Silvie Chrudinová: Growling je pro mě dokonalá terapie

Pokud se pohybujete v metalových vodách, o growlu jste už pravděpodobně slyšeli. Je to onen hluboký hrdelní řev, který používají někteří zpěváci místo zpěvu, zejména v tvrdších odnožích žánru. Tento výrazový prostředek ovšem zdaleka není jen výsadou pánů. Mezi známé growlerky se řadí například Angela Gossow, Alissa White-Gluz nebo Maria Brink. Nebo u nás Silvie Marie Cecilie Chrudinová z třebíčsko-brněnské kapely ONA, které jsem v této souvislosti položil několik otázek.

Odkud se growl vůbec vzal, pátrala jsi po tomto fenoménu i v historii?

Anglický výraz growl (křik) nebo i scream (jekot) docela výstižně popisuje, o co jde. On to totiž není úplně zpěv. Já to označuji většinou spíše za sport, protože nejde jen o to „chytit tón“, je to především práce dechu a celého těla. Ale úplně nejdůležitější je podle mě práce mysli. Člověk se do toho musí opřít a dát tam veškeré emoce, které chce vyjádřit. Krásně to popisuje třeba Melissa Cross (americká učitelka, učila například Angelu Gossow nebo Lenu Scissorhands), která má svou školu growlingu The Zen of Screaming. Slovo „zen“ je u řevu asi trochu divné, ale překvapivě velmi důležité.

Jak ses ke growlu dostala a čím tě přitahuje?

Já začínala u sborového zpěvu a pak chtěla zpívat operu (Tarja rulez!). Ale moc mi to nešlo, rozpadla se nám kapela a kluci chtěli hrát death metal. Tak jsem se nějak postupně učila řvát a chytlo mě to. Líbí se mi, že je to hodně o emocích. Člověk se může doslova ze všeho vyřvat, je to pro mě dokonalá terapie, doporučuji.

Řekl bych, že o growlu panují trochu předsudky v tom smyslu, že si growlingem zničíš hlasivky, vychraptíš se, že lze growlovat jen chvíli. Jak to je ve skutečnosti?

Ptá se mě na to hodně lidí. Upřímně, growluji asi osm let a hodně mi během té doby zhrubl hlas. Asi o oktávu níž... (smích). Jenže mimo jiné jsem během té doby začala kouřit, tak neodhadnu, čím je to přesně způsobené. Asi obojím. Jde hlavně o to najít tu správnou techniku a postupovat v tréninku pomalu. Jak to bolí, je to špatně. Jako s posilovnou. Nemůžete jít na poprvé do tělocvičny a tři hodiny zdvihat padesátikilová závaží. Stejně tak nemůžete ze dne na den „zpívat“ hodinu v kuse. Každý člověk je jiný a jde o to hlídat si hranice a poslouchat svoje tělo. Growlovat s rozumem, nepřepínat se a postupovat svým tempem. Vím jen o jednom jediném growlujícím zpěvákovi, který toho musel nechat kvůli zničenému hlasu. Takže toho bych se nebála.

Popravdě, growlovat jsem zkoušel asi tak 30 sekund v životě a zjistil jsem že můj výsledek se tomu „dobrému“ growlu ani zdaleka nepřiblížil. Jen o tom hlubokém chraptění to teda asi nebude. Můžeš nám říct něco o technice?

No, pokud jsi to zkoušel asi 30 sekund, tak se nedivím. Už jsi někdy učením něčeho půl minuty zjistil, jak na to? (smích). Prostě dost dlouho trvá už jen to, než se člověk naučí ten základní zvuk a největším problémem bývá překvapivě stud. Člověk není zvyklý běžně vyluzovat takhle hlasité zvuky, většina lidí má jakýsi psychický blok. Ten je potřeba odstranit. NIKDY to nezní dobře napoprvé a VŽDYCKY je to ze začátku trapné. Nejlepší je začít se učit pracovat s dechem (dýchat do bránice), protože to je naprostý základ.

Je to tedy podobné jako u klasického zpěvu, že musíš hodně dlouho trénovat a učit se, abys byla dobrá growlerka, dobře intonovala, rozuměj řvala, nebo ti stačí se jen naučit tu správnou techniku a jakmile se ti to podaří, tak už to umíš jednou pro vždy?

Myslím, že v každém případě, kdy člověk něco dělá a chce v tom být dobrý, tomu musí věnovat hodně času a úsilí. Vždycky je co zlepšovat. U growlu a screamingu je neuvěřitelně mnoho možností, co a jak udělat. Hromada hlasových poloh. Člověk musí myslet na spoustu věcí zároveň – správný a klidný dech, který musí vydržet, poloha hlasu, délka, intenzita, barva, melodie. A pak taky práce s mikrofonem, zvukařem a hlavně naladit se na to psychicky, to je nejtěžší. Je toho hodně.

Jak je to s intonací v growlu, řeší se tam vůbec nějaké noty, harmonie s nástroji v kapele? Nebo prostě řveš a ono to k té drsné muzice nějak sedne?

Výrazů growlu je nespočet. Navíc každý člověk má jiný hlas, jiný „základní tón“. Intonovat se samozřejmě dá, dokonce několika způsoby, jen je to těžší. Pořád jde svým způsobem o zpěv, takže je dobré trénovat intonaci i „čistě“. A specifická bývá i rytmika, která hraje důležitou roli. Growling nemá pravidla, není na to škola nebo nějaký zaručený návod. A v tom je to kouzlo, ať si každý řve, jak chce. Někomu stačí střídat dva tóny, jiný si nedá pokoj, dokud toho neumí co nejvíc. A nic z toho není špatně.