Rukověť elektroakustického kytaristy, 11. díl: homerecording

Často dostávám dotazy na jednoduché domácí nahrávání, protože jsem strávil skoro třetinu života na cestách, a tak jsem byl doslova přinucen hledat způsoby jak nahrávat hudbu v podstatě v polních podmínkách po hotelech a dalších naprosto nevyhovujících prostorách. Postupně se mi tak vyprofilovalo pár pravidel jak zajistit, že se ani takovou nahrávku nebudete stydět zveřejnit. Pojďme si tedy trochu posunout ta audio-paradigmata a vyklátit modly ve stylu nekompromisního matematika Vifreda Pareta, který už v 19. století dokázal, že 80% výsledku můžete dosáhnout 20% úsilím… když víte, jak na to a hlavně si dokážete rozklíčovat priority (které mají zásadní vliv na výsledek).

Celá rozsáhlá nahrávací obec je totiž vystavena vysoce infekční epidemii „hifismu“, kdy vám záplava „fórových znalců“ bude radit, jaké musíte použít kultovní preampy, nepřekonatelné kompresory nebo kabely z aktivního stříbra. Což je pro akustického kytaristu obzvláště komické, protože aktivní preamp zvuk v dostatečné kvalitě protlačí téměř přes cokoli. Dobře si vzpomínám scénku, kdy jeden nejmenovaný, posléze docela slavný producent srovnával drahé mikrofony, jeho nadšená klaka se rozplývala nad všemožnými nuancemi a mě po třech vzorcích napadala jediná myšlenka – kdy už místo toho otravného žvatlání konečně něco pořádně zazpívá!

To je totiž první a naprosto nejdůležitější bod – VY sami svým výkonem určujete, jak bude nahrávka kvalitní. Váš vliv je mnohonásobně silnější než nejdražší vybavení. A po pravdě já pořád nechápu, proč lidi utrácejí neskutečné peníze, energii, čas a úsilí ve snaze dosáhnout 20% zlepšení, když prostým cvičením můžou mít klidně 80 %. Cvičte, hrajte, skládejte, aranžujte, nahrávejte, poslouchejte, analyzujte… jednoduše pracujte pro sebe a na sobě, místo plýtvání (nejenom) penězi. No dobře, to věděl už Lenin, že je nutné učit se, učit se a učit se, ale jak tedy nahrát doma akustickou kytaru?

Mikrofon

Po deseti dílech akurukověti už víme, že nejlepší zvuk je z mikrofonu a doma navíc nemusíme řešit tu nešťastnou zpětnou vazbu, takže hurá. Je dobré mít jeden kondenzátorový velkomembránový mikrofon. Dnes už je jejich nabídka skoro nepřeberná, od levných až po drahé, za mě však můžu říct, že jsem ještě neměl v rukách mikrofon, který by nesplnil požadavky domácího nahrávání (vzpomeňte 80/20). Další možností je kondenzátorová malomembrána, tzv. tužka. Já osobně je ale používám pouze na doplnění základního zvuku velkomembrány. Kam je ale mám dát? Existuje tolik způsobů umístění mikrofonů. Naštěstí Pareto byl opravdu génius a koho nebaví nebo nemá čas experimentovat, tak mikrofon namíří ze vzdálenosti přibližně 30 cm na 14. pražec kytary a je to. Taky jsem tomu nevěřil a chtěl jsem se přesvědčit sám a to vícekrát, až si ze mě zvukaři tropili šoufky. No a stejně jsem došel k závěru, že tato pozice funguje ve většině případů nejlépe a mohl jsem si ušetřit spoustu času. Tužky dávám do takzvaného XY patternu a používám pouze když nahrávám jenom jednu sólovou kytaru. No počkat, přece se nahrává jenom jedna, ne?

Stopy

To je další zásadní kouzlo. Doprovodné kytary vždycky zdvojujte (dublujte). To znamená, nahrajte dvakrát stejný part a rozhoďte po panoramě doleva a doprava. Dostanete takový stereo sound, který nezvládne žádný efekt ani žádná sofistikovaná metoda rozmístění více mikrofonů. Není se toho třeba bát, ale cvičit. Když jsem byl poprvé ve studiu, s jazykem na vestě jsem dohrál kytaru a zvukař povídá, že dobrý a teď to samé ještě jednou. Co? To nezvládnu zahrát stejně… ale zvládnete a uděláte tím znovu nesrovnatelně víc parády než jakkoli drahé vybavení. Super, víc pruhů víc Adidas, takže to namnožím ještě víc a bude to ještě lepší. No, nebude. I to jsem za vás vyzkoušel a jedna z mých prvních nahrávek obsahovala 24 stop akustické kytary a přestože to bylo určitě zajímavé, tak to rozhodně nebylo k dobru věci. Pragmaticky jsem postupně došel k metodě - doprovody velkomembránou dublovat, rozhodit levá/pravá a na případné sólo přidat XY tužky, které udělají trochu víc prostoru. U serióznějších náhravek k tomu vždy přimíchávám i linku ze snímače, ale to už je na delší detailní povídání a k domácím účelům to není potřeba.

