Rozhovor s Adamem Krofianem alias nejlepším kytaristou v Hradci

Že je nejlepším kytaristou v Hradci, tvrdil Michal Skořepa (Stroy) po vzpomínkovém koncertě na Chrise Cornella. Sám adorovaného Adama Krofiana přezdívaného Kinx znám z kytarových diskuzních fór už dlouhá léta, a tak jsem mohl sledovat jeho postupný přerod z hyperaktivního teenagera (jehož slovní kadenci překoná pouze rychlost jeho arpegií) až do dnešní, v odborných kruzích respektované osobnosti scény.

Jak vidíš s odstupem pár měsíců svůj manifest LoFi?

Je to nádhera, jsem pořád nadšený ze zvuku i z práce s Amákem (studio Golden HIVE), natočili jsme klip, dokonce máme vinyl, díky hodně koncertům už jsme se pomalu dostali na nulu v nákladech… co víc si může český muzikant přát?

Deska se mi líbí moc, je to perfektní skloubení skoro popové hitovosti se záměrně „hnuzzným“ zvukem.

Je to prostě lo-fi life! (smích). Nakonec se mi potvrdilo, že ve studiu nemá moc cenu vymýšlet, ale radši se soustředit na co nejlepší náběry a zachycení charakteristického soundu a atmosféry kapely (jestli tedy něco takového má). Nakonec vlastně pracovní mixy byly v podstatě finální, protože už tam pak byly jenom minimální změny.

Viděl jsem, že jsi dokonce přežil turné s Hentai Corporation, což si určitě vyžaduje plné nasazení fyzických i psychických sil, ale začátek byl docela dramatický, co?

Pracuju často v zahraničí a když nám v Dublinu najednou napadlo 5 cm sněhu, tak jsem musel vyloženě překecat letištní personál, aby mě pustili a moje letadlo bylo poslední, které ten týden odletělo z Irska. Jinak bych nestihl první dvě akce. Ale zadařilo se jak v hollywoodském blockbusteru a tour bylo samozřejmě VELKÉ po všech tělesných stránkách.

Když vzpomínáš Ameriku, tak jak bys porovnal zemi zaslíbenou s naším domácím rybníčkem? Jde to vůbec?

Tak bacha, ono je velice poučné někdy zvednout zadek a zažít doopravdy, například jak zoufale málo lidí chodí v USA na koncerty. Hraje se sice v každém baru a kapely jsou výborné, se skvělým vybavením a show, ale občas jsem byl pod pódiem jediný neúčinkující! Jejich nasazení je přitom úplně enormní, možná i proto, že v případě úspěchu se tam muzikou dá (nebo spíš dalo) slušně vydělat, jenomže drtivá většina muzikantů se tam musí neskutečně ohánět. Přestože třeba Fall Of Troy je slušně zavedené jméno na které vždycky dorazí 200 AŽ 300 fanoušků, tak můj největší kytarový hrdina Thomas Erak intenzivně dává skype lekce. To by přece „rockstar“ dělat neměla, nebo jo? Že je celkově v music byznysu pořád míň peněz, to si všimneš i z nahrávek světových kapel. Zvuk je sice pořád fajn, ale už to nejsou takové produkční bomby jako 15 až 20 let zpátky. Nicméně když jsem se po měsíci vrátil a neprozřetelně zapnul české rádio, tak jsem málem omdlel. Je to fakt jinej svět (smích).

O experimentálním prohánění bicích přes kytarové snímače Jolana a dalších studiových zhůvěřilostech už jsi vykládal v jiných rozhovorech, ale co vaše odpadové hospodářství? Pořád vás baví opravovat ty talijánsko dederónské střepy?

Chachá, staré analogové klávesové artefakty miluju. Podílí se na našem typickém soundu a máme velkou zkušebnu, takže se to tam všechno v pohodě vleze. Opravujeme je vlastně kontinuálně, aby aspoň dva kusy byly vždycky provozuschopné, protože se kazí taky kontinuálně. Naštěstí máme starého pána Hůlka (bývalého servismana Vermony, co se podílel i na vývoji) a ten nám je vždycky dá do pořádku. Ono se to nezdá, ale nasimulovat na moderních spolehlivých nástrojích tyhle exponáty, není zas tak jednoduché a taky by to bylo cenově (vzhledem k bazarovým cenám) minimálně o řád dražší, takže ono se to paradoxně zatím vyplácí i ekonomicky. O teplém zvuku originálu nemluvě (smích).

Kytarové zvuky máš hodně pestré, používáš hodně efektů?

Vlastně ani moc ne, pár fuzzů, boosterů, looper a tak. Vyhledávám hlavně funkčnost, nejsem příznivce různých boutique skvostů. Od určité úrovně jsou to podle mě už jenom marginální detaily, které v muzice nepoznáš. Nehledám celý život fuzz, který si dokonale sedne s mým ostatním gearem a hudebním stylem, vezmu radši třeba zlevněnou Hendrix Fuzz Face, co nikdo nechtěl, protože je hranatá, má hnusnou barvu a má i nějaké pihy na zvukové kráse, ale v zásadě mi nevadí, doplním ji ekvalizérem se středovou pyramidkou ala Scott Ian (Anthrax) a voilà! Dokonce se mě chodí muzikanti ptát, čím dělám ten super sound. Nejčastěji levným šrotem.

Ty jsi úplný útulek pro odložené věci.

Jasně, lo-fi life neasi (smích). A taky odloženým, dávno překonaným věcem dáš nový kontext, novou energii a zároveň jsi tím i výjimečný. Jmenujeme se přece The Atavists, ne?!

Tuhle souvislost jsem přehlédl. Tím to všechno do sebe perfektně zapadá a není to tedy jenom nějaké prázdné slovo, ale úplně jiný level – skutečné příběhy. A ty mám moc rád. Ostatně ty je zřejmě přitahuješ, jak to bylo s tvým americkým mustangem?

Když jsem pracovně v USA, tak se tam vždycky snažím něco pořídit, protože nabídka je tam obrovská a tím pádem mnohem větší šance na výhodný kup. Posledně jsem sháněl pro kámoše nějakého starého Fendera (Jaguar, Jazzmaster nebo Mustang). Narazil jsem na inzerát s jednou rozmazanou fotkou s barevnýma pruhama ala Van Halen, tak jsem nezávazně projevil zájem a borec mi volal, jestli bych si pro ni nepřijel. Vypadalo to na pěkné dobrodružství, tak jsem vyrazil na roadmovie do sousedního státu. Čtyřproudovka se zcvrkla na dvouprodovku, postupně jsem přestal potkávat ty jejich typické pickupy a pak už to byla jenom polňačka končící bránou posetou nápisama jako Soukromé vlastnictví, Zákaz vstupu, Pozor jsem ozbrojen atd. Za bránou mě sledovala svýma skleněnýma očičkama vycpaná jelení rodinka a to už jsem věděl, že to buď skončí skvělou kytarou, nebo mě tam zastřelí (smích). Naštěstí to byl pohodový pravověrný amík jak z filmu, ty vycpaniny už ho neuživily, tak se zbavoval všech věcí a šel pracovat do Wallmartu. Někdy je risk zisk a tak mám preCBS 1965 Van Mustanga za cenu Squiera, který nakopal zadek většině vintage Mustangů a neustále se někdo diví, jak taková hrůza nastříkaná autolakem skvěle hraje.

Většinu songů na desce jsi ale točil na Jazzmastera. Určitě máš v rukávu taky nějakou pohnutou historku, co?

Jasně, tenhle zas ležel 10 let pod postelí u starého pána, co bydlel někde v polích a dřív byl bubeník v barové kapele na lodi, která v 70. letech plula z Caracasu do Bostonu. Po přistání hodili svoje Jolany do popelnic a šli si koupit konečně nějaké kytary. Obchodník je dobře odhadl a zbavil se největších ležáků, co tam tehdy měl, (tenkrát Jazzmaster nebyl moc v kursu) a všichni byli spokojeni. Přitom ta kytara je skvělá a přestože má typické nedůvěryhodné tremolo, tak perfektně ladí. A dokonalá tečka za tímhle případem je, že jsem tenhle Jazzmaster 1972 prodal kámošovi a za týden jsem ho uprosil, aby mi ji prodal zpátky, protože až když jsem ji neměl, tak jsem si uvědomil, co všechno v ní dříme.

