Šamanovo zboží: Písničky už existují, my je jen chytáme vysílači

Ostravská kapela Šamanovo zboží má za sebou nahrávání slibně vypadající desky Čtvrtá polnice. S bubeníkem Dominikem, basákem Kamilem, kytaristou Martinem a kytaristou a zpěvákem Jakubem přišla řeč na koncept, texty nebo crowdfunding. První album v nové sestavě bude pokřtěno hned dvakrát – 15. února v brněnském Desertu se slovenskou kapelou Vojdi a o den později v domovském Hudebním bazaru.

Máte za sebou koncert v polských Katowicích. Jak se vám tam hrálo a jak jste se tam vůbec dostali?

Kamil: Bardzo fajně. Hodně lidí nám říkalo, že je v Polsku skvělé publikum a je to pravda.
Martin: Tu akci, na které jsme hráli, zaštiťovalo přímo město Katowice a byla předně pro začínající místní kapely. Nás tam pozvali jako kapelu, kterou si vybrali z Welcome stage Hradeckého slunovratu.

O vaši hudbě se často píše jako o experimentu nebo progrocku, jak to ale vnímáte vy sami? Dá se vaše muzika vůbec někam zařadit?

Kamil: Nejvíc asi opravdu zapadáme do toho progrocku, pak ale člověk udělá tříminutovou písničku a to zaškatulkování už tam hned nesedí.
Martin: Žádného žánru se na sílu držet nechceme a necháváme to plynout.

Experimentům by ale napovídalo třeba hraní na theremin. Jak jste se k tomuhle nástroji dostali?

Jakub: Já jsem ten nástroj vždycky obdivoval a zajímalo mě, jak funguje. Taky se mi líbilo spojení klidu thereministy, jehož úkolem je se hýbat naprosto minimálně s tím, že každý pohyb musí mít svůj smysl a rockového žánru, který je zase z principu nespoutaný a energický. Někdy je ta kombinace dost vtipná, protože jak kluci poskakujou na podiu, tak se všecko třepe. Člověk se na to snaží hrát v klidu, ale stejně to nejde. Theremin tak přirozeně vrostl i do naší hudby, kde ho často používáme na různé instrumentální, psychedelické plochy.



Důležitou roli ve vašich písních hrají taky české texty. Kdo je píše?

Jakub: Dominik a Martin sice píšou básně, ale většinu textů píšu já.

Jaký k nim máš vztah, o co ti v nich jde?

Jakub: Při psaní mám jediný, trochu sobecký cíl - aby se to líbilo primárně mně. Nic jiného za tím vlastně není. Jen chci zpívat něco, za co se nebudu stydět. Zároveň ale trochu doufám, že mají i nějakou vyšší hodnotu.
Martin: Hudbu už ale tvoříme vlastně všichni a spolupracujeme hodně demokratickým způsobem.
Kamil: Já jsem třeba nedávno poslouchal z okna nějakého cvrčka a všiml jsem si, že pravidelně opakuje dva tóny. Rychle jsem z toho napsal riff, přinesl to na zkušebnu a tam se z toho postupně stala písnička Masomlejn.
Jakub: Mně často připadá, že ty písničky už existujou a my je jen chytáme nějakými vysílači.

Vnímáte ve vašem novém albu nějaké změny oproti předchozím deskám?

Jakub: Taková naše filosofie tam zůstává stejná. Pořád se snažíme dělat něco, co v těchto končinách není úplně běžné. Tím, že se změnila sestava, tak to ale zní trošičku jinak. Myslím si ale, že když si někdo poslechne naše předchozí desky, třeba Příběh kuřete a Kolotoč, tak uslyší, že tam žádný skok není, že jde spíš o přirozený vývoj.

Jeden rozdíl by tu ale přece jenom byl. Čtvrtou polnici jste financovali i pomocí crowdfundigové sbírky. Jaké s teď tím máte zkušenosti?

Kamil: Zrovna včera jsme se bavili o tom, že už to nikdy nechceme dělat. (smích)
Martin: Ono to není tak jednoduché, jak se to tváří. Člověk tím musí otravovat úplně všechny okolo sebe.
Jakub: On nikdo z nás není nějaký marketér a tohle je vyloženě o marketingu. My to tak ale máme se všemi experimenty, prostě zkoušíme, jestli to bude fungovat nebo ne.

Vaše předchozí album Příběh kuřete je vlastně rocková opera, nad zopakováním něčeho podobného jste neuvažovali?

Jakub: On je to sice hezký koncept, ale strašně těžce se to dělá. Vyžaduje to soustavnou přípravu a my jsme si s touto sestavou chtěli vytvořit spíš nový koncertní repertoár a nezáleželo nám tolik na samotném konceptu.
Kamil: Ale nad různými koncepty jsme uvažovali. Třeba že by se celé album odehrávalo přes fiktivní radiové vysílání, se všemi reklamami a dalšími věcmi, které jsou s tím spojené. Teď jsme ale rádi, že prostě hrajeme a že nám to spolu jde.

Silný koncept je ale i v tomto albu…

Dominik: Troubení čtvrté polnice, ve zjevení svatého Jana, zatemnilo nebe a měsíc. Tím jsme se hodně inspirovali. Poslední píseň se ale jmenuje Stella Lontana, což znamená italsky vzdálená hvězda. Po bezhvězdí tak vystupuje symbol vzdálené naděje.
Jakub: Písničky jsme schválně poskládali tak, ať začínáme odlehčeně a končíme vážnějšími tématy. Vývoj v albu je tak podle mě hodně zajímavý – člověk doposlouchá a řekne si „jak jsem se sem vlastně dostal?“. Během necelé hodiny by se v člověku měla odehrát nějaká změna. V praxi to bude takové představení toho, co jsme dělali uplynulý rok a půl, s tím, že tam je ale jedna písnička, kterou jsme nikdy nehráli – takové překvapení pro lidi, co chodí na naše koncerty.

Byl rozdíl i v samotném nahrávání alba?

Jakub: Album jsme nahráli za pět dní, a ta rychlost byla fakt skvělá. Například album Příběh kuřete jsme nahrávali prakticky půl roku.
Kamil: Při nahrávání jsme se taky snažili mít hodně autentický zvuk, bez různých modulátorů a dalších podobných věcí. Hodně jsme nahrávali dohromady, bez oddělených stop. Závěrečným úpravám jsme se ale stejně nevyhnuli. To nás taky hodně naučilo, chtěli jsme to mít špinavé, ale nějaké kompromisy jsme stejně nakonec udělat museli.

Velký důraz kladete i na fyzickou podobu cédéčka…

Dominik: Fyzický aspekt desky je dost podstatný. Když si ji koupíš, najdeš v bookletu takové obohacení – kapelní deník, který psal Kuba, od zkoušení až po finální nahrávky.

O čem jsou písničky na albu?

Jakub: Myslím si, že většina písniček je primárně o lidech a jejich různých slabostech. Samotného mě často nebaví ani knížky, které jsou o postavách utápějících se, rozervaných romantiků a schizofreniků. Jde nám spíš o zachycení běžných problémů.