Rozhovor s dramaturgy United Islands a Mišmaš párty

Broněk Slezák z Mišmaš párty vs. Barbora Šubrtová z United Islands of Prague. Dramaturg komunitní akce na Zlínsku založené na práci dobrovolníků vs. programová šéfka městského festivalu závislého na financích partnerů. Možná vás překvapí, jak je pozadí obou zpovídaných podobné. Oba milují hudbu a shodli se na tom, že bez lásky k ní festival dobře dělat nejde. A oba si v mém vysílání na Radiu 1 vybrali stejnou pamětnickou skladbu – hitovku od Načevy. Je jedno, o jaký festival jde a na jakém místě se koná. Podstatní jsou lidé, kteří za ním stojí. Jako kapela u nich máte šanci tehdy, pokud je přesvědčíte o tom, že u nich opravdu chcete hrát – a jejich festival není jen další položkou ve vašem diáři.

Oba jste naskočili do rozjetého vlaku. Jak jste se do festivalového týmu dostali?

Bára: Mám začít?

Klidně – ostatně jsem zvědav, jak spolu jako dramaturgové festivalů s tak odlišnými východisky budete schopní takto v přímém přenosu spolupracovat.

Bára: Tak já začnu a umetu Broňkovi cestu dál. Od United Islands jsem dostala nabídku před osmi lety, kdy jsem ještě pracovala na festivalu Khamoro, jestli nechci změnit hudební žánry a trochu se rozkročit. Přijala jsem to radostně, UI pro mě už tehdy byl velkou událostí. Pocit, že bych mohla být součástí jeho týmu, byl skvělý. Začala jsem pracovat jako asistentka produkce a programu. Měla jsem na starosti kapely, kupování letenek a takový hodně praktický věci. Od začátku jsem ale tajně doufala, že někdy budu moct přispět do dramaturgie. Názory na hudbu jsem měla už tehdy velice jasné. A ten čas uzrál před třemi lety. Předtím jsem si na festivalu vyzkoušela produkci, PR, propagaci… vlastně téměř veškeré funkce, až po tahání věcí. Jsem za to strašně ráda, dalo mi to celkový pohled na fungování festivalu.

Broněk: Festival je hlavně můj koníček, proto se prolíná celým mým životem. Na konci devadesátých let jsem byl v Uherském Brodě představen jednomu o něco staršímu klukovi (Járovi Řešetovi, pozn. red.), s tím, že poslouchá stejnou muziku. Věděl jsem, že dělá s kamarády nějaké akce, ale až později jsem se dozvěděl, že kromě těch malých v hospodách a sálech dělají i dvoudenní akci. A když jsem tam dojel poprvé, řekl jsem: „Wau!“ Byl to rok 2000… od dalšího roku jsem naskočil… a postupně se zapojoval víc a víc, až to z toho přicmrndávání dospělo do dnešního stádia.

Byla vaší hlavní motivací, když jste vstupovali na fesťák, hudba? Pokud ano, vydrželo vám to, nejste už zahlcení víc jeho technickou stránkou?

Broněk: Mišmaš párty byla původně oslava narozenin dvou kamarádů, kteří měli kapelu, pozvali další a udělali víkendový mejdan. Pořád je to ale o tom, že máme rádi muziku a zveme si kapely, které jsou nám blízké. Jasně, věci se posunuly, jsou na vyšší technické úrovni, ale pořád je to čistě o tom, že nás to baví.

Načeva oba hosty v jejich hudebním zrání ovlivnila. Skladbu Udržuj svou ledničku plnou vybrali jako pamětnickou...

Báro, zveš i ty na festival jen kapely, se kterými jsi ztotožněná, nebo musíš dělat kompromisy?

