Rudolf Brančovský (Poletíme?): Moje pracovitá nevzdělanost se mi celý život vyplácí

Kapela Poletíme? slaví patnáct let. Překonalo to, čeho jste za tu dobu dosáhli, vaše původní očekávání?

Osobně jsem si na začátku myslel, že budeme za patnáct let někde jinde. Mívám velký voči, takže jsem viděl i velkou slávu. Nicméně časem přicházelo i vystřízlivění a po něm vzkříšení jakési vlastní hodnoty a uvědomění si toho, že nehrajeme tak úplně tuctovou muziku. Teď už mi je jasné, že pozornost většinové společnosti posluchačů se upíná úplně jiným směrem. Takže ta opravdu veliká sláva, kterou jsem čekal, se nekoná a patrně ani konat nebude.

Poletíme? je skupina, která si svou popularitu tvrdě odpracovala – stovkami nadupaných koncertů. Jsou živá vystoupení pořád tím hlavním, co vás na muzice baví?

Nejsilnější jsme na koncertech ve spojení s okamžikem a lidmi. Když se všechno hezky propojí, vznikají originály, ne jen interpretace něčeho, co kdysi vzniklo ve zkušebně. Zachytit tu energii na studiovou desku je pro nás složité a pořád se to tvrdě učíme. Stejně jako média a klipy a všechnu tu omáčku, co musí muzikant dělat, aby byl vidět.

Prošli jste v kapele za těch patnáct let nějakými obdobími vzestupů a pádů, nebo pořád „rostete a sílíte“?

Na začátku jsme byli nějací, uprostřed nějací, teď jsme nějací – a nějací i budeme. Patnáct let je dlouhá doba a změnil se i svět. Covidová opatření do všeho hodila vidle, ale mě na tom zase bavilo, že si odpočineme. Rosteme v čase i v počtu dětí v kapele, nasbíraných kilech, ale taky v odehraných koncertech a roste taky skupina našich fanoušků.

Jste z Brna, ale máte za sebou i svou pražskou kapitolu. Byla by kapela Poletíme? jiná, kdyby netvořila právě v Brně a nebyla spjatá s tamní scénou a prostředím?

V Praze jsem bydlel čtyři roky a Poletíme? jsem založil po svém návratu domů. Brno je moje rodná hrouda a to předurčuje všechno. Plusy i minusy. Brněnská scéna je svérázná. Kdybych zůstal v Praze, bylo by určitě všechno jinak.

Jen v létě máte naplánovány na tři desítky koncertů. Uživíte se kapela jen hraním, respektive uživila by se, kdybyste se chtěli věnovat jen muzice?

Věnovat se pouze muzice, to necháme na profesionálech – na kapelách, které mají smluvní vztahy a hrají muziku tak, aby byla slyšet v rádiu. Na tvůrcích, kteří jdou lidem na ruku. Nebýt na hudbě finančně závislí, to je pro nás tvůrčí svoboda.

Jste i úspěšným výtvarníkem, vystavujete a vytváříte i interiéry rodinných domů, restaurací, zábavních parků. Co je pro vás při přijetí zakázky podobného typu zásadní? Vyžadujete například od zadavatele „volnou ruku“?

Musím se vždycky hned na začátku ujistit, jestli se opravdu ví, kdo jsem a co a proč dělám, pak je vše v pořádku a zavládne spokojenost. Na zakázku tvořím rád, ale musí mi to dávat smysl. Moc rád například maluji rodinné portréty. Oslovují mě lidi, kteří jsou spolu štastní a vidí společnou budoucnost. V dnešní rozbité společnosti plné zničených vztahů to působí přímo nadějně.

Vaše maminka Vlasta Švejdová je velmi známou ilustrátorkou, malířkou, ale také karikaturistkou, jejíž obrázky v minulosti vycházely v časopise Dikobraz. Zdědil jste po ní vztah k humoru, kreslenému a třeba i verbálnímu?

Myslím, že určitě. S kresleným humorem máma začínala už v šedesátých letech. Vyhýbala se politickým tématům, chtěla lidi i v těžké době pobavit po svém. Vždy jí na nich záleželo. To mám určitě po ní, že mi na lidech záleží. Taky jim chci ulehčit humorem, pobavit je, dát jim naději.

