Slyšel jsem novou desku Karin Ann. Míří vysoko

Nepíšu hudební recenze, píšu o deskách, které mě zaujaly. Ten jeden předpremiérový poslech, za nějž děkuju Romanu Helclovi a Borisi Carloffovi, byla úchvatná jízda. Mám zrovna jedno z těch období, kdy, i když vím, že to není pravda, mám pocit, že všechno už jsem slyšel. To se stává. Tenhle poslech to dokonale rozboural.

Nemyslím to vůbec zle, Karin Ann má za sebou skvělé nahrávky už teď – ale! Zapomeňte na ně, tohle je zase jiný směr. Pro mě krásný. V době singlové přijde kompaktní deska, která má začátek a konec, provázaná témata, a kde má zároveň každá skladba svůj vlastní svět.

V hlavě mi po poslechu utkvěly tři osy. První a pro mne hlavní je netradiční, malý, až stísněný zvuk kytar oproti orchestrálním pasážím tělesa z makedonského Skopje. To je hodně odvážné propojit. Kytary a orchestr bohužel navždy poznamenala dnes již dávná móda spojení rockové kapely a orchestru. Vymažte to z hlavy, tady někdo ukazuje, jak to jde udělat hezky.

Druhou osou, a na tu jsem zvědavý, jsou jasné singlové hity oproti posluchačsky docela náročným kusům. Z hlediska desky mi to celé krásně sedlo, ony hitovky (zapomeňte na pojetí hitu jako prvoplánové slaboduché písně) jsou prostě jen přímočařejší. Celkově má deska čtrnáct tracků a z toho tam slyším – v rámci žánru – tři čtyři songy s hitovými parametry.

Třetí osa je koncepčně zvuková. Všechny nástroje, vlastně i ten parádně napsaný a zahraný orchestr (jak hezké je neslyšet jen samply, člověk už odvykl!), jsou zvukově hodně saturované a nad tím vším se v prostoru vznáší až křišťálově čistý zpěv. Tenhle kontrast mám obecně dost rád, ale tady jsem se ho opravdu nepřejedl.

Roman i Boris vzpomínali na spolupráci s producenty v superlativech. Myslím, že oba mají dost vysokou laťku. Za sebe musím říct, že slyšet Borise Carloffa mluvit o tom, že v jeho studiu použili nahrávací techniky, které ho překvapily, bylo velice milé. Leccos už ve studiu viděl a bylo slyšet, že ho inovativní a tvůrčí využití techniky jinými dost bavilo a inspirovalo.

Deska mi připomněla nahrávky, které mám rád. Rebekku Karijord – The Noble Art of Letting Go anebo From In the Shadows od Shelby Starner. Je to deska intimní, odvážná a neotřelá. Přál bych Karin Ann a jejímu týmu ocenění.

A mimochodem, až za pár měsíců budete mít možnost si album poslechnout na opravdu kvalitní aparatuře nebo se skutečně dobrými sluchátky, udělejte to. Byť sdělení a krása těchto skladeb bude dost možná fungovat i na peckách za dvě stovky...

Přečíst si můžete také náš nedávný rozhovor s Karin Ann s titulkem Když něco funguje, nač to měnit.