Štěpán Drábek: Na vintage show se k nám sjede celá střední Evropa

Když se u nás sjíždějí fanoušci automobilových veteránů, proč by se nemohli potkávat milovníci starých kytar? Takovou výzvu si klade šéf kytarového butiku Kytary.cz Štěpán Drábek. Sám vlastní na třicet nástrojů a ve vintage režimu pracuje i o víkendech v rádiu. „Všechno si potřebuju osahat a vyzkoušet, jak každý nástroj hraje a reaguje,“ říká fanoušek fenderů a gibsonů z šedesátých let, který se zamiloval do japonských kytar Tokai a Fernandes, sedmačtyřicetiletého stratocastera Michala Pavlíčka nebo staršího modelu Vox AC30.

Nadšení do letitých kytar a aparátů kombinuješ s „vintage stanicí“ Českého rozhlasu, to počítám nebude náhoda.

Víkendové vysílání na Dvojce moderuju dvakrát do měsíce. Dělá se tam rádio ještě v úctě k tradici, jako před nějakými osmdesáti lety, tak dlouho se klasická moderátorská profese de facto příliš nezměnila. A je pravda, že kromě aktuálních pořadů se tu často vysílají staré rozhlasové hry, skeče a scénky nebo archivní rarity. Má to svoje kouzlo.

Přitahuje tě to?

Jasně. Jsem tam zatím na takové elévské pozici začátečníka. Jestli si z televize pamatuješ Sašu Hemalu, ten před každým pořadem ve zkratce řekl, co bude následovat. Dělám něco podobného, a když zbyde čas, pouštím písničky. Šéfuje mi Tomáš Černý, který do té historie jde fakt hodně. Mluvené slovo si dokonce natáčí na kotoučový magnetofon! A teď jsem od něj k vánocům dostal stočené pásky s unikátní nahrávkou Jana Wericha. Rozhlas je takzvaně teplé médium, nutí tě zapojit vlastní představivost. Anglické slovo vintage tam málokdy někdo použije, i když se k Dvojce tolik hodí. Staré ale ne vždycky znamená dobré, vintage jsou věci, které si uchovaly svou hodnotu.

Stejně jako staré nástroje?

Ty mě bavily odjakživa, co jsem měl kapelu. Už v patnácti, kdy jsem zjistil, že moje baskytara značky Jolana nemusí být jediná na světě, jsem nástroje začal měnit, kupovat a prodávat, zejména prostřednictvím Hudebního bazaru. Vyzkoušel jsem neskutečné množství nástrojů, basy a později i bubny, na které jsem taky začal hrát. Jako poslední mě začaly brát elektrické kytary.

Jaké znalosti a dovednosti k práci s těmito nástroji potřebuješ?

Myslím, že jsem si osvojil schopnost poznat dobré dřevo. Když nástroj chytnu do ruky, dokážu zhodnotit jeho kvalitu. Svět muzikantů jsem se poznal za deset let, co jsem s kapelou jezdil jako profesionál po kšeftech v Česku, na Slovensku i v Německu, a současně u toho pracoval v hudebninách, kde jsem si jako holka pro všechno vyzkoušel snad všechny pozice, od skladníka přes prodavače, copywritera, až po nákup. Všechno si potřebuju osahat a vyzkoušet, jak každý nástroj hraje a reaguje v mojí ruce. Je to vždycky něco úplně jiného, než když jenom čteš recenze.

Měnily se ruku v ruce se získávanými zkušenostmi nějak tvé preference?

Ani ne, staré nástroje mě fascinují už od mala. Od jedenácti let jsem hrál na housle, které jsou vyrobené v roce 1909, což teda u smyčcových nástrojů není nic výjimečného. Mám je dodnes, cítím z nich kus historie a jsou vyhrané. Dýchá z nich něco úplně jiného, než z věcí, které máš běžně kolem sebe, jsou z jiné doby. Podobného ducha mají některé starší kytary Gibson.

Na profesionální úrovni se hudbě už nevěnuješ?

Teď dělám hudbu jen pro zábavu a relax, jestli se někdy vrátím se tím živit, to teď vůbec nevím. Zpívám momentálně v jednom mladém pěveckém sboru a začal jsem nedávno bubnovat v kapele Jokers.

Zpátky k vintage nástrojům a butiku, který v Kytarách funguje už dva roky. Jakým směrem butik plánuješ rozvíjet?

V prvním období se oddělení věnoval na částečný úvazek bluesový kytarista Marcel Flemr, ale nešlo to časově skloubit s jeho hudebním působením. Nastavil základní podobu butiku, design, loga a vytvořil pro butik na prodejně místo. Já jsem přišel loni v létě, tohle všechno jsem převzal a snažím se dál rozšířit sortiment a počet značek.