Postprocessing

Neboli úpravy, neboli efektování, neboli míchání a mastering. O tom byly popsány už stohy papíru a osobně mě nikdy nebavilo hodiny zkoumat nastavení efektů a co to pak s nahrávkou udělá. Nicméně nechci s každou drobností běhat za zvukaři, takže jsem postupně dospěl k metodě „míchání na hulváta“. Nejprve se samozřejmě nastavím hlasitost(i) a pak nasadím další mocné kouzlo s názvem multiband compressor. Míchání a mastering v jednom je tak hotovka jedním klikem. Používám free plugin a ani jsem příliš nezkoumal nastavení, jeden preset prostě funguje dobře, takže se v tom už nevrtám (ostatně všechny ty zázračné pluginy na automatický mastering jsou většinou založeny na vícepásmové kompresi, kdy se komprimují zvolená frekvenční pásma zvlášť). Pak už zbývá jenom lehce okořenit reverbem a 80 % máme hotovo doslova za pár vteřin. Těch zbylých 20 % to už je hodně náročná práce vyžadující spoustu zkušeností, vědomostí a případně i to kvalitnější vybavení. Protože se ale pořád bavíme o nahrávkách, které nemají ambice posouvat světové kulturní dědictví na nový level, tak ani není nutné to příliš hrotit. Připravil jsem i krátký příklad, jak se výše jmenované operace projeví na zvuku. Nejprve tedy jeden mikrofon mono, potom XY tužky stereo, pak stereo levá/pravá, multiband compressor a reverb (nahráno a "smícháno" do pěti minut včetně kompletního chystání, protože doma v ložnici nemůžu mít neustále roztažené studio)

Formáty

Pokusím se neurazit odborníky s vědomím, že pořád se zabýváme domácím nahráváním v akusticky obvykle nevyhovujících prostorách a s levným vybavením, takže přehánět to s kvalitou nabíraných souborů je v tomto případě kontraproduktivní a jediné, co ve skutečnosti získáte, je méně místa na harddisku. S naprostým klidem se držte mantry 16 bitů/44,1 kHz neboli CD kvality. 24 bitů pomůže v případě tišších zvuků, 48 kHz v případě, že hudba bude s videem. Ale ani to není nezbytně nutné. S vědomím toho bych si vybíral i adekvátní vybavení. Zvukové karty se dnes podobají jako vejce vejci a vývoj pokračuje takovým tempem, že všechny svoji úlohu plní obvykle víc než dostatečně. Vzal jsem to trochu hopem, protože předpokládám aspoň elementární znalosti nahrávacího procesu, programů a zvukových karet. Jestli nejsou, tak důrazně doporučuji doplnit. Stačí opravdu jenom lehké základy editace, nastavení a exportu souborů, dramaticky to zvýší vaši produktivitu. Zajímá vás jenom tzv. nabrání zvuku. Zbylých 80 % stránek manuálů můžete přenechat zvukařům.

Rekordéry

No jo, ale když já tomu vůbec nerozumím a nemám čas to číst, protože musím přece cvičit! To samozřejmě chválím a přesně pro vás jsou tu nahrávadla. Pro akustiku doporučuju s mikrofony v XY patternu, namíříte na 14. pražec, nastavíte úroveň, abyste při nejhlasitějších úderech nepřebuzovali a zmáčkete Record. Rekordér je tak jednoznačně zařízení s nejlepším poměrem cena/výkon. Nahrávky z něho můžou mít až překvapivou kvalitu a osobně dlouhá léta používám Zoom H1, především proto, že nahrávání (viz titulní obrázek) mám nachystáno doslova za pár vteřin. Postupně jsem také zapracoval pár drobných triků, jako například že nepoužívám žádný stojan, ale položím H1 jenom na stůl. Aby nebral hučení notebooku, tak ho podložím kouskem molitanu. Ten kulatý zpěvový pop filtr uchycený na flétnovém stojánku (protože můj pracovní výklopný stůl má tlustou desku i nohy, takže běžná svorka se nechytá) je tam protože v této poloze máte hlavu docela blízko mikrofonu a snažíte se na něj nefunět, což asi moc dlouho nevydržíte. Takže jako ochranu před dynamickými dechovými nárazy používám pop filtr (ale když nahrávám něco opravdu krátkého, tak jenom nedýchám ;) Takové detaily jako nevrzající židle už snad ani pitvat nemusíme. Přesně takhle například pro kamarády vyrábím jednoduché podklady pod slideshow.

Mobilita

A co když mám novej drahej mobil, ten přece nahrává výborně. Ano, i to už je dnes možnost. Mobil používám jako záznamník nápadů a kvalita za posledních pár let šla výrazně nahoru. Akorát s těmi mikrofonky velikosti špendlíkové hlavičky asi neuděláte úplnou hitparádu ani doma. Existují ale různé gadgety, které z mobilu rázem vykouzlí kvalitní rekordér a ve spojení např. s aplikací Garage Band jde pak nadělat spousta muziky. Další dobrý mobilní tip je také iRig a snímání máte vyřešeno přímo do mobilu. Takže domácí recording nemusí vypadat vždycky jako internetové meme, ale může to být i zábava se slušnými výsledky. Tímto bonusovým dílem se seriálem loučíme a teď už ta elektroakustická sláva čeká jenom na vás, tak ať ji unesete.