah už jen omezuje.

Na albu se doprovázíte na akordeon, a proto vás srovnávají s Radůzou, i když zpívajících akordeonistek je u nás víc, napadají mě Sylvie Krobová nebo Jana Vébrová. Jak moc vás Radůza ovlivnila? A neobáváte se srovnávání s ní?

Srovnávání se rozhodně nebojím, naopak mi přijde naprosto přirozené, že to lidi tak vnímají. Radůza je jediná z písničkářek s harmonikou, která se prosadila natolik, že ji u nás všichni znají. Třebaže holek s harmonikou je spousta, zvlášť ve Francii mají velkou tradici. Naprosto přiznávám, že Radůza byla mojí velkou inspirací, díky ní jsem začala hrát na harmoniku a rozhodně mě v tvorbě zásadně ovlivnila. Uhranutí Radůzou je ve mně od malička.

Od malička? Radůza je spíš pro dospělé, ne?

Já na ni chodila s rodiči do Balbínky, už když mi bylo asi osm. A opravdu pravidelně, byli jsme na spoustě jejích koncertů. Takže je přirozené, že mám v písničkách podobné prvky a motivy, inspirace Radůzou u mě bude patrná asi vždycky. A když mě s ní chce někdo srovnávat, je to pro mě ta největší lichotka. Jak to bere sama Radůza, to už je ovšem jiná věc. (smích)

Vy jste spolu dokonce vystupovaly. Jak se to přihodilo?

Naši se s Radůzou už dřív seznámili a maminka dobře věděla, jak ji obdivuji. Tak se do toho loni obula. Vylovila v telefonu její číslo a zavolala jí, že skládám písničky a hraju na harmoniku a jestli by si ode mne nechtěla něco poslechnout. Pak jsem jí poslala svoje nahrávky a Radůza mi nabídla, že si můžu zahrát na jejím koncertě v Městské knihovně v Praze.

Radůzu můžeme nazvat šansoniérkou, kterých měla česká scéna vždy hodně, ale na rozdíl od Francie nemáme skoro žádného šansoniéra. Může to být tím, že muži v Česku mají tendenci emoce spíš skrývat?

To je zajímavá otázka... Já myslím, že u nás obecně dost chybí textová upřímnost a otevřenost, nejen u mužů – autorů. Je to paradoxní, v rádiích jsou běžně slyšet zpěváci, kteří do svých písniček vkládají sexualitu až vulgarity úplně bez obalu, ale zpívat o lásce, o velké lásce, o emocích, to dokáže hrozně málo lidí. A nejen u nás, v rádiích se tyhle výkřiky ozývají často v angličtině.

Já se zpívat o lásce nebojím, naopak, o ničem jiném zpívat neumím. Někdy se samozřejmě v textu objeví nějaký dvojsmysl, ale nikdy to není vulgární. A myslím si, že upřímnost a otevřenost srdce, mého často rozháraného srdce, je patrná úplně ve všech mých písničkách.

Z vaší debutové desky je hodně slyšet španělská hudba. Kde se u vás vzalo tohle směřování?

Od dětství jsem chodila na flamenco, úplně mě pohltilo a až do mých patnácti let bylo mou velkou vášní. Táta mě vozil do Španělska a obrážel se mnou flamencové festivaly, kde jsem kromě tance nasávala i tamní hudební kulturu a vůbec životní styl. To se pak přeneslo do mé záliby ve španělské literatuře a poezii. Během covidu jsem dokonce jeden čas žila na jednom španělském ostrově, kde se moje láska ke španělskému jazyku a Španělům ještě prohloubila. (smích)

A jak vám jde španělština?

Domluvím se, i když moje španělština není zrovna na úrovni akademika. Spíš průměrného španělského surfaře...

Dovedla byste si představit, že byste jednou ve španělštině psala písně?

Trvalo mi pětadvacet let, než jsem se naučila ovládat český jazyk natolik, abych v něm mohla psát písničky. Takže mi asi docela potrvá, než budu v užívání španělštiny tak svobodná, aby mi v tom jazyce začaly chodit nápady. Ale ráda bych, aby se to jednou přihodilo.

Hrajete na akordeon, což je fyzicky velmi těžký nástroj. Dá se s ním odehrát celý koncert?

Dá, aspoň to tak zatím praktikuju. Ale je to docela záhul. Když hodinu taháte harmoniku a do toho zpíváte, zapojujete vlastně celé tělo, k tomu ten adrenalin z živého vystoupení... Po koncertě vždycky úplně odpadnu.

Jste hudebně, herecky i tanečně nadaná, což je ideální předpoklad pro muzikálový žánr. Vy jste se ale české muzikálové scéně dlouho vyhýbala, až loni jste se objevila v představení Cabaret v Divadle Bez zábradlí. Byla role Sally Bowlesové nabídkou, které prostě nešlo odolat?

Cabaret asi mezi muzikály spadá, ale já ho vnímám jako něco mezi činohrou a koncertem. Je to specifický tvar, úplně mimo běžné muzikálové stereotypy a klišé. Navíc máme na scéně Divadla Bez zábradlí jazzový band, takže zpíváme a tančíme se živou hudbou. Mám speciální vztah i k filmu, který podle toho muzikálu vznikl, vždycky jsem ho milovala. Takže Cabaret byl můj splněný sen, jsem šťastná, že v něm můžu účinkovat.

A jak byste charakterizovala vaše autorské představení Rozladěné držky, které s Anežkou Hessovou uvádíte v La Fabrice?

To je strašně těžký, protože naše inscenace je údajně nezařaditelná, aspoň nám to neustále někdo říká. Je v ní hodně ze mě i z Anežky. Chtěly jsme si to představení vytvořit na tělo a vyjít jen z toho, co nás baví a co chceme obě dělat. Je tam tanec, pantomima, klaunérie, akrobacie v náznaku, ale i opravdová. Vycházely jsme ze zápisků z mých cirkusových deníků, takže vznikl takový poetický příběh o tom, co se stane, když se vám splní váš životní sen, a o tom, co prožívá slečinka z lepší pražský rodiny, která se ocitne v cirkusu.

Vaše album vychází u velkého vydavatelství, v jehož stáji jsou i interpreti, kteří vyprodávají O2 arenu. Plynou z toho pro vás nějaké závazky, třeba co se týče vaší další tvorby?

Měla jsem trošku dilema, jestli se pustit do spolupráce s tak velkou firmou. Ale pak jsem si řekla – no co, já budu prostě vždycky já, a pokud je o tuhle Rózu zájem, tak proč to nezkusit. Každopádně jsem na vydavatelství rovnou řekla, že formovat se prostě nehodlám a ať mě berou takovou, jaká jsem. I s tím rizikem, že materiál na příští cédéčko můžu mít pohromadě za dva měsíce, za rok, ale třeba taky až za tři roky.

A jak se vám zatím daří sebeprezentace třeba i v těch komerčnějších médiích?

Už jsem samozřejmě absolvovala pár pořadů typu Snídaně s Novou. Připadala jsem si tam trochu nepatřičně, ale vlastně mě tu novou roli v komedii ze světa showbyznysu baví hrát. (smích) A zároveň si samozřejmě cením, že takový vydavatelský korporát o mě vůbec zavadil. Je to trochu bizarní, ale zřejmě ve mně vidí nějaký potenciál.