Šlágr mezi akordeony má jméno Delicia

Hořovická manufaktura na akordeony a heligonky loni bez velkého humbuku oslavila sto let. Zažila centrální plánování, zásobovala nadnárodní korporaci, aby nakonec zjistila, že vůbec nejlepší je vrátit se ke staré dobré ruční práci a spoléhat na lokální zdroje.

Jaká je situace českého rodinného stříbra, tradičních hudebních nástrojů? Strunal je insolventní. Až na starožitné nástroje, které odkoupil Karlovarský kraj, do prodeje půjde všechen movitý majetek. Za vrcholící pandemie se nenašel nikdo od fochu, kdo by měl sílu a prostředky se firmy ujmout. Dechy z Kraslic se chytily stébla. Investoval do nich podnikatel v IT Roman Staněk z RIQ Investment. Jednomu výrobci, který loni oslavil rovnou stovku, se však daří horší přístup do zahraničí uspokojivě dorovnávat z domácích zdrojů. Na zakázkách z Taiwanu, Jižní Koreje, Japonska, Ameriky a států EU závisí tak z poloviny, zakládá si na ruční výrobě a běžně staví nástroje na míru. Pro dříve narozené je to poněkud překvapivě Delicia z Hořovic nedaleko Berouna.

Název značky akordeonů a harmonik, který někdejší národní podnik dostal v roce 1963, možná v portugalštině znamená pochoutka. U pamětníků harmonik nevalné kvality, tolik oblíbených v ČSLA, nebo legendární „samonehrajky“ HT-37 D Yvetta však budí zcela protichůdné asociace. Přitom dnešní Delicia má s bývalým národním podnikem společnou pouze historii. Vyrábí jako za Josefa Kebrleho, který z dílny na součástky pro kraslické nebo lounské heligonky (1920) za dvacet let vybudoval světoznámý podnik s více než čtyřiceti dělníky.

Dnes stejně jako tenkrát nejde o tisíce prefabrikátů, ale spíš stovky ručně vyráběných kousků za cenu hezkého zánovního vozu. Nabídkové newslettery od čínských dodavatelů tam končívají asi jako nigerijské dopisy. Většinu z celkových tří tisíc součástek si Delicia obstarává sama anebo z jiného domácího zdroje. Stanislava Koutná, jejíž rodině firma patří (2005-), totiž dobře ví, že jejím jediným kapitálem jsou příslovečné zlaté české ručičky. Na přelomu tisíciletí společnost ušla bankrotu, jen proto, že na rozdíl od italské a německé konkurence, včetně Hohneru, jehož zakázky ji od 90. let živily, vrátila k delikátní přidané hodnotě, ruční práci.

Za sto let se změnily některé použité materiály a ubyl také kýčovitý dekor meziválečných originálů, od něhož se upustilo za 2. světové války, kdy se nástroje zakulatily. Jinak se vyrábějí pořád stejně. Truhlář vysoustruží tělo, souběžně se v dílně lisují kovové komponenty. Jakmile jsou v truhlárně hotoví, tělo se potáhne v lázni napařeným celuloidem, který se pak pulíruje pastou na hrubém a jemném kotouči. Samotný nástroj se pak z táhel, měchu, ventilků a ostatních dílů skládá na dalším úseku. Všude se však klade důraz na milimetrovou přesnost.

Posoudit to můžete například u standardních modelů Carmen, Chorál a Junior. Jsou nesrovnatelně lépe zpracované než originály, kterých v osmdesátkách hořovická výrobní linky vychrlila až až třicet tisíc ročně. Výroční sto basová limitka Carmen 100 Cassoto má rozsah tři oktávy, nově navržené příklopky a lépe padnoucí tvarové registry. Solidně stavěné jsou i ty nejlehčí, bezmála šestikilové akordeony, klávesový Junior 60 nebo knoflíková šedesátka Sonorex, které ocení děti ze zušky i hráčky a hráče, kteří na pódiu nebo v hospodě chvíli nepostojí.

Doby, kdy si kluci představovali, že je jednou jako Hašlera uživí šlágry a akordeon, už sice patří do čítanek, co však zůstává, je fortel patrný z každého detailu nástrojů značky Delicia. Ten, globalizaci navzdory, na hodnotě jen získává.