Sprosté slovo showcase

Na hudební scéně, stejně tak jako kdekoli jinde, platí, že to nejdůležitější jsou informace. A je dobré nepřehlížet, jak se k nim dostávají jinde.

Také u nás v posledních letech přibyl do muzikantského slovníku výraz showcase. Tedy přehlídka – v tomto případě zajímavých neokoukaných kapel. Zatímco v minulosti to byly nejrůznější “soutěže”, dnes jde o stále častější způsob, jak se posunout v hudební kariéře dál – pokud tedy o ni stojíte a hraní pro vás není jen koníček. Dají se tak získat potřebné kontakty, zjistit, na co hudební posluchači i ti, kteří se hudbou zabývají profesionálně reagují, a na co nikoli, a jak postupují ostatní.

U nás máme důležité showcasy dva. Lidmi z okruhu Rock For People organizovaný Nouvelle Prague, a pořadateli Colours of Ostrava nabízené Czech Music Crossroads. Obě akce fungují už několik let, obě mají poměrně slušné návštěvnosti profesionály a odborníky, obě mají pestrý a kvalitní doprovodný program panelových debat a workshopů... a obě poněkud bojují s výběrem kapel a (ne)zájmem běžných hudebních fanoušků. Obě jsou také žánrově poměrně úzce zaměřené, a často opovrhované muzikanty z alternativní a nezávislé scény pro akcentování témat hudebního průmyslu. Setkat se i u zavedených muzikantů s názorem, že jde o cosi zbytečného a uměle udržovaného při životě, tak není výjimečné.

I proto jsem měl už delší dobu chuť se jet podívat, jak „to dělají jinde“. Nizozemský Eurosonic Noorderslag, jehož další ročník proběhl před pár dny, se k tomu účelu ukázal jako dobrá volba. Samo město Groningen, kde se koná (rozlohou i počtem obyvatel srovnatelné s naší Plzní), je příjemné, turisticky atraktivní, a jeho centrum pohodlně přejdete z jednoho konce na druhý za 15-20 minut. Což poměrně bylo potřeba, protože festival se odehrává na zhruba padesáti (!) pódiích, rozesetých po městě, na kterých hraje více než tři sta kapel. Některé během čtyř dnů i vícekrát. Z čehož je jasné, že stihnout se dá jen zlomek.

Velkým rozdílem oproti kolegům u nás, rozhodně je už to, že ani v nejmenším nejde o akci vnímanou především „pro profesionály“. Posluchači k ní přistupují jako k jakémukoli jinému festivalu – chodí se sem bavit i poslouchat kapely, přestože o nich často nemohou nic vědět. Organizátoři jim také nevnucují, že některé styly jsou důležitější či hodnotnější – záběr sahá od elektronických experimentů přes akustické písničkáře k black metalu, od kytarového poprocku, přes hip hop k divokým alternativním avantgardním výbojům. Jsou tu ti, kteří se nejspíš objeví za pár let na velkých pódiích festivalů i ti, na které se pořád bude chodit hlavně do sklepních klubů. Rozhodně se tak nedá říci, že by festival upřednostňoval jen interprety s komerčním potenciálem.

Mnohé sály byly narvané k prasknutí, na vstup do některých se čekaly fronty navzdory sychravému počasí a občasnému dešti. Získat tu nové tipy, hudební inspirace, že spojovat se dá cokoli (viděl jsem kapelu přeskakující mezi taneční elektronikou a krautrockem, či divý band kloubící úspěšně gospelový projev tří zpěváků a blackmetal), je snadné. Stejně jako dojít k přesvědčení, že muzika se dá dělat jak soustředěně na vysoké umělecké úrovni, tak zcela drze, živelně a bezstarostně, s tím, že když je znát, že to hodně baví toho, kdo ji hraje, velmi pravděpodobně to bude bavit i někoho jiného.

Zajímavé samozřejmě bylo i jít se podívat, jak publikum reaguje na české zástupce – zatímco blok sólově vystupující Never Sol působil spíš jako magický magnet, z vystoupení mladičké Zagami Jericho jsem viděl publikum spíš odcházet ihned po té, co zjistilo, že jde de facto o half-playback, doplněný o poněkud estrádní projev. Konkurence je totiž neúprosná a dělat dobrou hudbu už dávno nestačí. I prezentace a schopnost přesvědčit nepřesvědčené totiž hraje nemalou roli.

Jasně, že pořadatelé mají oproti těm českým velkou výhodu mnohaleté praxe, absolvovaných pokusů i omylů i daleko funkčnější scénu. Ale patrné také bylo to, jak přirozené prostředí zájmu dlouho vychovávaného publika i zjevná podpora kulturních institucí postupnému zlepšování všech může napomoci. Ale to podstatné, co si z absolvování podobné akce lze vzít, je jasné: Každý má pochopitelně ambice, snahu „prorazit do médií“ i vztah k showbusinessu jiný, ale chuť objevit dosud neoslovené posluchače, které vaše hudba zajímá, baví a obohacuje, mají všichni muzikanti bez rozdílu stejnou.