Staré triky Papriček baví opět na jedničku
Starého psa novým kouskům naučíš. To naštěstí platí i u dalšího zářezu kalifornských Red Hot Chili Peppers nazvaného Return Of The Dream Canteen, na němž funk rockoví veteráni pokračují v romantické nostalgické jízdě po vlastním odkazu, byť stále razí nové progresivní postupy, jimiž ohromují v tomto ruce již napodruhé dlouhohrajícím albem.
Pokud slavná kapela vydá v rozmezí několika měsíců hned dvě desky překračující sedmdesátiminutovou stopáž, není to sousto, které naráz spolkne i ortodoxní fanoušek. Red Hot Chili Peppers už ale nemusí pobíhat jen v ponožkách a nazí po pódiu, aby ohromovali bulvár a seriózní hudební tisk. Navíc delší stopáže se nikdy nebáli – nikdy nezapomněli nabídnout hned několik hitů, které pak rotovaly v rádiích.
Album Return Of The Dream Canteen takové není. Hity zkrátka nenabízí na první dobrou. Písničky se vlní ve středním tempu, chaoticky (jako na předchozím Unlimited Love) se obrací hned směrem k popu, hned zase k jazzovým outrům, indie folku či postpunkovému zvuku. Bláznivé a nesmyslné texty v sobě ukrývají větší smutek než kdy dřív, a radostnou atmosféru narušují přímé metafory o lásce, míru a smrti. Po hudební stránce kapela více experimentuje, hraje si se zvukem, naléhavě a sem tam i nabubřele nabízí ukázku své hráčské virtuozity.
Bombastický otvírák Tippa My Tongue vzpomene na klíčové album Blood Sugar Sex Magic z roku 1991; groovy basové linky, řvoucí kytara a jednoduchý vlezlý refrén odhalují samotné kořeny funk rocku. Otevřené rock'n'rollové riffy seká kytarista John Frusciante ve skladbě Reach Out, zatímco jinde melancholicky a mlhavě vypráví v akustickém aranžmá (Fake as Fu@k). Surf rock zazní v písni Rulette, elektro smyčka se saxofonovým sólem v My Cigarette je asi nejodvážnější písničkou na albu, která se vzdaluje od zvuku RHCP nejdál.
Čím dál víc se deska blíží k závěru, tím je barvitější. Balada Shoot Me A Smile nebo uspěchaná The Drummer jsou nádherným výletem do šedesátek a klidně by se mohly objevit na ikonickém albu By The Way. Pomalý posmutnělý klavír v předposlední skladbě La La La La La La La La spěje k finiši a připravuje půdu pro závěrečnou In The Snow, melancholickou ódu na život, v němž bolest a radost jdou ruku v ruce.
Co na desce oceníte jako muzikanti?
Odvážné hudební a textové nápady kapela chrlila především v devadesátkách. Nyní rekapituluje, bádá ve vlastní historii, kterou brilantně kombinuje se zlatým rockovým fondem 70. a 80. let. Po několikátém poslechu lze jen smeknout před mistrovstvím Papriček v tom, jak napsat písničku s mnoha skrytými prvky a styly (písnička Eddie – pocta Eddiemu Van Halenovi).
Frusciante chytře demonstruje zdrženlivost v kytarovém doprovodu, v melodických linkách nebo v blues ve stylu Jimiho Hendrixe. Basové umění Fley tu je možná nejdůmyslnější, jaké jsme dosud slyšeli, bubenické beaty Chada Smithe jsou pevné jako vždy, zatímco Kiedisův vokál je opět nádherně melodicky absurdní, tryská do všech stran rytmickým frázováním, funkovým rapováním a rozjařuje v refrénech svou chytlavostí. Album Return Of The Dream Canteen není žádná kolekce béčkových odřezků z relací, ale plnohodnotný experimentálnější majstrštyk.
Red Hot Chili Peppers – Return Of The Dream Canteen
Warner Records, 75 min.
80 %
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
