Skrz fuckupy s Branko’s Bridge kráčíme vstříc světlým zítřkům
Je úplně normální, že se věci občas serou, takové poselství máme s Branko’s Bridge pro českou hudební komunitu. Jsme amatéři, všechno se učíme za pochodu a často si sami na sebe pleteme bič v podobě deadlinů, nedostatku financí i nerealistických očekávání. Za tím vším samozřejmě najdete hlubokou lásku k hudbě, ale ani ta občas nezabrání věcem, aby se vyvíjely špatným směrem. Dobře to může ilustrovat naše cesta k singlu I Feel Fine.
Jsme kapela, která vychází z jamování. Máme v telefonech a na počítačích gigabyty nahrávek z různých sessions, nápadů, improvizací všeho druhu. Sejdeme ve zkušebně, zapojíme nástroje a společně hrajeme i několik hodin v kuse. Tahle vlastnost je krásná, ale v dlouhodobém měřítku neudržitelná – představte si, že máte na jedné straně tisíc rozdělaných písniček a na druhé straně tři vydané tracky. Po několika letech nás to nepřímo dovedlo až k bodu, kdy jsme měli kritický tvůrčí přetlak, ale na dotahování „nebyl čas“. Ohlásili jsme koncertní pauzu a když to šlo, chtěli jsme to ticho přehrát. Vedlo nás to ale jen do dalších slepých uliček. Na konci jedné z nich se od nás oddělil sólový kytarista Kuba a my byli zase na začátku, jen o hlavu kratší.
Když jsme se rozhodli, že musíme naší workflow přiblížit potřebám 21. století, peníze začaly téct proudem – lepší zvukovka, počítač, mikrofony, hromady kabelů, software a plug-iny… najednou se desetitisíce, co doteď sežral náš gear, zdály naprosto nepatrné. Náklady jsme mohli tlumit díky dobrosrdečným kamarádům, co nás zásobovali gearem, ale co to chybějící know-how? Tady se naplno projevila masochistická povaha zpěváka Vojty, který jel v DAW programech metodou pokus-omyl i několik desítek hodin v kuse. Časem se stalo, že přišel s náčrtkem písničky, která nevycházela z našeho hraní. Naopak byla oproti improvizacím nedotažená, holá. Pokud se náš dosavadní postup blížil „špinavému“ hnětení keramické hlíny, poskládat I Feel Fine bylo jako skládat z lega. Když jsme ale našli, kam patří ty správné kostičky, byl výsledek nesrovnatelně zajímavější.
Ale k těm fuck-upům. Jasně, že jsme mohli tvořit digitálně už kdysi. Ale nedělali jsme to, protože jsme se báli. Že se něco posere, že to nebudeme my, nebo že na nás „organičtí“ fanoušci zanevřou. Stejně tak jsme se báli nakoupit hromadu vybavení. Z části sice oprávněně, protože nám letos v létě studio vyrabovali zloději, ale i tady pozitiva dost rychle převážila všechna negativa. Stačila jedna session na chatě a i z těch nejnetechničtějších členů kapely se staly samostatné tvůrčí jednotky. Báli jsme se hledat mix a master v zahraničí. Nakonec jsme v Británii dostali super nabídku a proaktivní přístup, který jsme ani nevěděli, že je možný. Báli jsme se natočit si sami klip. A olala – za poloviční náklady máme dvojnásobnou radost!
Rád bych napsal, že i ten fuckup v podobě vykradení studia vám ve finále něco dá, ale ne – zloději jsou čůráci a doufám, že jim uhnijou pazoury. I kvůli nim teď musíme na zbytek alba vybírat peníze přes Donio.cz. Všechno ostatní ale rozhodně stálo za to. Poslechněte si náš singl I Feel Fine a pamatujte: Je normální, že se věci občas serou. Nebojte se je posírat! O tom to, koneckonců, je.
Jak ke své tvorbě přistupuje vy a jaké fuck-upy jste zažili? Podělte se s námi v komentářích nebo napište na redakce@frontman.cz.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