Bára: Začala bych tím, že ten silný vztah k hudbě mám pořád. Bez toho festival myslím ani nejde dělat se zápalem, který je pro tuto práci a tento obor nutný, pokud to chceš dělat dobře. V dramaturgii samotné jsem se pak naučila koukat za širší obzory. Když jsem začínala, neposlouchala jsem zdaleka všechno a některým žánrům jsem se i do jisté míry bránila. Díky UI, kde jsou i scény věnované jazzu, world music a folku, jsem okolnostmi byla donucená se zabývat i něčím jiným. Chtěla jsem, aby i na těchto scénách hrály kapely, které se mi líbí a mají co říct. Kompromisy se pak snažím dělat co nejmíň. Ale někdy samozřejmě vznikají situace, kdy člověk musí trošku potlačit své ego a preference.

Co vám festival dává, to jsme už nakousli. Existuje něco, co vám jeho pořádání naopak bere?

Bára: Čas v soukromém životě, zvláště teď. Nakonec ale u mě vždycky ale převáží to, co mně dává. Ten pocit, když stojím za scénou a vidím, jak si to kapela užívá, dává energii do lidí a ti jí to vrací zpět… je tím, co přebíjí všechny stresové situace a nepříjemné zážitky.

Které kapely z české a slovenské scény máte nejradši a podle jakého kritéria line-up vytváříte?

Broněk: Je těžké vybrat něco konkrétního. Myslím, že to jde vidět v našem programu. To, co na našem festivalu hraje, je plus mínus to, co posloucháme.
Bára: Kromě toho, jestli se mi to osobně líbí a jestli si myslím, že je to dobrý a má to budoucnost, je hrozně důležitý přístup kapel a taky managementu. Musím cítit i jejich vůli si na našem festivalu zahrát. Nesmíme být jen dalším políčkem v koncertním kalendáři.

Co je podle vás základní esencí vašeho festivalu?

Broněk: I když se ta původní oslava narozenin trochu rozrostla, pořád je to hlavně o tom, že festival dělá parta kamarádů, která to dělá jako svůj koníček. A důležitý je taky prostor, ve kterém se festival odehrává – bez něj by už dávno zaniknul nebo byl úplně jiný. Kamarádovi rodiče na konci devadesátých let dostali komunisty zdevastovaný statek, úplnou ruinu… Začali jsme tam budovat, rekonstruovat, čistit a uklízet… Celé to místo je pro nás natolik silné, že se tam pořád chceme vracet. Je to na kopci za Bojkovicemi, na protějšími kopci je výhled na Světlov (zámek Nový Světlov, pozn. red.) a na druhé straně jsou neuvěřitelné západy a výhled na les. To místo je pro nás silným tmelem, proč festival děláme. Ono vlastně, i když to bude znít asi divně, je festival až sekundární záležitostí. Stěžejní je to, že se tam potkáváme, máme možnost tam být a dělat věci.

Jak je na tom v tomto kontextu United Islands?

Bára: Místo je signifikantní i pro nás. Centrum města se už od počátku snažíme oživit hudbou a dnes i spoustou doprovodných aktivit. Předtím, než se otevřely Náplavky, pop-up bary a různé kluby, bylo centrum města hrozně mrtvý. Je to tam nádherný – a nemělo by to být sníženo tou komerčností centra. Navíc ta otevřenost centra nám umožňuje představit úplně nový kapely, který normálně na mainstreamových festivalech těžko dostanou příležitost. Inspiruju se i v zahraničí. Do budoucna bych chtěla, aby to u nás bylo třeba jako na festivalu The Great Escape v britském Brightonu. Každý bar a prostor ve městě se tam vždy otevře tomu, aby ukázal, co nového se v hudbě nejen v Británii, ale všude ve světě děje – a to město se naplní lidma, který jsou lační po té hudbě, touží ji poznat a tyto zážitky sdílet.

Na Mišmaši letos bude taky Ventolin se svým Totemem

Máte dost odlišná východiska i lokalitu. Znáte dobře své publikum, snažíte se s ním dlouhodobě nějak pracovat a vytvářet komunitu?

Broněk: Většina lidí k nám jezdí dlouhodobě, ale jak stárnou a pořizují si rodiny, někdy třeba nedorazí. Teď se k nám ale hodně návštěvníků vrací i s dětmi, což je pro nás hodně silné a inspirující. Vždycky mě potěší, když vidím známé tváře lidí, kteří mě zdraví, i když sám je znám třeba jen od vidění.

