The Smashing Pumpkins se vrátili ke svým kořenům
Legenda alternativního rocku The Smashing Pumpkins je k nezastavení. Sotva dopracovali svůj největší a rozpačitě přijatý projekt, operu ATUM, vypustili do éteru další počin Aghori Mhori Mei. Ten se pyšní přímočařejším rockem, byť žádnou kompoziční revoluci nepřináší.
Atmosféra devadesátých let, kdy kapela v čele s frontmanem Billym Corganem měla na růžích nevíce ustláno, je na třinácté řadovce doslova hmatatelná. Jako by The Smashing Pumpinks kalkulovali a nyní dobře ví, že je načase své fanouškovské základně dát, co chce. A tak nové písně mají punc opravdového comebacku. Žádný velkohubý koncept, jen hudba samotná. Je tu celá řada nádherných melodií, prog postupů, orchestrálních aranžmá, drtivých kytarových riffů i čistokrevné bicí techniky Jimmyho Chamberlaina.
Chemie trojlístku Corgan – Ihy – Chamberlain se nejvíce projeví v rockových vypalovačkách jako War Dreams Of Itself nebo Pentagrams, které fungují na první dobrou. Dynamiku nepostrádají ani rádiový hit Sighommi, poutavý retro výlet do postgrunge, nebo balada Who Goes There, postavená na Corganově hlasové technice. Otvírák Edin si libuje ve své lyrické psychedelii, metalové běsy promlouvají skrze nejdrsnější skladbu Sicarus, silně ovlivněnou sekanou staccatovou rytmikou Tool. Těžké kytarové riffy v duchu Metalliky či Creed zní ve skladbě 999, zatímco do popového světa láká píseň Goeth The Fall, v níž kytarové melodie nenásilně posouvají Corganovy hudební vize a tvoří tak jednu z nejsilnějších písní na albu.
Co na desce (ne)oceníte jako muzikanti?
Album Aghori Mhori Mei přináší konečně po letech experimentování onen nezaměnitelný zážitek, který spojuje zvukovou hrubost a mystickou atmosféru s prvky indické spirituality a psychedelie. Tematicky se album věnuje smrti, transformaci a duchovnímu osvobození, inspirované je filozofií a rituály Aghoriů, což jsou indičtí asketové, kteří se vyznačují neortodoxním přístupem ke spiritualitě. Tyto motivy jsou patrné nejen v textech, ale i ve skladbě hudby, která přechází od temných, těžkých pasáží k lehkým, éterickým momentům plným naděje a míru.
Největší slabinou je ale samotný Billy Corgan; jeho vokální výkon budí jisté rozpaky. Jeho křiklavý hlas zapadá v dokonalé hudební produkci i precizní nástrojové souhře. V rockově pojatých polohách zní Billy stejně nejapně jako v těch baladických. Obzvlášť závěrečná orchestrální skladba Murnau, jež má ambice uhranout zlomyslnou souhrou syntezátorů, trpí unaveným Corganovým výkonem. Čím víc se snaží znít bolestněji, ba až hypnoticky, tím více píseň působí jen jako zvuková kulisa.
Pokud se The Smashing Pumpkins ale právě odrazili ode dna, je to dobrá zpráva pro všechny.
The Smashing Pumpkins – Aghori Mhori Mei
Martha´s Music 00:44:49
Rock / grunge
70 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
