Sinplus: Vracíme se ke svým rockovým kořenům

Kdy vlastně padlo rozhodnutí vyrazit do USA, abyste tam na vlastní kůži zakusili, vstřebali a taky nahráli hudbu pro nové album Break The Rules? Bylo to někdy v mezidobí po vydání vašeho předchozího alba This Is What We Are?

GABRIEL: Ano, bylo to v té době. Došlo nám, že hrajeme hudbu, která není úplně taková, jakou oba ve skutečnosti milujeme. Byli jsme spíš producenti než muzikanti. Tak jsme si řekli: „Ok, počkat – já přece chci být hlavně muzikant. Takže musím hrát hudbu, kterou mám doopravdy rád.“

IVAN: Možná to zní trochu divně a někdo by mohl říct: „Proč, jste to tak nedělali už dřív?“ Ale bylo to přesně, jak Gabriel řekl – hráli jsme si s různými zvuky, produkovali, zkoušeli nové hudební styly. A nakonec to pro nás bylo jako následovat svůj instinkt. Bylo to, jako když se velkým obloukem vrátíš zpátky k tomu, co jsi poslouchala odjakživa.

Jednou jste řekli, že jste se rozhodli v hudbě „vystoupit z komfortní zóny“. Kde přesně pro vás ta „komfortní zóna“ leží? Je to otázka žánrů, a nebo spíš témat, která ve své hudbě zpracováváte?

G: Je to víc věcí dohromady. Když hraješ pop nebo pop-rock, je jednodušší se dostat do rádií, na rozhovory a tak dále. To rozhodně. Ale pak nám došlo, že to není to, co jsme chtěli...

I: Je to spíš rutina. Byli jsme zvyklí na určitý druh situací. A už jsme v tom byli zaseklí. Je to svého druhu komfortní zóna – která už ti ale ve výsledku zdaleka tak komfortní nepřipadá (smích).

G: Jo, myslím, že každý potřebuje zažívat něco nového, hledat nové věci. A pro nás ta největší motivace byla dostat se zpátky ke svým kořenům.

Jaké tedy byly vaše hudební kořeny? Jako děti jste pomáhali tátovi na stagi před vystoupením jeho kapely – byli jste takoví malí roadies. Jaké to bylo? A co dalšího vás v dětství hudebně ovlivnilo? Jaké hudební hvězdy třeba visely na plakátech ve vašem pokojíčku?

I: Přesně tak, náš táta hrával v kapele a my jsme byli nadšení, že můžeme chodit na jejich zkoušky a zvukovky před koncertem. Taky jsme měli možnost mít doma malé bicí a táta nás učil hrát na kytaru... Takže muzika byla doma všude kolem nás. Naše máma třeba milovala Boba Marleyho, táta byl zase velký fanda Pink Floydů a Rolling Stones. Samozřejmě jsme měli v pokojíčku na zdi plakát Iron Maiden a dokonce – naši si z nás kvůli tomu pořád dělali srandu – Spice Girls (smích).

Vybavíte si nějaký konkrétní moment v průběhu vaší kariéry, kdy jste se třeba podívali jeden na druhého a řekli si: „Hele brácho, tohle není to, co jsem chtěl dělat?“ Nebo to byl spíš postupně narůstající pocit?

G: Jo, byl tam takový moment. Hráli jsme na koncertě v Locarnu, našem rodném městě. Je tam velký klub a my jsme chtěli udělat show pro všechny naše kamarády a fanoušky. Všechno jsme si organizovali sami. A po koncertě... No, byli jsme spokojení, ale ne zas tak moc...

I: Mělo to takovou hořkou příchuť.

G: Ano – bylo to dobré, ale něco tomu chybělo. A já myslím, že to byl jeden z rozhodujících okamžiků. Potom jsme se rozhodli udělat si pauzu, jet do USA a všechno změnit. Upřímně, já jsem změnil i všechno ve svém osobním životě. Od té chvíle jsme zkrátka načali novou kapitolu. Všechno jsme to také probrali s naším týmem.

I: Pamatuju se, jak jsi přišel na schůzku s týmem a řekl jsi: „Lidi, jestli budu dál pokračovat takhle, nejsem si jistý, jak dlouho to vydržím.“ A shodli jsme se, že musíme něco změnit. Protože muziku oba milujeme a teď už nám v ní chyběla ta zábavná část. Bylo tam moc...

G: ...moc přemýšlení.

Moc přemýšlení... o celkovém soundu?

G: Ano, o soundu, o psaní songů...

I: S každou skladbou jsme strávili strašně moc hodin...