Pracují na budování komunity i United Islands?

Bára: Naším jádrem jsou lidé, kteří se na festival dostali, když jim bylo nějakých dvacet a něco… Teď je jim přes třicet, mají rodiny, a proto se program i rozložení areálu i ve vztahu k nim trochu proměňuje. Chceme, aby s námi zůstali a své děti nevnímali jako překážku. Druhou velkou skupinou jsou vysokoškoláci a třetí zahraniční návštěvníci, kteří návštěvu festivalu spojí s návštěvou Prahy. Na všechny při vytváření festivalu myslíme.

Pojďme se podívat na otázku financování. Je pravda, jak kdysi říkal Michal Kaščák z trenčínské Pohody, že každý festival pracuje s malou nebo velkou nulou? Broňku, dokážete si na sebe vydělat i bez sponzorů?

Broněk: Náš prostor není nafukovací, proto se ani nesnažíme nějak expandovat nebo shánět lidi. Musíme festival udržet v nějakých měřítkách, což je samozřejmě trochu problém. Jak říkáš, v určitém bodu je nula. Pak je ale bod, když festival už nemůže být větší – a my se musíme pohybovat v této velice úzké výseči. Nepotřebujeme a ani nechceme, aby k nám přijelo extrémně moc lidí, protože by to bylo už na úkor komfortu. Každý rok doufáme, že to dobře dopadne. Poslední léta se nám té kladné nuly dosahovat daří.

Jak to máte v Praze, Báro?

Bára: Nemáme vstupné, proto bychom bez sponzorů vůbec nemohli fungovat. Naše jediné příjmy jsou od partnerů a částečně z barů. Myslím, že se jedná o jednu věcí v Praze, kterou stojí za to podporovat. Každý rok se ale musíme hodně snažit – jenom to, co se nám podaří pro daný ročník získat, pak můžeme utratit.

Hrají na vašem festivalu nějakou roli dobrovolníci? Pokud ano, jak je motivujete?

Bára: U nás mají jen doplňující úlohu například v propagaci. U ostatních festivalů je hlavní motivací pro dobrovolníky to, že nemusí platit vstupné – což u nás odpadá. Máme tedy jen tak do padesáti lidí, kteří nám chtějí pomáhat bez ohledu na jakoukoli odměnu, protože mají pocit, že taková akce do Prahy patří.
Broněk: U nás jsme dobrovolníci všichni, co festival děláme. Nikdo za to nemá žádné peníze a nikdo neočekává, že by z toho nějaké peníze měl. Všichni to dělají ve svém volném čase a z ryzího nadšení. Současně ale v našem případě vnímám, že neplacení vstupného až takovým motivačním prvkem není. Spousta lidí si možná ani nedovede Mišmaš představit z jiného úhlu, dělat a prožít ho jinak. Nemají potřebu to měnit a baví je si festival užívat jako dosud. Proto pro náš festival není až tak jednoduché sehnat nové lidi, kteří by se na něm chtěli podílet.

Musíte se ještě při námluvách umělců ještě i dnes snažit?

Broněk: Co se týká naší scény, jde to většinou hladce, minimálně v domlouvání. Dokonce i kapely, u nichž bych to nikdy nepředpokládal, se k nám hlásí samy.
Bára: Máme to podobně. Problém v tomto frekventovaném festivalovém víkendu je jen termínové vytížení a sladění dvojáků. Podstatná je tak pro mě hlavně ochota a přístup kapel. Pro hodně z nich jsme na úrovni komerčních festivalů. Hraní u nás nevnímají jako službu, ale pouze nějaký další koncert. Přitom povaha UI je pro mě a většinu lidí, co na něm pracují, jiná. Proto také chci, aby tam kapely opravdu chtěly hrát, ne si jen vyplňovaly svůj víkendový čas.

