Slávek Janda: Důležitá je hudba, která v člověku zní

Abraxas slaví svoje 40. narozeniny vydáním kompilační desky Nekonečný Boogie – Best Of, kde se objevují i podmanivé instrumentálky z éry, kdy smečka okolo Slávka Jandy teprve začala svoji rockovou pouť v tehdejším Československu. O historii a budoucnosti stejně jako o kytarové hře se skromně rozpovídal lídr naší tuzemské legendy.

Ke 40tinám si Abraxas nadělil rozsáhlou kompilaci Nekonečný Boogie – Best Of. Můžeš ji představit?

Je na ní 40 skladeb jako roků od založení kapely, písničky ze všech období skupiny. Zabaleno v digipacku s bohatým bookletem.

Co se ti honilo hlavou během hledání archivních kousků Abraxasu z jeho rané tvorby?

Že vlastně včera je stejně daleko jako den před 40 lety.

Jaký byl Abraxas na začátku své kariéry a jaký je dnes?

Podstata je stejná, ale doba se změnila. Celkově bych ale řekl, že dnešní doba umění moc nepřeje.

Proč se vlastně Abraxas na konci 80. let rozpadnul?

Potřeboval jsem si od toho odpočinout a taky v té době jsem měl skupinu Yandim band, která hrála funky a latinu, a to mě tehdy bavilo.

Abraxas zažil spoustu personálních rošád – neplánujete během narozeninových oslav sejít se společně na pódiu se všemi muzikanty, kteří prošli historií kapely?

Bylo by to hezké, ale je to poněkud nereálné. Ale ze starých muzikantů jsem pozval Jardu Trachtu. Tak aspoň někoho.

Během poslechu best of je jasně slyšet, jakou proměnou kapela prošla. Co bylo pro vás hnacím motorem, abyste si vyzkoušeli tolik rozdílných žánrů jako art rock, punk, new wave, funky atd.?

Já nikdy neposlouchal jen jeden žánr. Mám rád rock, jazz i pop a i klasiku. Poslouchám, na co mám chuť, teď třeba mě nejvíc baví Rachmaninoff. A tak samozřejmě to člověka vždycky nějak ovlivňuje.


Kam by se Abraxas mohl podle tebe ještě posunout, kam by se naopak vracet již neměl?

V současné době se Abraxas dost technicky zlepšil. Hrají v něm opravdu velice dobří hudebníci. Eda Štěpánek je virtuos na bicí a Ivan Doležálek super baskytarista, a tak můžeme hrát víc sofistikovaně. Začali jsme hrát i trochu unpplugged a je to docela výzva, protože tam se za nic muzikant neschová. Až jsem byl překvapen bouřlivou reakcí publika. Takže v tom určitě budeme pokračovat. Ale samozřejmě elektrická kapela je hlavní.

Co je pro tebe – jako kytaristu – pravá muzikantská škola?

Prošel jsem toho docela dost, hrál jsem i v zahraničí třeba na výletní lodi v Karibiku nebo v Egyptě, naposled jsme byli v Jakartě na Java jazz festivalu, a všude člověk něco pochytí. Hrál jsem i se špičkovými českými jazzmany, to určitě byla škola. V prvé řadě ale musí muzikant na sobě pracovat individuálně.

Sleduješ současné trendy? Co tě jako hráče nejvíce ovlivňuje při skládání?

Současnou muziku sleduji jen okrajově, bohužel doba nepřeje umění, a tak dnes je takzvaná doba recyklace. Spoustu revivalů a coverů starých písniček, retromanie, ale nic zásadního se teď neděje.

Jako jeden z mála používáš talk box. Které výhody na něm oceňuješ nejvíc?

Je to taková zvláštní věc. Hodně to lidi zajímá. Dělám občas různá videa, kde mluvím o mém kytarovém světě a jeden díl byl věnován i talkboxu. Na TB asi nejvíc oceňuju, že se dá kytarový zvuk artikulovat jako lidská řeč.

Cvičíš ještě na kytaru? Anebo ti stačí samotné vystupování?

Jak kdy, ale v podstatě cvičím i dnes. Hudba je nekonečná záležitost a vždycky je kam jít, jak se zlepšovat.

Otázka na závěr: můžeš představit svoji aparaturu, kterou používáš?

Hraju na Marshall combo elektronkové a mám pár krabiček, ale čím dál méně je používám. A tak docházím k tomu, že stačí slušnej aparát a kytara. Důležitá je hudba, která v člověku zní a jak říkal van Halen, nehledejte zvuk v aparatuře, ten je ve vaší hlavě a ve vašich prstech.

Tagy: