S úsměvem Jefti

Před několika málo lety jsem jel na kafe k Adamu Komersovi tramvají číslo šest. Bylo podzimní sychravé ráno, lidé byli pohrouženi do sebe a všeobecná posmutnělost byla tak vehementní, až by se dala krájet. Na Karlově náměstí vstoupil do vagonu chlap, jenž se ze široka usmíval, v očích měl veselé plamínky a svou přítomností rozehnal pošmournou melancholii a rozjasnil počátek dne. Byl to Jan Vodňanský.

Předevčírem jsem se dozvěděl, že tento báječný člověk s darem rozjasnit den odešel na věčnost. Nalil jsem si panáka rumu, s úsměvem idiota poslouchal legendární vinyl Jana Vodňanského a Petra Skoumala a po tvářích mi střídavě tekly slzy od smíchu a bolesti. „Žiju, abych vyprávěl.“ Márquezův výrok mi ihned proběhl hlavou, když jsem se dozvěděl smutnou zprávu o skonu jednoho z nejosobitějších českých básníků, textařů, intelektuálů, a filosofů.

Jan Vodňanský se narodil roku 1941, se špatným kádrovým profilem (tatínek byl na začátku 50. let vyhozen z KSČ) dokázal vystudovat pražské gymnázium a posléze i fakultu ČVUT. Začínající projektant po vojenské službě studoval filosofii, kterou o několik dekád později, v devadesátých letech i sám přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V polovině šedesátých let se seznámil s osobitým hudebním skladatelem Petrem Skoumalem a vytvořili autorskou dvojici, která i zmíněnou deskou S úsměvem idiota z roku 1971 důstojností proti cynické nedůstojnosti a povznášející moudrostí proti bezbřehé hlouposti zachraňovala intelektuální duši národa.

„Ono to vždycky bylo tak, že idioti zmizí z horizontu dějin na dlouhou dobu, ale zase se znovu objeví.“

Vodňanského výrok dokonale charakterizuje jeho pohled na dobro a zlo. V období normalizace jeho texty dávaly lidem v Československu naději, že jednoho dne ta noční můra zmizí a působily na duši člověka jako hojivá mast. Podepsal Chartu 77 ve zvlášť kruté době, absolvoval tvrdé výslechy na StB a striktně odmítl spolupráci. Chlap zocelený i drsnou základní vojenskou službou u tankistů se zkrátka z bolševika nikdy na zadek neposadil a jako jeden z mála dokázal režimní pošmournost a ubíjející šedivost svými texty a morálním postojem posílat do oněch míst, kde záda ztrácejí své slušné jméno. Po zákazu uměleckých aktivit s Petrem Skoumalem začal pracovat na textech pro děti a od půlky osmdesátých let mohl legálně vystupovat s dětskými představeními.

Jeho básně k dětem promlouvaly a promlouvají nikoliv z pozice jakéhosi učitele, či moudrého dospěláka s hlubokou vráskou na čele coby symbolem životní zkušenosti, ale z pozice přemýšlivého a hodného parťáka, který přihrává na smeč vstříc dětské duši a snaží se v malém divákovi probudit touhu po přemýšlení, lidství a veselém nadhledu.

Převrat zažil Jan Vodňanský ve 48 letech. A nastalo období velké tvořivosti a spousty představení, přednášek i spolupráce s Petrem Skoumalem. Přemýšlel jsem koho oslovit z těch, kdož Jana Vodňanského znali. Umělecký kolega Petr Skoumal a velký přítel Jiří Voskovec jsou již na nebesích. A tak mě napadlo oslovit Vladimíra Mertu, jenž mi ochotně vyhověl, a tudíž připojuji jeho osobní vzpomínku:

„Jefťu jsem poprvé viděl v Činoheráku se Skoumalem a Štibichem. Titul S úsměvem idiota byl samovysvětlující. Stál jsem na balkónu a kysele pozoroval skvěle se bavící dámy středního věku, které jsem tipoval na slaboproudé inženýrky či ťukařky. Po léta jsme se potkávali pod stany v Hornosíně, kde vždy kolem jedné v noci zaznělo: ‚Chceme Maršály! Mar-šá-ly! A Bobra! A Huberta puberta! A Lesbu!‘ Pro naprostý nedostatek klavírů u ohně jsem zbyl coby doprovázeč já s kytarou. Takový sešup intelektuálů do dětských plenek, jaký nastal, když Jefťa svým neopakovatelným způsobem zapěl, nám bude chybět.

No jo, už i nemaršálové nám odcházejí...“