Skoro dospělá kapela

Vepřovým kometám je letos 16 let. Tehdy, v roce 2004, bylo Kometám mezi 9 a 17 lety. Teď je nám mezi 25 a 33. Náš humor je prý ale pořád prepubertální. Co naplat. Je to znát i na čerstvém releasu, destičce Buben. Přesto mám pocit, že kapela po hudební stránce konečně docela dospěla.

Začalo to písněmi pro různé nešťastné Lásky na „pětkových akordech“, takových těch, co znějí dobře jen se zkreslením. Náš um trochu pokulhával za naším vkusem. Zatímco jsme chodili na Monkey Business, hráli jsme cca něco mezi folkem a punkem. Jindřichův vývoj od dvou fléten v nose ke klarinetu a nakonec saxofonu ale ukazoval správným směrem. Někdy tou dobou jsem se naučil hrát „devítky“ a „goustnouty“. Zkoušeli jsme v nějakém atomovém krytu pod Mensa gymnáziem.

Vždy nám s nasměrováním hodně pomáhali zvukaři alias producenti. Zprvu to byl taťka basáka a saxofonisty, který kdysi dělával na písních Michala Tučného, později nadšený génius Martin Novák, jehož moravské studio jsme okupovali předtím, než se rozhodl vybudovat pivovar. Nejlepší péči jsme ale dostali, když se nás ve svém studiu Bros ujal Honza Balcar, kytarista mých milovaných Nukleárních Vokurek. Tam jsme natočili debut Funk ční ze mě a vznikl tu i nový release Buben.

Z písní na Bubnu je nejnovější a pro mě asi nejzajímavější rap Žiju poezii jako blázen. Přišel jsem s touhle donchuánskou karikaturou na zkoušku někdy před rokem, jenže v refrénu se zpívalo: „Možná, že moc tlačíš na pilu – radši si taky pořiď kapelu“. Bral jsem si osobně, když text brácha zahodil se slovy: „dobrý, ale refrén je nepoužitelnej“. Mezitím jsem napsal báseň Žiju poezii jako blázen a začala se mi v hlavě (a vzápětí doma na looperu) zhudebňovat. Toho rapu mi bylo líto, a tak vznikla zvláštní koláž hluboce míněného textu o Lásce s fraškou o nabalování holek. Takové koláže bývají kolikrát dost ze života, tak si od ní slibuji, že bude na posluchače působit alespoň trochu provokativně.

Ten looper, co mi dal brácha (náš bubeník), tak trochu způsobil, že jsou na EPčku vícehlasy. Ve swing-reggae kousku Báby (Dou báby do Billy), kde jsou mimochodem díky Kubovi Žídkovi krásné bigbandové dechy, jsme si zkusili i voiceband. Sketování slabik, které jsou přitom plnohodnotnými českými větami, proniklo i do funkového kusu Pust ten buben ven.

Další změnou je, že jsem v nových věcech zahodil kytaru. Z Funk ční ze mě ještě trochu koukala chyba, kterou nám vytýkal náš báječný producent: „je tam moc not“. I Honza posunul zvuk zase o něco dál a s jednou kytarou se písně hezky vyčistily. Zároveň mám pocit, že v roli frontmana je kytara taková berlička proti nervozitě, a tak mám radost, že jsem konečně dostal odvahu nezřízeně poskakovat po pódiu.

Zrovna song Pust ten buben ven, ke kterému se každou chvíli zjeví i klip, si užívám, až si připadám jako na koncertě své oblíbené kapely. Uznávám, je to trochu zaujaté. Už jsme spolu něco prožili.