S múzou se potkávám nejčastěji při údržbě krkonošských turistických chodníků

Moje cesta k tomuto albu začala na jaře roku 2022 při údržbě turistických chodníků v Krkonošském národním parku, což je moje zaměstnání a zároveň prostředí, ve kterém se nejčastěji potkávám s hudební múzou. Na cestách okolo Pece pod Sněžkou jsem se jednou zatoulal v myšlenkách k zaniklé východokrkonošské obci Sklenářovice (něm. Glasendorf), odkud pocházela část mých předků. Jako blesk z čistého nebe mi v hlavě náhle vysvitl text:

Takové věci se mi při práci stávají docela často, proto u sebe neustále nosím sešit a tužku. Píseň o spletitých osudech vysídlených Sklenářovic ve mně uzrávala několik měsíců. Během té doby jsem jako střípky v mozaice začal skládat několik dalších písní s tematikou česko-německé historie Krkonoš. Nedá se však říct, že bych za tímto konceptem šel nějak plánovitě. Témata písní ke mně přicházela sama a bez pozvání. Když jsem se nějakému tématu pokusil jít naproti z vlastní vůle, prakticky pokaždé takový námět skončil v koši.

Loni v zimě, když jsem pracoval na písni Neznámá ze Sudet, která se věnuje problematice česko-německého smíření, jsem se začal zajímat o pozůstatky německého folklóru v Krkonoších. Ne že bych měl přímo v plánu zařadit nějaké lidovky do svého repertoáru. Vědom si svého pěveckého i instrumentálního diletantství jsem se nikdy příliš nevyžíval v hraní převzatých písní. Když jsem ale objevil píseň Riesengebirglers Heimatlied, která je dílem dvou německy mluvících krkonošských pedagogů z počátku 20. století, bylo mi okamžitě jasné, že je to jeden z posledních chybějících střípků v mozaice připravovaného alba.

Když už jsem se rozhodl zabřednout do folklorních vod, chtělo to přizvat ještě někoho dalšího k pomyslnému česko-německému dialogu… Ve svojí knihovně mám sbírku krkonošských lidových písniček od vrchlabského pedagoga Josefa Václava Kratochvíla. Ze stránek jeho zpěvníku na mě vyskočily další dva střípky – písnička České hory, naše hory, oslavující krásy Krkonoš z perspektivy českých horalů, a jako pojítko mezí ní a Riesengebirglers Heimatlied krátká česko-německá milostná píseň Má zlatá Andulko.

Jako poslední vznikla titulní píseň O duších a lidech. Dlouho jsem si pohrával s myšlenkou, že by album mohlo mít nějaký česko-německý název, jenže žádný vhodný nápad nepřicházel. Když byla píseň O duších a lidech hotová, podvědomě jsem tušil, že je to ten správný název a že je mozaika kompletní. Všech deset písniček jsem v domácích podmínkách nahrál. Výsledné demo jsem poslal producentovi Janu „JdG“ Sládkovi, s nímž jsem k mojí naprosté spokojenosti spolupracoval už na mém prvním albu Na cestách. Měl jsem velkou radost, když Honza souhlasil, že se mě opět ujme. Na první preprodukční schůzce jsme se s Honzou shodli, že oproti předchozímu albu, které bylo postavené jen na mých a Honzových kytarách, bude této desce slušet bohatší nástrojové obsazení. Výběr hostujících muzikantů jsem nechal na Honzovi, protože už při naší minulé spolupráci jsem se přesvědčil, že má vytříbený cit pro to, co které písni nejlépe sluší.

Když mi Honza oznámil jméno prvního hosta, musel jsem se štípnout, abych se ujistil, že se mi to jenom nezdá. Doopravdy se na mojí desce bude podílet Ján Kicko? TEN Ján Kicko, kytarista dua Hmlisto, jejichž album Československá považuji za jeden z nejlepších počinů na nezávislé hudební scéně za posledních několik let? Znovu jsem se musel štípnout, když jsem poprvé slyšel naživo kytarové party, které Ján vymyslel do mých písní.

V polovině ledna letošního roku jsme se s Janem a Jánem vypravili do studia Soundevice, kde jsme pod zvukařskou taktovkou Adama Pakosty natočili základy alba. Od mnoha muzikantů-samouků, kteří stejně jako já nemají žádné hudební vzdělání a na nástroje hrají tak, jak jim přijdou pod ruku, jsem slyšel, že se v profesionálních nahrávacích studiích necítí zrovna komfortně, ale moje zkušenost byla zcela opačná. Nahrávání s Adamem Pakostou bylo veskrze příjemným zážitkem a nervózní jsem byl jenom ve chvíli, kdy jsem dostal do rukou akustickou kytaru Martin, kterou nám laskavě zapůjčil majitel studia Boris Carloff a jejíž hodnota mnohonásobně převyšovala cenu všech mých kytar dohromady. Snad i díky pohodové atmosféře, která při nahrávání panovala, jsme za dva dny stihli natočit všechny mé zpěvy a kytary, Jánovy kytary a uhrančivý part na violoncello do závěrečné písně, kterým přispěla skvělá Misha Ryzak.

V následujících dnech a týdnech se Honza Sládek chopil kytar a ve svém Létajícím studiu začal vybarvovat náčrt, který jsme vytvořili ve studiu Soundevice. O další pestré zvukové odstíny se postaral virtuos na Hammondovy varhany Jan Kořínek. Jelikož Adam Pakosta je nejen špičkovým zvukovým inženýrem, ale i šikovným houslistou, poprosil Honza i jeho, aby obohatil zvukovou paletu desky. Adamovou zásluhou rozšířila sestavu hostů také zpěvačka Géraldine Schnyder. Moje němčina má k dokonalosti na míle daleko, a tak jsem už během preprodukčních příprav navrhoval, že by možná bylo vhodné, kdyby mi s německými party někdo pomohl. Géraldine jakožto německá rodilá mluvčí se této role zhostila na výbornou.

Na začátku května mi Honza poslal finální master. Při jeho poslechu jsem měl pocit, že mi snad Honza četl myšlenky, protože to znělo přesně tak, jak jsem si při nahrávání domácího dema představoval, že by výsledná deska mohla znít. Honza, Adam a všichni báječní hosté mi pomohli přetavit mé sny v realitu, protože vlastními silami bych se k takovému výsledku nikdy nedopracoval.

Když nyní držím v rukou hotovou desku, cítím obrovskou vděčnost. Za inspiraci, která mi byla dána, a za možnost spolupracovat s takovými profíky a zároveň fajn lidmi. Byla to spolupráce, na kterou budu navždy rád vzpomínat. Dala mi víc, než jsem si odvažoval žádat. Kromě samotné desky i koncertního spoluhráče v osobě Jána Kicka, což je pro mě splněný sen, jaký jsem si ani netroufal mít. Raději se už nebudu štípat, abych nezjistil, že se mi to všechno jenom zdálo…

Jaká byla vaše cesta k desce? Podělte se s námi a napište na redakce@frontman.cz.