G: ... hledáním toho pravého zvuku kopáku nebo snaru... Ale to přece není naše práce! Jsme muzikanti a songwriteři – ne producenti nebo zvukaři. Psali jsme všechno na počítači, bez živých nástrojů. Ale tam se ti vždycky něco ztrácí. Takže jsme zase začali hrát s akustickou kytarou a vokály a různě spolu jamovat, až jsme našli to, co se nám líbilo. Bylo to najednou o tolik snazší, zábavnější a... opravdovější.

I: Byl to taky skvělý vklad producenta JT Dalyho, se kterým jsme spolupracovali. Když jsme vešli do studia, jako první věc nám řekl: „Kluci, my se tady budeme bavit.“ A já myslím, že to je na songwritingu ta nejdůležitější věc – že tě to baví. Vím, že to zní jednoduše, ale je strašně snadné nakonec ztratit směr. My už jsme podle mě měli všechny kousky skládačky v ruce, akorát bylo potřeba je správně poskládat. Teď cítím, že jsme našli něco, co jsme doopravdy potřebovali. A jsem rád, že k tomu konečně došlo.

Pojďme celý proces nahrávání Break The Rules probrat podrobněji. Říkali jste, že to bylo o zábavě. Bylo to ale někdy také „ok, lidi, pojďme si teď sednout a dát si skladatelský workshop“?

I: Ano, ale psali jsme fakt bez příliš velkých očekávání. Prostě jsme si řekli: „Hej, pojďme to dělat postaru – večer si dáme pár pivek, sedneme si s kytarou a zpěvem...“ Většina písní vznikla během jam-session. Pořídili jsme spoustu krátkých nahrávek, dokud jsme nedosáhli přesně toho vibu, který se nám opravdu líbil. Byla to skvělá věc, kterou jsme jen znovuobjevili. Prostě jsme si řekli: „Co má přijít, to přijde.“ A najednou jsme měli písničku. Je to úžasné.

S jakými dalšími lidmi jste spolupracovali?

I: Produkci jsme si rozdělili. Většinu songů jsme produkovali sami a některé společně s JT Dalym.

V Nashvillu?

I: Některé z nich. Pak přišel koronavirus, takže jsme byli doma a posílali jsme si soubory tam a zpět.

A mastering jste si taky dělali sami?

I: Ne. Mix jsme dělali s Wezem Clarkem a u jednoho songu s Michaelem Rendallem. A pak jsme album masterovali s Johnem Davisen v londýnských Metropolis Studios.

G: Takže je to trochu švýcarsko-anglicko-americká produkce. Experimentovali jsme s různými produkčními styly. Nakonec pro tohle album všechno zafungovalo perfektně.

Dokázali byste rozdíly mezi jednotlivými přístupy v produkci popsat?

I: Myslím, že to vždycky závisí na konkrétních lidech, se kterými pracuješ. JT je jednička v tom typu přístupu bez přílišného přemýšlení: „Ok, pojďme tvořit a když se nám to nebude líbit, takt to později změníme, ale musíme hlavně pokračovat dál.“ Nevím, jestli se dá určit rozdíl mezi britským nebo švýcarským přístupem. Každopádně jsme nic neupravovali. I když je v kytarovém riffu nějaká nedokonalost, je to vlastně lepší.

Někdy trocha špíny k celkovému soundu sedí. Když už mluvíme o soundu, řekli byste o sobě, že jste „gear týpci“? Nakupujete nové věci – efekty, nástroje – a experimentujete s nimi? Nebo máte jednu milovanou kytaru, kterou byste nikdy neprodali?

I: Já určitě nejsem „gear týpek“. Při nahrávání jsme nejvíc používali kytaru Gibson Marauder, což je vlastně Gabrielova kytara. Taky jsme si hráli s nějakými krabičkami, ale nechtěli jsme to zas moc přehánět.

G: Spíš bych řekl, že jsme jen pracovali extrémnějším způsobem s tím, co už jsme měli. Když jsme chtěli použít distortion, nakroutili jsme to tam pěkně „masitě“ – žádné šudlání, ale naopak stylem: „Chci to pořádně slyšet, pěkně to vosol!“

I: Musím říct, že úplně miluju svůj Rat distortion. Je to custom fuzz a kamkoli ho zapojíš, vyleze ti z toho „Jack White“ sound. A myslím, že tenhle efekt je během produkce hodně užitečný. Určitě používám taky hodně Tube Screamer. Není to moc extrémní efekt, ale ten rozdíl ve zvuku je znát. Párkrát jsem taky použil Strymon Big Sky. Funguje na principu reverbu, který umí vytvořit takový mihotavý efekt…

G: Takže JSI „gear týpek“!

