The Smile jsou i napotřetí perfektní

The Smile se nikdy neubrání srovnání s legendárními Radiohead – není se čemu divit, vždyť ústřední dvojice Yorke/Greenwood je páteří dnes již ikonické formace. V The Smile se ale oba mohou bez bázně a hany pustit do volného muzicírování, aniž by byli svazováni minulostí a napjatým očekáváním, jestli bude další deska znít lépe než Kid A nebo In Rainbows. Album Cutouts si tak uchovává moment překvapení, protože písně vznikaly v krátkém horizontu během turné a náhodných jamů.

Mezi skladbami vyniká Zero Sum s energickým rytmem a výraznými kytarovými pasážemi, které připomínají tvorbu Radiohead. Další skladba, Colours Fly, kombinuje prvky pouštního blues s komplexními rytmy, zatímco Instant Psalm přináší akustickou melodii doplněnou o smyčcové aranžmá.

Co dělá Cutouts tak výjimečným, je jeho schopnost balancovat mezi komplexností a přístupností. The Smile se nebojí experimentovat, a přitom dokážou udržet posluchače na každém kroku alba. Bubnování Toma Skinnera je brilantní – jeho rytmické vrstvení a cit pro dynamiku jsou páteří celé desky. Yorke a Greenwood znovu dokazují, že jejich hudební chemie je nezpochybnitelná, a přidávají na album momenty, které dokážou dojmout i překvapit.

Jedním z nejzajímavějších momentů alba je skladba Tiptoe, která začíná jemným, téměř šepotavým nástupem, kde dominují křehké klavírní akordy a sotva slyšitelný ambientní šum na pozadí. Tom Skinner přispívá subtilními perkusními prvky, které evokují zvuk kapek deště – jeho hra na bicí zde vytváří spíše atmosféru než rytmus. Postupně se skladba rozvíjí, přidávají se melancholické smyčce a Yorkův hlas, který zde působí zranitelně a zároveň naléhavě.

V podobném neurotickém duchu se vine píseň The Words, jež je ukázkou kombinace art rocku a avantgardních prvků. Skladba začíná znepokojivým, přerušovaným rytmem, který připomíná mechanické tikání. Baskytara Jonnyho Greenwooda zní temně a pulsuje v nepravidelných intervalech, což vytváří napětí. Tom Skinner na bicí zde dokazuje svůj cit pro dynamiku – místo tradičních rytmů hraje na hranici mezi volností a strukturou, čímž skladbě dodává její unikátní groove.

Stejně zábavná je i The Slip, vedená mechanickými syntezátory, minimalistickými kytarovými riffy a melodickým vokálním projevem Yorka, který odlehčeně zpívá o lidském selhání a ztrátě sebekontroly, v závěru v až surrealistickém a snovém módu.

Album uzavírá skladba Bodies Laughing, která je založená na hypnotickém groovu. Ten tvoří minimalistická basa Jonnyho Greenwooda a bubenický rytmus Toma Skinnera. Jejich interakce je precizní, přesto působí uvolněně a organicky. Do toho vstupují jemné kytarové linky a syntetické zvuky, které dodávají skladbě pocit rozpolcení mezi mechanickým a lidským.

Co na desce oceníte jako muzikanti?

Produkce alba je čistá, přesto si zachovává syrovost, která hudbě dodává autentičnost. Každý tón, každý šepot i výbuch energie má své místo. Poslech Cutouts je jako cestování mezi žánry – od art rocku přes jazzové vlivy až k ambientním plochám.

The Smile excelují nejen v energických a rytmicky složitých skladbách, ale i v těch minimalistických a emotivních. Skladby zůstávají v hlavě dlouho po doznění posledního tónu, a jejich síla spočívá právě v jednoduchosti a emoční upřímnosti.

Cutouts je důkazem, že The Smile mají ještě spoustu co nabídnout. Je radostí ho poslouchat – album, které vyžaduje pozornost a odměňuje každé soustředěné poslechnutí.

The Smile – Cutouts

Self Help Tapes, 00:44:03

art rock/jazz/elektronika/ambient

90 %