Saint Etienne na křehké, písničkové desce bloudí mezi sněním a bděním
Bohatstvím anglosaské populární hudby nejsou ani tak hitparádoví přeborníci lámající prodejní rekordy a útočící na nás ze všech koutů mediálního světa. Je to spíše síla scény, která si dokáže vydržovat ve svém středu popové nebo rockové intelektuály, kteří umí hudební zážitek spojit s podobně výjimečnou výpovědí. Jedním z takových případů je i britská trojice Saint Etienne, která se na nové desce The Night vrátila k psaní písniček a za jednotné téma si zvolila všechny valéry noci.
Čas letí jak splašená kobyla. Jsou to už více než čtyři roky, co se svět potýkal s koronavirovou pandemií, která měla dopad i na takový segment lidské činnosti, jakým byla populární hudba. I většinou jednoduše přístupná tvorba britského tria Saint Etienne dostala, díky nemožnosti pracovat pohromadě v jedné místnosti, na poslední desce I've Been Trying To Tell You podobu kolážovité studie. V ní kapela použila několik dekád staré samply a vokál Sarah Cracknell se zde objevil pouze jako další zvukový instrument. Tomu všemu je dnes konec (myšleno kovidu i kolážím). A tak se trio sešlo postupně ve studiích v Saltaire a v Hove, aby přichystalo znovu na obyčejných písničkách postavenou desku The Night.
Od trojice už delší dobu nemůžeme čekat obyčejnou sestavu písniček. Na to jsou členové kapely příliš velcí intelektuálové zanoření po historie hudební scény. Vzpomeňme alespoň na čím dál zajímavější novinářskou dráhu Boba Stanleyho (vlastním jménem Roberta Andrew Shukmana), jenž před pár lety vydal obsáhlou knihu Let's Do It: The Birth of Pop Music: A History plnou zajímavých, často méně známých příběhů, které výrazným způsobem rámovaly historii populární hudby. Také série kompilačních alb, které Bob vydává s parťákem z kapely, Petem Wiggsem, s nimiž se noří do často polozapomenutých pasáží hudební historie, se v posledních letech rozrostla poměrně rychlým tempem. Od takových osobností zkrátka nemůžete čekat obyčejné písničky o lásce.
„Chtěli jsme, aby The Night bylo uklidňující album, vřelé a klidné, ale zároveň jsme chtěli vytvořit něco velkolepého a hutného,“ vysvětloval Bob Stanley v oficiálním prohlášení k vydání desky. „Snažili jsme se najít stav, který je mezi bděním a spánkem. Ten snový prostor s polozapomenutými myšlenkami, útržky televizních dialogů, názvů míst, ulic nebo fotbalových hřišť, kde jsme nikdy nebyli. V tomto stavu jsme totiž výjimečně vnímaví ke zvukovým úryvkům, které bychom ve stavu bdělosti přešli,“ dodává Stanley. Trojice se rozhodla tento čas zachytit mozaikou na první poslech obyčejných, melodických písniček. To vzhledem k vybranému tématu byla poměrně velká výzva. The Night se ji ale podařilo poměrně zdařile naplnit.
Pamatujete si první desky Saint Etienne z první poloviny devadesátých let? Tehdejší hitovky poměrně zhusta doplňovaly, podobně jako desky Pink Floyd, přechodové zvukové skeče odkazující na různé popkulturní fenomény. A právě k tomuto tvaru se trio vrátilo na dvanácté řadové desce. Do 41minutové stopáže takto Angličané vměstnali celkem čtrnáct skladeb. Na rozdíl od prvních desek souboru ovšem Saint Etienne nelpí na popových singlech, ale z písniček tvoří kolážovitou skrumáž, podobně jako u více abstraktního materiálu předchozí desky. S albem znovu trojici pomohl multiinstrumentalista a producent Augustin Bousfield, jehož jméno najdeme na všech nahrávkách kapely poslední pětiletky.
Jak už jsem předeslal, na rozdíl od tři roky starého předchůdce kapela připravila pro posluchače sestavu v základu jednoduchých písniček. Ty ale výrazným způsobem determinuje téma alba The Night. Jako bychom leželi v posteli, poslouchali rádio a v čase usínání se nám rozhlasové hudební vjemy mísily se střípky našeho podvědomí. Některé z právě prožitého dne, některé přinášející několik dekád zasuté vzpomínky na okamžiky a nálady, které jsme už dávno zapomněli.
Co na desce jako muzikanti oceníte?
Deska má tím pádem pomalé tempo. V základu chytlavé momenty, jako jsou skladby Gold nebo Preflyte, ale doplňují více atmosférické kousky. Například první singl Half Light nebo When You Were Young, které si vysloveně libují v navozování pocitu bezčasí, kde si jednotlivé hudební momenty můžeme lépe prohlédnout. Pop se snoubí se soulem, ambientní elektronikou, a samply, do kterých tu tam vstoupí různé dechové nástroje nebo jemná rytmika.
V nervózní, křečovité době nás Saint Etienne berou během reprodukce The Night jemně za ruku, abychom se osvobodili od problémů současnosti. Během čtyřiceti minut reprodukce se naše úzkosti zmírní a vše nabude vznešené a příjemné přitažlivosti bezčasého klidu. I pop může léčit. Saint Etienne se to s novou deskou povedlo.
Saint Etienne – The Night
Heavenly/PIAS; 2024; 41:49
80 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