(oba se smějí)

A určitě budeš kupovat další a další, to je mi úplně jasné! Takže na jakou kytaru budeš dnes večer hrát? Ve videoklipech je vidět tvůj Fender Stratocaster. Máš ho nějak speciálně modifikovaný?

I: Je to vlastně kytara mého táty. Vidíš, pořád si půjčuju kytary od někoho z naší rodiny (smích). Táta ji koupil, když jsem byl ještě dítě. A jednou přišla povodeň... Kytara byla ve sklepě a táta ji pak našel, jak ve futrálu plave na hladině. Pak zjistil, že její krk je trochu poškozený, ohnutý. Tak ji vzal ke svému kamarádovi, který krk vyměnil za úplně podivný typ, který není nikde k vidění a není to ani žádná oficiální značka.

Ale asi ti dobře sedí do ruky, ne?

I: Jo. A ta kytara má velmi unikátní zvuk. Je hodně responzivní. V současné době mám ještě černý Fender Stratocaster. Táta si ten původní krk ze 70. let nechal a pak jsme měli možnost koupit tělo vintage Fendera z 80. let, které jsme k němu dali – a teď je to moje oblíbená kytara. Takže dneska večer budu hrát převážně na tuhle černou.

Když už mluvíme o dnešním koncertě, máte spoustu zkušeností s velkým pódiem – například díky show na finále Eurovize v roce 2012, jako předskokani Roxette nebo díky vystupování na velkých festivalech –, stejně tak jako s hraním v malých klubech. Co vy osobně preferujete?

G: Abych byl upřímný, pro mě je těžší hrát v klubech. Rád na stagi různě skáču a vyvádím, na což v klubech není dost místa. A taky když hraješ pro 1000 nebo 2000 lidí, je mnohem snazší je zapojit. Ale teď si hraní v klubech zároveň hodně užívám, protože je to celé intimnější.

Možná je tam taky intenzivnější energie, ne?

G: Vlastně platí, že čím menší prostor, tím víc energie do toho musíš vložit. Když hraješ pro 50 nebo 100 lidí, rozeznáš každou tvář, vidíš každou reakci. A já to právě teď dost potřebuju. Přestože miluju, když můžu být ve studiu a psát nové skladby, hraní naživo je ta nejlepší věc.

Zvlášť po covidové pandemii.

G: Jo, zvlášť po dvou letech strávených doma. Jasně že mám rád tady toho týpka (ukazuje na Ivana), je to přece můj brácha, ale...

... já vím, hlavní věc je mít dvě samostatné koupelny.

(oba se smějí)

Gabrieli, oproti předchozímu albu teď mnohem víc experimentuješ s barvou hlasu. Jdeš do nižších poloh a naopak někdy zpíváš jemněji než dřív. Není to částečně taky následek té jamovací strategie typu „dáme si pár pivek“?

G: (smích) Jo! Navštívilo nás pár přátel a řekli mi: „Hele Gabrieli, to zní fakt dobře, když zpíváš níž. Proč takhle hluboko nezpíváš pořád?“

I: A ty jsi jim samozřejmě odpověděl: „Člověče, já jsem fanda Iron Maiden! Jasně že chci zpívat vysoko, takhle (vyje ukrutně vysoko): ‚Uuuuáááá‘!“

(oba se smějí)

G: Jde o to, že když zpívám nízko, cítím se pohodlněji. Mám tak víc prostoru tvořit dynamiku a odlišný vokální sound. Jasně že jsem to už zkoušel dřív, před dvěma lety jsem si ale řekl: „Ok, pojďme to tak dělat běžně.“

Možná se cítíš komfortně taky proto, že se teď tvůj zpěvní hlas víc blíží té barvě, kterou máš, když mluvíš.

G: Jo, přesně. A nedělal jsem ani nic konkrétního, abych se tam dostal. Jde to prostě... přirozeně. Samozřejmě jsem i sám trénoval. A mám vokální koučku, která mi pomáhá. Ale „učit se za pochodu“ – to je moje mantra.

Může to taky souviset s tím procesem dostávání se zpátky ke kořenům, znít opravdově bez přílišného přemýšlení a tak dále.

I: Jo, mně to teď zní tak, jak jsem si Gabrielův hlas vždycky představoval.

G: (schválně ultrahlubokým hlasem) A já na tom pořád dál pracuju.

(oba se smějí)

Album Break The Rules vyšlo už v roce 2020, nemám pravdu?

G: Ne, album vyšlo v květnu 2021. Bylo už hotové předtím, ale kvůli covidu a všemu kolem jsme pořád čekali na lepší situaci. Ale zároveň jsme našim příznivcům chtěli něco nabídnout. Chtěli jsme říct: „Hej lidi, na něčem pracujeme! Tady máte nové Sinplus, máme nové skladby!“ Tak jsme se rozhodli vydat v listopadu 2020 EP. A pak jsme se rozhodli: „Ok, možná bychom měli jít a vydat celé album, bez ohledu na situaci.“

Ok, takže to je naopak dost čerstvá věc. Ale jak se dnes díváte na své starší songy? Přearanžováváte je nějak? A cítíte od nich teď nějaký odstup?

