Slipknot píšou další dokonalý krvavý scénář
Současná jednička crossover-metalové scény se rozhodla psát novou kapitolu své existence. Maskovaná devítihlavá smečka Slipknot vydává po třech letech další zářez The End, So Far, který je zatím nejodvážnějším počinem v jejich kariéře.
Již celou dekádu tu Slipknot nabízí bouřlivou směs zběsile rychlých i takticky zpomalených riffů, matoucího dezorientujícího zvuku a kulometných rytmických úderů. Bez útočného chrochtajícího řevu tahouna Corey Taylora, který si za ta léta vypracoval dokonalou modulační hlasovou techniku, by ale cesta k úspěchu nebyla tak rychlá a jednoduchá. Dohromady totiž kapela funguje jako dokonalý metalový stroj, který vytrvale překračuje limity crossoveru, pilovaného každým albem k větší dokonalosti. A překvapivě marketingově útočí i na střední proud.
Otvírák Adderal je zatím nejpodivnější písní, jakou Slipknot vydali. Elektroakustická atmosféra s melodickým vokálem a zlověstně uvolněnou syntezátorovou smyčkou si hraje s teatrálností Davida Bowieho, goticky a postrockově se vlní po basové lince, aby připravila půdu k čirému kvazinásilí v duchu desky Iowa, které vypukne hned v následující The Dying Song (Time To Sing).
Taylor se po svém ztotožňuje s dementní myslí sériového vraha Petera Sutcliffa; vyprávění plné brutality a agrese ale ještě více stoupá v The Chapeltown Rag, v níž to hýří tremolovými riffy a disonantními čtvrttóny. Podmanivé dynamické změny v tempu a vokálu provází celé album.
Strašidelné zpomalení nastane v písni Yen, které jak jinak postupně exploduje do ještě hrůznější atmosféry s těžkými otevřenými riffy v refrénu. Rytmické sudy Shawna Crahana a Michaela Pfaffa válí Slipknot před sebou v chaotické skladbě Warranty s thrashmetalovými kytarami i kvílivým sólem v duchu Slayer, aby posléze zazněl jeden z nejlepších melodických refrénů desky.
Desku uzavírají poklidné písně De Sade a Finale. Hořkosladké modulace, katarzní vokální výkřiky a stoupající melodika mají blízko k prog rocku a pompéznosti: smyčce, antibaladický plačtivý vokál, atmosférické piano ale rozetnou disonantní kytary a strašidelná instrumentace spolu s operním doprovodem, která dává jasně najevo, že v žádný happy end se Slipknot doufat nemůžeme.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Výrazné basové linky, nenadálé perkusní ozdoby, ale i kytarové přetahování o nejlepší riff tu rozehrávají podmanivou muzikantskou hru. Na celé nahrávce je jen pár okamžiků ticha; nepředvídatelné změny tempa, pekelně chytlavé refrény, epické mezihry a perverzní aranžmá tu jen ukazují, že Slipknot jsou z překračování vlastních mantinelů nadšení. A že jsou stále zuřivým a nezastavitelným fenoménem metalové scény.
Slipknot – The End, So Far
Roadrunner Records, 57:32
Metal/Crossover
90 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
