Přejít k hlavnímu obsahu
Honza Kučerňák - Ne, 13.07.2014 - 00:01

Rozcestník delayovými efekty

Kdybychom dělali statistiku, který efekt je v současnosti nejpoužívanější mezi hráči na libovolný nástroj i zvukaři, patrně by jako vítěz vyšel delay. Přitom od uvedení prvního kusu na trh už uplynulo více než 50 let. Není proto překvapením, že se k dosažení obdobného zvukového výsledku používá několik různých způsobů. Začínající hudebník proto může být dost často zmaten širokým výběrem. Pojďme si tedy v celé záležitosti udělat malinko jasněji.

Základní charakteristika

Delay, neboli zpoždění (s počeštěným názvem se ale setkáme téměř výlučně jen u hudebních publicistů, zoufale se snažících neopakovat stejné slovo pořád dokola), je jedna ze dvou používaných „ozvěn“. Ačkoli oboje jsou časové efekty, které mají obdobný účel (zaplnit zvukový prostor), jejich principy fungování jsou hodně odlišné. Delay je v podstatě opakování se zpožděním. Zaznamená každý zvuk, který jím projde, a po určité době ho zahraje znovu (počet opakování může být libovolný).

Reverb naopak nastupuje ihned po zaznění zvuku a ten protahuje. Zde se nejedná o žádné periodické opakování, ale o prodloužení zvuku.

Nejen obrázek, ale i nahrávka je za tisíc slov

Doba analogová pásková

Úplně první sériově vyráběné delayové efekty (k dostání od začátku padesátých let) fungovaly na velice snadno pochopitelném principu. Zjednodušeně řečeno, jednalo se o magnetofon, který nahrával a přehrával zaráz, přičemž čtecí hlava byla umístěna až za nahrávací. Celé zařízení bylo rozměrné, drahé a těžké. Jak kdyby toho nebylo málo, používáním se pásky poměrně rychle opotřebovávaly, tak bylo potřeba jejich časté měnění. Možnosti nastavení byly minimální.

Na druhou stranu, pásky měly svůj charakteristický (z dnešního pohledu) vintage zvuk. Díky povaze magnetického záznamu vznikala v ozvěnách hromada miniaturních zvukových artefaktů. Navíc páska nahraný zvuk jemně deformuje (především je cítit úbytek výšek, a celkové rozostření tónu). Lidské ucho není stavěné na dokonale přesné ozvěny (patrně proto, že se nikde v přírodě nevyskytují). Z tohoto důvodu deformace způsobené páskou zvuku spíše prospívaly a dělaly ho přirozenějším.

V současnosti jsou tyto krabice (rozměry se blíží aparátům) stále vzácně k sehnání. Cena se ale pohybuje klidně i v desítkách tisíc korun. Navíc, pokud nechcete platit technika na jejich obsluhu, jsou při živém hraní prakticky nepoužitelné.

Krásný zvuk spolu s pocitem, že stojíme v technickém muzeu. Co víc si přát?

Doba „analogová“

Proč uvozovky? Ze své podstaty je i páskový delay analogový. Přesto se v běžné řeči v kontextu ozvěn přízvisko „analogový“ ustálilo jako označení pro efekty, které už využívají polovodičových technologií, ale ještě se zde nekoná žádné převádění do nul a jedniček. Tyto začaly být k dostání v letech sedmdesátých.

Obdobně jako u starších bratrů, i u těchto efektů vzniká řada zvukových artefaktů, díky čemuž hezky a nenápadně zapadají do celkového zvuku. Díky využité technologii jsou ale výrazně lehčí, menší a levnější. Navíc umožňují jednoduše docílit několikanásobného opakování (pokud jsme to stejné chtěli s páskou, jediné možnosti byly buď namontování více čtecích hlav, nebo zaslání výstupu z efektu zpět do jeho vstupu). To je poměrně pěkná hromádka vylepšení. A nevýhody? Pokud nepatříte k lidem, kteří vyloženě zbožňují zvuk pásky, tak vlastně žádná. Není teda žádné překvapení, že starší bratr byl prakticky vytlačen z trhu. Analogové delaye jsou dodnes populární právě pro své přirozené nepřesnosti a najdeme je v pedalboardu poměrně značné části hráčů.

Artefakty v praxi

Doba digitální

Nástup digitálních efektů pochopitelně neminul ani zpožďovadla. Není se čemu divit. Naprogramování simulace tohoto efektu by nejspíš studentu informatiky z důvodu přílišné jednoduchosti nestačilo ani jako půlsemestrální projekt. Udělat krystalicky čisté a přesné opakování je za použití nul a jedniček vlastně to nejjednodušší, co může být. Cena takových jednoduchých efektů se pak pohybuje v rámci stokorun často i u nových. Navíc digitální zpracování umožňuje hromadu dříve nemyslitelných vymožeností a funkcí. Možnost nastavení doby opakování poklepáním nohou (tzv. tap tempo)? Není problém. Přelívání signálu ve stereu ze strany na stranu? Nikdy to nebylo jednodušší. Možnost uložit si několik různých nastavení a jednoduše mezi nimi přecházet? Hračka. Zkrátka a jednoduše, digitální delaye mají obrovskou hromadu vymožeností, které jsou při živém hraní k nezaplacení, a pro veškerou obsluhu a nastavování se často nemusíte ani zohnout na zem.

V čem spočívá háček? To je patrně pozornému čtenáři jasné. Ozvěna je až nepřirozeně čistá, jasná a konkrétní, tedy je pro naše ucho nepřirozená a bere na sebe spoustu pozornosti. I to pochopitelně může mít své hudební využití, ale na nenápadné doplnění zvuku se to prostě nehodí. To pochopitelně spousta výrobců dohání různými digitálními simulacemi analogových efektů. Jedna složka analogového zvuku (úbytek výšek a ostrosti) lze nahradit snadno, druhá (nahodilý vznik zvukových artefaktů) už těžko.

Digitál v praxi

Po čem se tedy podívat?

Tak jako v celé hudbě, i zda platí, že vše záleží na okolnostech. Zjednodušeně lze říci, že „analogový“ delay je super, chcete-li nenápadně zaplnit zvukový prostor a znít přirozeně, digitální je jasná volba pro lidi, kteří buďto chtějí, aby ozvěny byly jasnou a zřetelně slyšitelnou součástí hudby, nebo preferují snadné ovládání a hromadu funkcí a páskový je ideální pro velice úzkou sortu lidí, kteří by tento článek stejně nikdy nečetli.

Tagy delay jak na to
Brněnský kytarista, učitel a zapálený nadšenec.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
TOPlist