I: Myslím, že odstup tam teď je, ano.

G: Ale ne ode všech.

I: Dnes večer budeme hrát dva starší songy. Ale obecně si říkáme: „Ok, proč bychom měli hrát staré písničky, když si můžeme napsat nějakou novou?“ Protože někdy trvá déle něco opravovat, než vytvořit něco zbrusu nového. Ale neříkám, že jednoho dne nebudeme některé staré skladby přearanžovávat. Jejich samotné komponování nebylo tak špatné. Ale aranže, produkce a celý přístup občas nebyl správný.

Takže pokud byste měli znovu hrát Unbreakable...? Je to přece jen pořád jeden z vašich velkých hitů...

G: ...tak musíme.

Předěláte ho trošku?

G: Máme Unbrakable rádi, protože je to pro nás důležitý bod v naší kariéře. Zkusili jsme už víckrát udělat pár změn, jo.

I: Vytvořili jsme v uplynulých čtyřech pěti letech asi deset různých verzí.

A pak jste se vrátili zpátky k té první, žejo?

G: Jo. Nakonec jediná věc, kterou jsme změnili, byla tónina.

Vsadím se, že jste to hodili níž.

(oba se smějí)

G: Jo!

Budete dnes večer hrát ve stejné sestavě jako dřív? Jak to vlastně funguje u vás v kapele?

I: V uplynulých letech jsme hodně měnili muzikanty. Ale Matteo, náš basák, s námi už spolupracuje spoustu let. Je to teď takový náš pevný bod.

Basák je vždycky takový pevný bod, ne?

I: (smích) Je to cool týpek, který má spoustu skvělých hudebních nápadů. Ale bubeník je nový, hrajeme s ním jen pár měsíců. A taky zvukař je u nás nováček.

G: Řekli jsme si: „Ok, vážně chceš ven z komfortní zóny? Tak musíš taky vyměnit crew, se kterou spolupracuješ.“

Ve chvíli, kdy máte kolem sebe tým, spoustu lidí, možná není tak těžké říct bubeníkovi: „Hele člověče, potřebujeme něco nového, takže... sorry.“ Nebo je to v osobní rovině pořád těžké?

G: Měli jsme tak trochu štěstí. Je to dobrý příklad toho, jak můžou špatné zprávy přinést něco dobrého. V našem případě to bylo tak, že starý bubeník byl brácha basáka a ti dva se pohádali. Každý z nich za námi přišel řekl: „Ok, lidi. Já se svým bráchou už nebudu hrát. Musíte si vybrat: buď já nebo on.“

Já jen doufám, že v případě vás dvou tohle nehrozí.

(oba se smějí)

G: Ne, ne.

I: Rozhodně ne. Nakonec jsme si řekli: „Jo, možná je tohle příležitost vytvořit si nový tým.“ Máme rádi ten „kapelní“ pocit. Trávit spolu třeba deset dní, společně hrát, společně jíst... Prostě žít jako kapela, ne jen já a Gabriel – a ostatní aby se pokaždé jen zjevili na stagi, odehráli koncert a šli si zase po svých.

G: Myslím, že je to důležité, protože na stagi to vnímáš. A publikum to také vnímá, když je tam něco víc než jen „pár týpků, kteří odehrají koncert“. Takže se teď cítíme superšťastně. Protože se všechno vyjasnilo. Pro mě je to tak, že vím, co mám dělat, jak to mám dělat, jen potřebuju čas, abych udělal všechno, co mám v hlavě. Už pracujeme na nových věcech, brzo budeme vydávat nové songy. Ale taky bych rád nahrával tak, jak se to dělávalo – s celou kapelou ve studiu, abychom hráli všichni najednou. Spousta lidí na to teď jde stylem „teď nahrajeme bicí, teď basu, pak kytary, pak vokály...“

Po jednotlivých stopách.

G: Jo, po stopách. Já teď mám konečně pocit, že tahle kapela je ta pravá, se kterou bych chtěl zkusit nahrát pár skladeb společně naráz.

To je skvělé, že jste našli toho pravého člověka, který do vaší kapely sedí. Protože tohle není snadné.

I: Ano, je to těžké. Ale já myslím, že jsme ho konečně našli.

Nemá, doufám, sourozence, který hraje ve vaší kapele taky?

(oba se smějí)

G: To rozhodně ne.