So, this is Russia

Jednoho květnového dne mi v inboxu přistála zpráva od přítele Damjana, kytaristy olomoucké partičky Sunset Trail, která začínala nějak takhle: „Nazdárek, malá otázka k zamyšlení, nechtěl bys jet s náma na podzim třítýdenní šňůru po východní Evropě, jako support světových velikánů Caliban?“

Jelikož takové tour bylo vždycky mým snem a jsem stále student, nebylo o čem přemýšlet. S mojí bývalou kapelou jsme společně s kluky odehráli mraky koncertů, takže jsme se dlouho znali. A základem jakýchkoli nabídek na hostování je myslím právě mezikapelní podpora a přátelství. U tak malé scény, jako je ta naše CZ/SK, by tohle mělo být přirozené, jakože v Africe rostou baobaby a u nás trnky.

Turné se skládalo z osmnácti koncertů. Začínalo se dvěma domácími koncerty, následovala Varšava, Riga, Tallinn. Další den pak startovala v Petrohradu ruská část tour, kde jsme se na příštích jedenáct koncertů připojili k německé mlátičce Caliban. Na závěr šňůry jsme přejeli ukrajinské hranice, kde jsme odehráli dvě poslední show.

Mojí zářijovou náplní bylo naučit se devíti skladbový setlist, produkční věci řešili kluci. Co vím, tak nespočet času zabralo domlouvání samotného tour, komunikace s promotéry, s ruskou „bookingovkou“, která zaštiťovala koncerty s Caliban a v neposlední řadě také zdlouhavá byrokracie v podobě papírování při řešení víz na ruském konzulátu. Nicméně – podařilo se. A na Pobaltí a Ukrajině víza potřeba nejsou.

Celý den na tour by se dal hezky rozdělit na tři části, kdy první část byla přejezd z města do města (každý den v průměru 700 km), dále hudební produkce (focení s fanynkami) a spánek. Jelikož se první a třetí bod odehrával v půjčeném obytném karavanu, stal se naším nejvěrnějším přítelem. Koncerty v Polsku a Pobaltí byly takové ty příjemné malé vystoupení, kdy v klubech bylo některý večer deset, jindy čtyřicet lidí. Pro mě byly ale nesmírně důležité, protože jsem se jako „záskok“ potřeboval s kluky pořádně sehrát, před odjezdem jsme měli v Olomouci jedinou zkoušku.

S vědomím toho, že počínaje začátkem ruských koncertů nás čekají obrovské kluby a kvanta lidí, se moje pocity explodujícího těšení střídaly s demotivujícím zoufalstvím. První koncert v Rusku – Petrohrad a bezmála tisícovka lidí v klubu Kosmonaut! Díky skutečnosti, že na úrovni tak velkých koncertů je všechno profi – od zvuku, přes jevištní techniky a zvukaře, až po zázemí v backstage, z nás nervozita ovšem rychle odpadla a všechny ostatní koncerty jsme si jeli na vlně užívající si pohody.

Tato show pro nás byla zlomová, i co se chování lidí týče. V naší české kotlince je v mnoha případech model většího koncertu takový, že si divák stoupne k baru na drink a čeká na hlavní kapelu, nějaká podpora předskakující kapely nikoho nezajímá. Tím víc, pokud je ten support tuzemský. V Rusku je ale všechno jinak. Domácí kapela, jejíž jméno mi bohužel vypadlo, měla v Kosmonautu podporu neskutečnou. A snad to nevyzní příliš arogantně, ale nás tím pádem jako zahraniční support brali ještě víc.

Na lidi jsem se těšil stejně jako na koncerty samotné – a moje očekávání ještě předčili. Ve výsledku jsem si potvrdil to, co jsem si myslel před tour, že Rusové samotní musí být naprosto báječní lidé, bratři Slovani – a taky byli. Na druhou stranu jsem se při návštěvě Ruska ale nemohl ubránit ani protichůdným pocitům – určité nezdravé atmosféře vyplývající z tamní politické situace a vysoké míry korupce, o níž nám vyprávěl i ruský tour manažer Calibanu Vadim. Na samotných koncertech se tyto věci ovšem nijak neprojevily: lidi si je přišli hlavně užít.

Celé ty tři týdny musely být o určité formě sebekontroly. Kdybychom si každý večer „vyhodili z kopýtka“, tak by 150% výkony na pódiu provádět nešly. Tím neříkám, že jsme si tuto formu veselení úplně odepřeli. To, že stálo v klubu lahvové pivko (často z naší domoviny) v průměru 150 rublů, což je asi 60 korun, vlastně ve výsledku taky k něčemu bylo. Za zmínku stojí i nevychlazený lahváč z Velkých Popovic za 250 rublů, a to už vskutku moc seriózní nebylo.

Co se týče ruských cest, byly přesně takové, jaké je všichni známe z videí na YouTube, čest výjimkám. Na druhou stranu, bez toho by ten ruský kolorit nebyl tak krásný. Jistou bizarností bylo podplácení policisty za drobný dopravní přestupek. Úplatek přijal a vůbec mu nevadilo, že v autě právě sedí asi o dva lidi víc, než bylo míst. Na rusko-ukrajinských hranicích jsme zase museli podplatit ruského oficíra naším merchem. Když jsme se ptali, kolik chce kšiltovek, jestli dvě, odpověděl: „ňiet, peť!“. Zaujali mne také dva obrovští asijští velbloudi procházející se po poli mezi Volgogradem a Rostovem na Donu na jihu Ruska. Vadim to komentoval velmi prostě: „So, this is Russia“.

Závěrem bych rád celý tento podnětný výlet shrnul. Potkali jsme kupu úžasných lidí a získali nespočet zkušeností. Za tři týdny jsme hráli v pěti zemích (Polsko, Litva, Estonsko, Rusko a Ukrajina) a ručička tachometru se v Olomouci zastavila na 10 tisících ujetých kilometrů. Rusko a vůbec východní Evropu jsme zhodnotili jako „nezoranou půdu“, kde lidé prahnou po hudbě. S výjimkou Petrohradu a Moskvy, kde je hudebních událostí dostatek, jsou ostatní ruská města v ústraní. Pro kapelu z Česka je úžasná satisfakce přijet do míst, kde jsou lidi z vaší hudby, respektive z hudby kluků ze Sunset Trail naprosto odvaření.

A v neposlední řadě nás maximálně překvapili Caliban. Kapela funguje dvacet let a borci neměli nejmenší problém se s námi bavit jako s rovnocennými muzikanty. Posílali nám do backstage část jejich jídla a pití a také nás pozvali na afterparty – my přijali. Prostřednictvím tohoto článku bych proto rád poděkoval kamarádům ze Sunset Trail za důvěru, kterou do mě vložili! Je fajn mít skvělé vztahy s lidmi, může se vám to vrátit.