Začínali jste mj. s resofonickou kytarou National Triolian z roku 1931 nebo aparátem Fender „Tweed“ Bassman z roku 1959, co zajímavé na skladě máte teď?

Nejstarší věci jsou na butiku to nejzajímavější a těžko se shánějí. Nefunguje to ale tak, že bych třeba šel po Jazz Bass z roku 1962 jen proto, že mi chybí a chci ho. Nástroje každý den několik hodin hledám, musí být v pořádku a musí hrát. Ne všechny nástroje jsou na internetu, rozvíjím síť svých kontaktů, od nichž nástroje sháním. Za nejzajímavější teď u nás pokládám fendery z 60. let.

Pokračuješ v původně nastaveném konceptu Vintage & Fine?

Zachoval jsme ho, ale kategoricky na něm nelpím. Vintage by měl být starší nástroj, s hranicí třeba s rokem 1985, a Fine nástroje mladší, které jsou butikové v tom smyslu, že se u nás neprodávají, nebo vznikají v malých edicích a zakázkově. Sem patří třeba kalifornská značka Two-Rock, už zmíněné japonské kytary z 80. let nebo třeba kytara Richieho Sambory z Bon Jovi, která se v limitce prodávala v devadesátých letech. Nečpí sice starobou, ale taky je nějakým způsobem unikátní.

Jak v praxi butik funguje – podobně jako antikvariát?

S antikvariátem se to srovnat dá, ovšem s tím rozdílem, že nástrojům dáváme přidanou hodnotu. Každý nástroj, který prodávám, je zkontrolovaný a znám jeho původ. Mám tu výborné kytaráře a kluky z elektrického servisu, kteří jsou schopní každý nástroj přesně rozebrat a zanalyzovat – stáří komponentů, sériová čísla, způsob pájení drátků nebo jak staře vypadá cín v elektronice. Máme taky UV zářivku, se kterou kontrolujeme pravost nitrolaku a poznáme, jestli byla v laku provedená už nějaká oprava. Na mahagonových krcích u starých gibsonů se třeba dají odhalit v minulosti prasklé krky. Prostě každému zákazníkovi jsem schopný dát záruku na původ nástroje, popíšu veškeré součástky, které byly vyměněné, a dostane ode mě certifikát.

Něco jako, řekněme, papíry pro pejska s rodokmenem?

Dá se to tak říct. Získá certifikát s razítkem a podpisem, který se mu bude hodit i v okamžiku, až tu kytaru zase bude prodávat dál. Každý takový nástroj má směnitelnou sběratelskou hodnotu – a my garantujeme, že to koupil u nás a nejedná se o žádný padělek. Navíc poskytujeme roční záruku, což je zejména u zesilovačů ohromná výhoda.

Z jakého důvodu?

Staré aparáty jsou postavené tak, aby vydržely daleko tvrdší zacházení, než ty dnešní, což je dáno způsobem, jak byly vyrobené, i kvalitou ručně pájených součástek. Může se ti ale přeci jen stát, že někde odpadne drátek, začne zlobit potenciometr nebo se projeví vyschlý kondenzátor. Výměna odporu nebo kondenzátoru cenu aparátu pak příliš nesníží, i když s těmi původními jsou samozřejmě ještě o trochu cennější. Teď jsme třeba prodali krásný Acoustic 361, což je dnes prakticky naprosto nesehnatelný baskytarový aparát unikátní koncepce se zabudovaným koncovým zesilovačem v bedně, kde je jeden osmnáctipalcový reproduktor… a nahoře, to co vypadá jako zesilovač, je pouze předzesilovač. Na takový aparát hráli třeba Jaco Pastorius nebo John Paul Jones z Led Zeppelin. Náš technik, když to viděl, říkal, že tyhle staré věci jsou postavené jako tank, ale speciálně ten Acoustic je postavený ještě bytelněji. Je to tak naddimenzované, že by to mohlo klidně letět do vesmíru.

Kdyby se cokoli podělalo, můžu tedy kdykoli přijít a vy to zdarma opravíte?

Poskytujeme roční záruku, takže když s tím někde pár měsíců s kapelou budeš jezdit a něco ti tam začne bzučet nebo přestane hrát, zdarma ti to v naší dílně nechám opravit. Takovou službu na běžném bazarovém trhu nemáš. Když už si s někým nástroj za peníze směníš, jen velmi obtížně ho zpětně vyreklamuješ.

Jak širokou nabídku aktuálně máte?

