sinks: Všichni se těšili, chyby byly prominuty

Jak po lockdownu zpracováváte, že se svět zase na chvíli rozjel?

Tonda: Je to zvláštní, ale osobně si velmi rychle zvykám. Ze začátku byl fakt záhul pracovat s tím, že jsou všude lidé, ale už v pohodě.

Peter: Pro mě to byl dvojnásobný návrat do reality. Posledních pár měsíců jsem strávil ve Švédsku, kde jsem sázel stromečky a neviděl živou duši. Najednou jsme začali hrát a všude byl milion lidí.

Vendula: Mentálně se připravuju na to, že zase nic nepůjde, a užívám si, co to jde. Bylo to těžký a zase to začíná bejt těžký (smích).

Podle vašich slov hrajete, kdekoliv vás jen pořadatelé chtějí. Jaké bylo se po tak dlouhé době rozpomenout, jak se hraje Tetris v diáři a v dodávce?

T: Ne tak, jak by člověk čekal. Možná jako po dlouhé době jezdit na kole.

P: Už všichni máme google kalendář, a víme, kdy je která akce.

V: Ale trvalo nám to.

Jaký byl první vymodlený letošní koncert?

P: V Boskovicích po jediné zkoušce. Byl jsem po tak dlouhé době nervózní, ale nakonec to bylo super.

T: Jo, byl moshpit.

V: Všichni se těšili, a chyby byly prominuty.

Nebo pochopeny jakou součást výrazu. Vnímali jste nějaký rozdíl mezi koncertováním předtím a potom?

P: Lidi možná byli vděčnější, hladoví po hudbě a víc si ji užili, ale to je jen můj subjektivní pohled.

Svého času jste vzbudili docela haló s jedním nestandardním koncertním požadavkem. Odmítali jste z dost vážného důvodu hrát s Acute Dose (jejich člen vyhrožoval basistce Vendule pozn. aut.). Jaké jsou teď vaše vztahy?

V: Docela úspěšně se ignorujeme.

P: Podle mě snad ani nefungují. Tam bylo víc problémů.

A co pořadatelé?

V: Chápu, že pro ně bylo těžký se rozhodnout. Vždycky jsme se ale setkali s pochopením.

P: Nedávali jsme ultimáta. Jen jsme napsali, z jakého důvodu bychom tam nechtěli hrát.

Odmítl vás kvůli tomu někdo?

(všichni): Ne.

Vaši desku nedávno Karel Veselý vypíchl jako jedno ze čtyř neprávem opomíjených alb první poloviny roku. Cítíte se opomenutí?

(všichni): Ne

T: Spíš jsem přetaženej. Máme toho strašně moc, ale zároveň jsme za zájem mega vděční. Karel to asi myslel trochu jinak.

V: „Možná v Praze.“

T: Každopádně jsme rádi, že nás takhle vidí.

V: Spíš bych řekla, že už nás musí mít dost. Tohle napsal někdy v červnu.

Často se o vás mluví jako o nejlepší živé moravské kapele. Jak se vám to poslouchá?

T: Je to milý.

P: Ale moc si to nepřipouštím.

O desku se opět staral Nichi Mlebom, který se do Brna dostal nešťastnou náhodou z Rakouska. Nejdřív: jak to vypadá s jeho návratem?

V: Do Rakouska se mu nechce. Asi to pro něj není taková výhra. Je mu jedno, kde bydlí, když má kolem sebe fajn lidi.

S deskou mu pomáhal jistý Wolfgang Möstl. Kde ho vzal?

V: Je to jeho kamarád z projektu Mile Me Deaf.

T: Ještě má Melt Downer. Skvělej noise rock.

V: Julian (civilní jméno Nichiho Mleboma, pozn. aut.) se s ním zná a myslel si, že by to mohlo být dobrý. Ani jsme se s ním vlastně nepotkali a nekomunikovali s ním.

P: Jeho představa byla, aby album znělo co nejvíc jako naživo.

Jak jste spokojení s výsledkem?

T: Mega.

P: Konečně máme venku desku.

V: Ale nepouštím si ji.

T: Já si ji pouštím v anonymním režimu na Spotify.

Řešili jste kvalitu poslechu? Objevují se připomínky, že bezplatná verze Spotify je hodně osekaná a poslech není úplně ideální.

V: Tohle Julian dost řešil. Proto dával písničky na stejnej level a snažil se je zmixovat, aby nebyly úplně potichu. Upřímně – nevím.

P: Je to magie, ve které se nevyznáme.

Posledně jsme se bavili o albu, které jste natáčeli v provizorních podmínkách. Byly podobné podmínky i v Bajkazylu?

V: V Bajkazylu to bylo docela náročný. Je tam tma, je to tam dost depresivní a spěchali jsme, protože jsme si mysleli, že nás tlačí čas a label. Do studia moc nechceme. Chceme si nahrávání v rámci možností udělat hezký.

To znamená, aby bylo co nejpodobnější živému koncertu?

V: Jo, nahrávali jsme to živě.

P: Rádi tam hrajeme, s těmi lidmi se známe a nebylo tak těžké se dohodnout, že si prostor na víkend půjčíme.

Je to pro vás jiný druh domova?

V: Jako jo, ale nechtěla bych tam bydlet (smích).

P: Je to spíš domovský podnik, kde rádi bookujeme koncerty. A srdeční záležitost.

V: Stejně jako minulý léto jsme vzali všechno, co se dalo. Měli jsme jen jeden víkend a Bajkazyl byl nejblíž a nejjednodušší na domluvu. Příběh, že to tam milujeme, jsme si spíš domysleli (smích).

Váš label Korobushka Records se nedávno objevil na Radiu Wave. Jak hodnotíte spolupráci?

T: Můžu srovnávat jen s Crazysane Records. Co jim trvalo dva týdny, Karlovi trvá pět minut. Je to srdcař, který dělá první poslední. Je to příjemná spolupráce.

P: Je to jako bychom spolupracovali s kámošem a ne s labelem.

Jak řešíte peníze na desku? Jak velký máte podíl vy a jak velký má vydavatel?

V: Už ani nevím, nijak jsme to neřešili. Dostali jsme grant. V porovnání s tím německým labelem jsme z toho vyšli krásně. Nemáme dluhy. Asi bychom tu desku zaplatili i bez grantu.

Na přebalu vaší desky se objevil Cthulhu od výtvarnice Michaely Rožnovské. Jak se tam dostal a proč jste si vybrali zrovna jeho?

P: Dali jsme Míše úplně volnou ruku a na konci jsme odsouhlasili návrh, který se nám nejvíc pozdával.

Voláme si ve chvíli, kdy jste na showcasové přehlídce Waves Vienna. Showcaseová kultura je dost specifická a spíš o konferencích a vyjednávání. Proč volíte i tuhle cestu?

V: Co jsme si zjistili, tenhle showcase je víc festivalový.

P: Je to pro nás další ze způsobů, jak si někde zahrát.

V: Neříkám, že si nás tu někdo všimne, ale je to možná cesta ke koncertům v zahraničí.

P: A seznámit se napřímo s jinými kapelami.

Rýsuje se něco?

V: Noví kámoši a snad nějaký koncerty v Holandsku s lidma, kteří jsou taky víc DIY.