Jak se vzájemně doplňují oba dva světy, dvě profese, které k vám patří – hudba a výtvarno? Dá se říct, že hudba odráží extrovertní a malování introvertní stránku vaší osobnosti?

Za mě se ty světy doplňují v tom, že se navzájem pozitivně inspirují. Kdyby se například malíři víc chovali jako rockové hvězdy, strhli by na sebe i na svoji práci, ať je jakákoliv, daleko víc pozornosti. A kdyby se naopak rockové hvězdy chovaly víc jako malíři, přitahovaly by lidi i svým hlubokým vnitřním světem.

Jste hudebním a vlastně i výtvarným samoukem. Svazovaly vás školy, nebo to má jiný důvod?

Školu jsem nenáviděl a nebyla to moje chyba. Když jsem pak získal důvěru ve vzdělání, už nebyl pro školy důvod. Na uměleckou vysokou jsem se nedostal, protože jsem to flákal. V kapele mám na hudební krásu vzdělané muzikanty, já dodávám hrubý matroš. Moje pracovitá nevzdělanost se mi celý život vyplácí.

Jste autorem většiny písní kapely Poletíme?. Jak se písničky rodí? Máte oblíbenou metodu nebo třeba místo a čas, kdy vám nápady spolehlivě „chodí“?

K písni musí vznikout puzení. Je to jako když se ozve hlad nebo potřeba jít na toaletu. V tvorbě je prvotní myšlenka, kterou je potřeba zachytit, nebo to může být příběh či obraz. Dřív jsem byl celý rozbolavělý a měl jsem spoustu času, takže jsem uměl psát jednu písničku za druhou. Dneska píšu míň neboli už nechci psát o tom, o čem jsem už jednou psal, a taky nechci psát o blbostech.

Tvoříte i pro jiné kapely a interprety. V čem je to pro vás zajímavé?

Řekl bych spíš, že jsem to zkoušel, ale jelikož nemluvím univerzální řečí, ale jakousi rudolfonií, tak to moc nejde. Podařilo se mi to jedině v písni pro kapelu The Tap Tap Džony Macháček.

K patnácti letům Poletíme? vychází live dvojalbum Best of do gramofonu. Přes tři desítky písní jste nahráli na koncertech v klubu Fléda a vycházejí záměrně v syrové podobě, bez postprodukčních zásahů. Je to vaše ideální představa živé desky?

My bychom asi i nějaké opravy a dohrávky udělali, ale když jsme si ty koncertní záznamy poslechli, došli jsme k tomu, že to prostě není potřeba. To je naše velká radost a dík patří všem, kdo se na tom podíleli.

Koncertní album jste charakterizoval i jako čáru za minulostí. Vzhledem k tomu, že chystáte album nových písniček, nabízí se otázka, jak budou znít Poletíme? v roce 2024?

Necháme se překvapit. Zatím matně tušíme, zkoušíme a dáváme dohromady suroviny a koření. Uvidíme, až se začne vařit!

Už na letních koncertech uslyší vaši fanoušci nové písničky včetně skladby Můžeš mi říct, kterou doprovází videoklip s Marií Ludvíkovou, Davidem Vávrou a Milanem Šteindlerem. Jak se zrodil klip, v němž si pětašedesátníci „zahráli“ na teenagery?

Nějak jsme to dali dohromady s filmařem Radimem Věžníkem. Davida Vávru mám moc rád a chtěl jsem ho obsadit do klipu už dávno, jen se čekalo na nějakou speciální příležitost. K naší radosti se pak natáčení zúčastnili i Milan s Marií. Pro nás to byla opět krásná a nová zkušenost.

Před pár lety jste se přestěhoval na vesnici. Změnilo vás to nějak?

Oženil jsem se, narodil se nám syn a postavil jsem veliký dům. Na pozemku pět tisíc metrů čtverečních máme dvě stě let starý strom a asi třicet menších stromů, z toho tři jsem sám vysadil. A na podzim budu sázet ovocný sad. Taková krása vás mění a modlím se za to, aby mě měnit nepřestala.