Přes padesát nástrojů a kolem třiceti aparatur. Není to ale konečné číslo. Rekonstruujeme pražskou centrálu, butik dostane daleko víc prostoru a speciální oddělení plánuju i na prodejně v Brně. Nabídka by mohla být v budoucnu až dvojnásobná, zvlášť co se týká starých fenderů ze 60. a 70. let nebo gibsonů.

Sommelieři tvrdí, že víno se zhodnocuje ještě lépe než zlato, platí to i u vintage nástrojů?

Zrovna jsem koukal na jeden německý graf a listoval šikovnou příručkou The Official Vintage Guitar Magazine Price Guide, která v USA sleduje vývoj cen na tamním trhu. Pro každého, kdo to s vintage trhem myslí vážně, je povinnost ji mít. Cena starých nástrojů rapidně stoupala do roku 2008, kdy vlivem krize mírně poklesla, ale od té doby zase neustále roste. Hodnota těchto nástrojů určitě nebude nikdy výrazně klesat, spíš naopak, ale jestli jejich zhodnocení bude 5, 10 nebo 15 procent ročně, nedokážu předpovědět. Nejlépe na tom jsou nástroje, které jsou naprosto v originálním stavu, tedy že tam není vyměněný ani šroubek. Stává se, že pokud bylo z funkčního hlediska nutné vyměnit pražce nebo potenciometry, původní se přikládají. Máme tu například krásný precision z roku 1974, kde takhle měněný poťák přidáváme k nástroji, taková součástka se dá v budoucnu repasovat.

Přece jen, nejde u vintage nástrojů jen o módní vlnu, která za pár let zase vyšumí?

Podle mého názoru bude poptávka po starých nástrojích čím dál vyšší. Dají se řadit do dvou kategorií, na nástroje zajímavé sběratelsky a herně, a tam, kde se to protíná, je zájem největší. A zájem samozřejmě zvyšuje cenu, navíc těch nástrojů víc už nikdo nevyrobí. Jejich hodnota mimo historickou cenu je pak mj. dána třeba také výjimečnou kvalitou dřeva a u aparátů jejich bytelností až nezničitelností.

Prodáváš věci víc sběratelům, nebo aktivním hráčům?

Víc prodávám hráčům, kteří třeba i ocení kompletně vyměněnou elektroniku a nové pražce. Takový nástroj má třeba zespodu škrábnutí, je ale o desítky tisíc levnější a hraje pořád stejně dobře. Ale taky jsem tu měl sběratele, kterým šlo o certifikát a aby nástroj byl do posledního šroubku originální. Tihle lidé to berou jako seriózní investici. Někdo kupuje obrazy, jiný zas kytary.

Které nástroje původně z tvé nabídky teď můžeme zahlídnout na domácích pódiích?

Třeba krásného Gibsona, Les Paul Goldtop z roku 1975, na kterého hraje František Táborský z Chinaski. Velkým sběratelem kytar je ale taky třeba Pavol Habera, od kterého teď nabízím moc pěkné kombo Vox AC 30. Chodí sem řada muzikantů z naší domácí scény nedávno to byl třeba Tomáš Polák z Mig 21 nebo Michal Pavlíček a další.

Motivuješ muzikanty a sběratele nějak k tomu, aby ti nástroje sami nosili a nemusel jsi je shánět sám?

Už teď se to docela daří, ale do budoucna bych chtěl, aby měl butik roli zprostředkovatele a fungovali jsme jako shopy na západ od nás. V Kytarách si mezi zákazníky budujeme důvěru a máme obrovský potenciál nakopnout to právě tímto směrem. Nestydíme se na použitých nástrojích poukázat na vady, které by jinak byly skryté. Nástroje prodáváme v nejlepší možné kondici, na všechny nedostatky otevřeně poukážeme a zohledníme je v ceně.

Jaký nástroj nebo aparát tě v poslední době nejvíc překvapil?

Jednoznačně Vox AC30 z 60. let, pro který teď asi zase pojedu do Německa, neboť ten náš už má nového majitele. Hraje to naprosto neskutečným, nezaměnitelným způsobem. A musíš to mít pořádně nahlas. Taky mě hodně zaujala kytara od Michala Pavlíčka, Stratocaster z roku 1972, jeden z posledních s tělem vyrobeným z olše. Zjistíš, jak moc Tě dokáže nástroj inspirovat, byla to absolutně energická kytara, ze který ten signál šel přímo ven. A z basáckého hlediska jsem nadšený z modelu Ibanez Musician, které tu mám dva. Je to basa z osmdesátých let, která se jako jedna z mála přes západní Německo dostala do tehdejšího Československa. Vysněný nástroj mnoha hráčů, na který tehdy hrál třeba Sting. Nadchla mě nejen kvalitou svého zpracování, ale i třeba dřevem. Hraje prostě úplně jinak – a přitom není nijak drahá. Její bazarová cena se pohybuje do 30 tisíc korun.