Tvůj nejčerstvější přírůstek je už ale fakt spíš exponát na výstavu „Kytary, které přežily živelné pohromy“...

Zrovna tenhle Framus Nashville jsem vždycky chtěl. Byla sice opravdu v trochu horším stavu (jako by s ní někdo místo hraní pádloval na loďce), ale provizorně jsem ji zprovoznil na jeden koncert a je to úplně boží, špičkově udělaný nástroj, na který se mi skvěle hraje a jednoznačně má mojo! Přestože se odlepoval hmatník, přepínač snímačů byl nenávratně zarezlý a jako bonus docela nechutně smrděla. Ale už ji mám poléčenou a dělá mi radost.

Vím, že kromě svojí kapely jdeš z kola do kola (viz např. zmiňovaná vzpomínka na Chrise Cornella, nebo čerstvě na Radima Hladíka). Která spolupráce tě nejvíc ovlivnila?

Nedávno se mi povedlo podílet se na poslední desce Bruna Ferrariho, kde jsem přispěl kytarami a backvokály po celé nahrávce. Spolupráce s Brunem byla vůbec super, po dlouhé době jsem se podíval mimo svoji komfortní zónu co se stylu hraní a zvuku týče, navíc o tom, že bych si na jedné desce zahrál s Johnem Fryerem a Jitkou Zelenkovou zároveň se mi nikdy ani nesnilo.

To zní dostatečně šíleně! Jak se Jitka Zelenková dostane do takového seskupení a co je pro tebe hraní mimo komfortní zónu?

Jitku oslovil přímo Samir (Hauser alias Bruno Ferrari) a ze způsobu, jakým se s tou písní poprala, jsem osobně nadšený. Posílali jsme jí nějaký vokální náčrt jejího partu, který jsem dělal doma, a ona to posunula asi o dvacet tříd výš. S tím songem jsem se docela pral, už ty kytary se mi tam dělaly těžko, ale nakonec to dopadlo ke spokojenosti všech zúčastněných. Hraní mimo komfortní zónu pro mě znamená například když jsem nucenej vystoupit ze svých zajetých hmatníkových „boxů", struktur, stylů či zvuků – což se v případě této nahrávky dělo víc než dost. Z prvních premixů jsem měl pocit, že John ty kytary dost vyházel a že se na tý desce budu podílet spíš vokálně, ale nakonec jich tam dost vrátil. I když z požadavků typu „nahrej tu kytaru víc heroinově“ jsem byl ze začátku trochu zmatený, tak nakonec se mi po pár pokusech zadařilo vždycky splnit nečekaná očekávání.

Když už jsi mi takhle bulvárně namazal, tak proslulý „biblický šňup“ považuješ za ojedinělý výstřelek na scéně?

Mě celá ta kauza bavila, navíc to dostalo Vanessu do povědomí lidí, co by se o ni pravděpodobně jinak asi ani nedozvěděli, tak vlastně proč ne. Ráďa Škarohlíd zase ukazoval svého mocnáře před Gabrielou Gunčíkovou v Hard Rock Cafe, každý svého promotion strůjce. Ale větší než malá míra „smažení“ na české scéně je podle mě nejvíc ze všeho tragikomická.

OK, to bychom měli drogy, a co sex?

Donesla se ke mně historka, že legendární pornstar Ron Jeremy, když se dověděl, že je tématem jedné písně, tak kapelu zval k sobě domů na divoký večírek. Ale počkej, sorry, musím zařídit pizzu, ozvu se ti za chvíli zpátky… ... což už se stylově pro rockstársku sice nestalo, ale protože jsme tento výživný rozhovor dělali asi napětkrát a už jsme probrali všechno podstatné (sex, drogy i rock'n'roll), tak se s roztomile atavistickou muzikou s mnoha přesahy můžete seznámit sami, ať už z nosičů, které vydala hiphopová (!) firma, nebo ještě lépe na vysokooktanových surf'n'stoner koncertech.