V rámci klubové noci zahraje na United Islands i Bulp

Poslední léta se na festivalech po stránce honorářů nůžky dost rozevřely – větší kapely dostávají všechno a na malé nezbývá nic. Jak ke kapelám přistupujete vy?

Broněk: Aby začínající kapela nedostala nic, tak to nechci dělat v žádném případě. Snažím se ke každému přistupovat spravedlivě a férově. Mít nějakou minimální cenu a základ i pro kapelu, která nemá potřebu si o ty peníze říct. Nechci, aby to vyznělo tak, že u nás nějaká kapela vezme velký honorář, a tím ušetřím na druhé, které dám tisícovku na cesťák a nazdar...

Nemůže být pro začínající kapelu ale už účast na festivalu odměnou?

Bára: Přemýšlím, jak to kulantně zabalit, abych nezněla vykořisťovatelsky. Opravdu to tak totiž do jisté míry vnímám. Dát začínající kapele příležitost zahrát v Kinského zahradě nebo na Kampě, kde ji poslouchá deset, patnáct tisíc lidí, je myslím úžasná příležitost, jak se posunout dál. Na tomto principu funguje i naše klubová noc. Vybíráme vždy tak tři až pět kapel, které nás tam naživo dostanou – a dáme jim další rok příležitost vystoupit na open air scéně…

Stalo se vám někdy, že jste zapochybovali – a řekli si, že to už nemáte zapotřebí a chcete s festivalem seknout?

Bára: Krátkodobě mě dokáže odradit nespolupráce ostatních lidí, kteří místo toho, abychom si navzájem pomáhali vytvořit něco úžasnýho a krásnýho, zbytečně hážou klacky pod nohy. A tím nemyslím jen pořadatele vs. nějaké instituce, ale celý ten náš malý český rybníček. Pak se ale vždycky řeknu, že kvůli takovým lidem to nedělám.

Broňku, a co tvůj entuziasmus, je konstantní?

Popravdě… i když jsme parta kamarádů, která spolu zažila ledacos, někdy, když o něco jde, máme nervy na pochodu. Občas jsem pak přemýšlel – má to smysl, nebo nemá? Naštěstí to taky byly jen krátkodobé věci. Vždycky jsme si to dokázali vyjasnit a šlapali jsme dál. Párkrát se mi ale v minulosti stalo i to, že festival skončil, ale nedostavila se žádná euforie. Najednou tomu všemu chybělo něco, co tam podle mých představ být mělo. Pak se to ale člověku rozleží v hlavě a začne přemýšlet o tom, co bylo špatně a jak to udělat jinak. A poslední roky to naštěstí funguje skvěle.

Jak dlouho u pořádání festivalu ještě chcete vydržet, než odejdete do festivalového důchodu, pět, deset let?

Bára: Doufám, že dlouho. Navíc já teď kromě United Islands stojím i u zrodu něčeho novýho, Metronome festivalu.
Broněk: Občas si z toho dělám srandu. Michael Eavis předal Glastonbury dceři, když mu bylo skoro sedmdesát. Zatím nikdo nemáme potřebu končit.

Na co z domácí scény se letos sami nejvíc těšíte?

Broněk: V podstatě na všechny, co jsme si pozvali, i když sám stihnu sotva třetinu. Hodně se těším na Nesbitts, společný projekt Toda Nesbitta z Unkilled Worker a OTK. Užiju si je ve velkém, protože hrají úplně na konci, kdy ze mě už bude odpadávat stres.
Bára: Já se nemůžu dočkat koncertu, který mi připomněla ta dnešní pamětnická – Moniky Načevy, která na Kampě oslaví padesátku. A vystoupení kapely Vyjakomy, což je náš letošní objev.

Tady už Broněk na Mišmaši bude třepat hlavou...

Mišmaš párty, Ústsko, Bojkovice, 17. až 18. června
United Islands of Prague, 23. – 26. června

Pár tipů ohledně hraní na festivalech najdete také v článku Zahraju si vůbec někdy na pořádném festivalu?