Našla se i věc, která tě navzdory referencím zklamala?

Ani ne, možná jen nějaké věci ze subjektivních důvodů preferuju trochu míň. Zklamaný jsem ale tehdy, když něco koupím přes eBay a přijde mně zásilka, která neodpovídá popisu, případně najdu skrytou vadu. Pak to musím složitě reklamovat, případně žádat část ceny zpět, což se ne vždy podaří. Právě tohle je úskalí pro běžného kupce. Mně se může stát, že problém má jeden z deseti kupovaných nástrojů, problém utopím v nákladech, ale běžný uživatel?

Udělal ti nějaký kousek z butikových zdrojů takovou radost, aby sis o něj rozšířil svou vlastní sbírku?

Uvažoval jsem koupit Jazz Bass z roku 1977. Kdyby si ho přes Vánoce nikdo nekoupil, jdu do něj, ale nakonec mi ho někdo vyfouknul. Trochu jsem si oddechl, doma mám už kolem třiceti nástrojů… (smích). Jsem velký fanda kvalitního japonského lawsuitu. Většinou se jedná o kopie fenderů od značky Tokai, které mají nejvyšší možnou akustickou kvalitu, ale taky kytary Fernandes, Greco nebo Aria PRO II. Tyhle nástroje mně nikdy nezklamaly, byly vždycky perfektně zpracované a měly přidanou hodnotu v podobě nějaké netypické zvukové barvy. Jsou to prostě poctivé vintage nástroje a za dobrou cenu. Ne náhodou vintage znamená v podstatě vinobraní. A tohle je optikou toho vinobraní jednoznačně skvělý výběr z hroznů.

Podařilo se ti sehnat i nějakou vyloženě specialitku?

Sehnal jsem předprodukční kus modelu Ibanez Iceman PS10-II, jeden z mála prototypů vyrobený v Japonsku. Vyložené specialitky pak pochází od českých kytarářů, ať už třeba od pánů Vlčka, Vlasáka, Vychodila nebo mladého Ondry Vlka.

Baví tě i něco z aktuálních novinek, třeba i modelingových aparátů?

Těm se moc nevěnuju, ale za naprosto unikátní a inovativní zařízení považuju Kemper. Výrazně zrychluje práci zvukových techniků i kapel při živém hraní. To samé bezdrátové odposlechy do ucha pro muzikanty. Nové technologie budou stále přicházet, rozhodně ale nevěřím konci lampových aparátů. Jejich zvuk je nenapodobitelný a tlačení do zad na podiu nenahraditelné.

Kde bys butik rád viděl za nějakých tři až pět let?

Podstatné je, že nechceme fungovat jen jako nějak retail, nákup a prodej. To, o co se snažíme, je služba. Muzikanti za námi můžou kdykoli přijít. Nástroj nám nemusí prodat, ale jeho prodej můžeme zprostředkovat, navíc oproti ostatním prodejcům s rozumnou, co nejnižší marží. Mým vysněným cílem je, abychom se u nás zasloužili o vznik funkční butikové komunity. Přál bych si, abychom v Česku začali pořádat vintage show – pravidelné srazy všech milovníků těchto krásných nástrojů a aparatur.

Když už jsem zmínil ten antikvariát a pejska s rodokmenem, něco jako sjezd saabistů?

Pokud se u nás sjíždějí fanoušci automobilových veteránů, proč by se nemohli sjíždět milovníci starých kytar? Vytvořili bychom prostor nejen pro vzájemnou směnu, ale také bychom se mohli o lecčem pobavit a poradit si. Právě to je něco, v čem cítím dluh, a co v rámci Kytary.cz můžeme posunout dál, máme na to. Na mnoha jiných úrovních to už dávno děláme a komunitu vytváříme, tohle by mohl být jeden z našich dalších kroků.

Přemýšlel jsi o tom, jak by taková akce vypadala?

Představoval bych si ji tady v Modřanech a mohlo by jít klidně o celovíkendovou akci. Máme před sebou ještě hodně práce, ale myslím, že sem zvládneme natáhnout i zájemce s okolních zemí, z Polska, Slovenska, Rakouska, Maďarska i Německa. Sjíždět k nám by se mohla celá střední Evropa. Moc rád bych taky podpořil skvělé domácí kytaráře a výrobce aparátů. Šikovnost našich řemeslníků je na vysoké úrovni a široká muzikantská obec by o tom měla vědět.