Rychle a nahlas: Rancid odmítají zestárnout
Punk rockový boom v 90. letech je vynesl na pomyslný piedestal, ze kterého od té doby nesestoupili a zaslouženě tak patří mezi klasiku žánru. Po šesti letech nyní přichází čtveřice z kalifornského Berkeley s novým materiálem, který tvoří aktuální album Tomorrow Never Comes.
Rancid od ostatních vždy odlišovala hudební pestrost, kterou se jejich desky z přelomu století vyznačovaly. Do svých písní se po vzoru The Clash nebáli aplikovat prvky ska, reggae, rockabilly a jiných žánrů. Na novince Tomorrow Never Comes ale vsadili na čistě punkovou kartu.
Absence jiných stylů a jakási hudební jednotvárnost je zřejmě největším mínusem nahrávky. Titulní Tomorrow Never Comes nicméně obstará solidní úvod. Rychle odsýpající skladba, v níž se za mikrofonem postupně vystřídají všechny tři ústřední postavy kapely, tedy Tim Armstrong, Lars Frederiksen i basák Matt Freeman, připomene období alba Let's Go z roku 1994 a aspiruje na nejlepší skladbu z desky. Střídání vokálů byl v písních Rancid vždy osvěžující prvek, který báječně funguje také ve skladbě Prisoners Song.
V tvrdším kousku Mud, Blood & Gold se Rancid heavy zvukem přibližují tomu, co Freeman předvádí se svým vedlejším projektem Charger. Po něm ale přichází série poměrně nevýrazných skladeb splývajících jedna v druhou a postrádajících silnější momenty, které by posluchači utkvěly v hlavě. Naštěstí zajímavějších kousků je pořád dostatek. Například Hellbound Train či Hear Us Out, v nichž muzikanti udržují jiskru raných desek a Armstrong sází „melodie“ tak, jak to umí jen on, nebo když to Lars rozjede v Magnificent Rouge.
I na svých prvních deskách (a už na eponymním albu z roku 2000) jeli Rancid pouze v punkovém formátu bez příkras, oproti Tomorrow Never Comes ale nechyběly překvapivější momenty, zapamatovatelné refrény nebo střídání různých nálad a temp. Novinka jede celých osmadvacet minut v jednom rytmu, což sice dodává dojem celistvosti, ale zároveň to působí lehce monotónně.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Pořád jde o slušnou punk rockovou nahrávku, která je stále vysoko nad průměrem, jen se při poslechu nemůžete zbavit dojmu, že Rancid mají na víc. Pozitivní je, že jako kapela zní Rancid pořád mladě. Lars Frederiksen má i nadále stejně ostrý hlas, který se doplňuje s nezaměnitelným chraplákem Tima Armstronga, a bicí Brandena Steineckerta vše ženou striktně kupředu. V neposlední řadě tady máme Matta Freemana, jehož výrazné basové linky tvoří základ zvuku kapely a vy nad nimi můžete jen uznale pokyvovat hlavou.
Rancid – Tomorrow Never Comes
Epitaph Records, 00:28:53
punk rock
65 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
