Rozlučkové album Fear zanechává dobrý dojem

Oproti dřívějším počinům zabrousí Fear na novince i do jiných vod, než těch striktně hardcore punkových. Každopádně pro milovníky té tvrdší stránky kapely jsou na desce písně z jejích počátků, které nikdy nedostaly šanci, aby byly studiově zaznamenány, a dosud existovaly jen jako demosnímky.

Pravěkým skladbám studiová čistota nijak neublížila, a tak úvodní Here We Go Again nebo What Are Friends For?, která jako by v sobě měla cosi z Chačaturjanova Šavlového tance, jsou i po téměř padesáti letech stále plné energie. Ranou divokost kapely rozhodně má ale i titulní skladba. Ta může zmást akustickým úvodem, po němž se však už vše nese v typickém Fear stylu. 

Dostatečně punková je i půlminutovka I Just Can't Wait To Drop The Big One následována dalším z archivu vytaženým kouskem Three Blind Mice. Čtyřiasedmdesátiletý frontman Lee Ving ale chtěl na albu ukázat, že Fear to umí i jinak. Skvělá je v tomto ohledu třeba Ramblin Gamblin Man, což jsou takoví zrychlení Stones s punkově gospelovým závěrem. Ving v ní pak přesvědčuje, že je stále velmi dobrým zpěvákem.

Album by se asi obešlo bez slabších Blow Away a Brick N Steel, zajímavější je určitě pravé blues You Don't Mean A Thing. Závěr pak patří čistokrevným punkovkám Pain In The Neck, A Million Bucks a skryté bonusovce Waiting For The Gas.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Jak už bylo psáno v loňské recenzi na EP Nice Boys (Don't Play Rock'n'Roll), které bylo předzvěstí alba For Right And Order, Fear i přes pokročilý věk energie rozhodně neschází.

The Last Time není nijak výjimečná deska, která místy může znít i nesourodě, nicméně stále je to důstojný kus poctivě odvedeného řemesla a solidně zahraného punk rocku v originálním kabátě. Pokud jde skutečně o poslední desku, tak si s ní Lee Ving a spol. ostudu rozhodně neudělali.

Fear – The Last Time

Atom Age Industries/FEAR Records, 00:27:00

punk/rock

65 %