Štěpán Málek (N.V.Ú.): Mladí revolucionáři, staří hófráti

N.V.Ú. a Makeba patří k sobě už skoro třiatřicet let. Éra frontmana, ale i VŠ pedagoga a výtvarníka Štěpána Málka, se však uzavře asi rok po vydání poslední, letošní desky Za všechno se platí. Proč zasloužilý pankáč nikdy své kapele nenavrhl obal, kvůli čemu ji opouští, co plánuje a kam se může posouvat? V hradeckém Centrálu přišly na přetřes i místní kultura, politika a punk, punk a byznys a proč Málka část umělců má za zastydlého modernistu. Od 18. ledna, asi rok poté, co jste po deseti letech vydali úplně nové album, si N.V.Ú. vybírají oddychový čas. Souvisí to spolu? Datově rozhodně ne. Věci se maj tak, že jsem pustil do éteru dohodnutou diplomatickou formulaci. V podstatě jsem z kapely odešel. Bez afektu nebo toho, že bych obviňoval někoho z týmu. Vytrácel se zápal a já jsem cejtil, že se stáváme spíš revivalem sebe sama, a to mě nenaplňuje. Plus naše hráčský limity a zdravotní důvody. Odcházím po třiatřiceti letech. Mám plány, které zatím nechci prozrazovat. Pouze jsem pustil do sociálních sítích, že jsem rozhodně s muzikou neseknul a seknout nehodlám. Jen ji chci nakopnout s trochu nadšenějším týmem. Psali jste o „vytrácejícím zápalu, hrozící setrvačnosti a chybějící energii posouvat se dál“. Promiň, ale kam se můžou posouvat klasici tuzemskýho punku s pěti křížky na krku? Sice všichni stárnem, tloustnem a ty rýmičky nás krosej, ale furt tam může být větší uvěřitelnost a našemu věku adekvátní zápal. Nemůžeme si hrát na osmnáctiletý rebely. Víceméně jsem to definoval v textu: „Nedávno mně bylo pade a jsem starej bastard / moje srdce láskyplný umí se však nasrat.“

Co tedy plánuješ? Další hardcore s harmonikou? Určitě nebudu dělat stylový kotrmelce. Chci pokračovat v linii, kterou do teďka jelo N.V.Ú. Je mi jasný, že po mě budou lidi chtít, abych zazpíval věci od N.V.Ú. Nevidím důvod, proč bych jim to odmítl. Ještě k poslední desce Za všechno se platí; punk a gramodesky patří k sobě, ale N.V.Ú. jsou v tomhle dost atypická kapela, protože jste vinyl vydali poprvé po třiceti letech. Splnili jsme si dětskej sen. Proč jste si ho nesplnili dřív? Protože jsme lemplové. (smích) Album jste nahráli v Tritonu, to je kousek od Hradce Králové v Horních Černůtkách, ale master vznikal v klatovským ExAviku. Nevěřili jste Tritonu, že album zvládne od A do Z? Tuhle anabázi jsme použili několikrát. V Černůtkách se nám dobře točí. Na krátkodobější věci jsme zkusili i jiný studia, ale zjistili jsme, že tam nám to sedí. Tam je to sázka na jistotu. V Aviku, posléze ExAviku se masterovali minimálně dva předchozí nosiče. Bez velkýho trápení a vysvětlování jsou schopní udělat, co potřebujeme. Pokud jsme s prací někoho spokojení, proč to měnit? Jak jste na ExAvik přišli? Popravdě si nepamatuju. Možná kdysi před lety na základě doporučení, ale už to je strašnejch let. Součástí alba byl samozřejmě přebal. Na ten jste pořádali výtvarnou soutěž. Jak dopadla? Ze všech zaslaných návrhů se kapele nelíbil ani jeden, a ten, který se líbil mně, se zas nelíbil zbytku. Padaly názory, že je to moc umělecký, moc morbidní a já říkám: „Vy volové! To je přesně to, co by pro punkovou kapelu mělo bejt!“ Nakonec vydavatel Vláďa Volman (Do řady!) udělal tuhle verzi, a na ní jsme se všichni shodli. Ještě jsem se ho ptal, jestli tam cejtí maličko feeling à la Clash a London Calling. Říkal že jo, že to v tomhle duchu taky cejtil. Kapela je v podstatě komplexní uměleckej projekt: texty, obrazová složka, muzika. Ty jsi profesionální výtvarník. Jak jde tohle v N.V.Ú. dohromady? Vždycky radši do kapely dotáhnu někoho, u koho cejtím, že by to bylo zajímavý, než bych preferoval sebe. Ale to se přímo nabízí. Vždycky mi to přišlo kontraproduktivní. Proč to nenabídnout někomu, kdo se může vyprofilovat a zviditelnit k oboustranný spokojenosti? Píšu texty, jsem frontman a ještě abych exhiboval s vizuálem? Jsou kapely, který to dělaj, a i mně se to líbí, ale přijde mi zajímavější pustit pramínek odjinud.

Co tebe ovlivnilo jako výtvarníka? Viděl jsem věci pro Klub konkretistů. Mýlím se, nebo to byli František Kupka a Piet Mondrian? Konstruktivní umění rozhodně. Mám to rád a spousta lidí, i někteří profesoři na akademii, s tím má problém. V té době (80. a 90. léta) vrcholila postmoderna, která je s punkem eklektickým přístupem provázaná, a já postmoderní nikdy nebyl. Mě měli za zastydlýho modernistu, ale to je jejich problém, ne můj. Proč by měl pankáč dělat punkový vizuály? Mám rád umění ve všech podobách, ale moje parketa jsou reduktivní, konstruktivní postupy, který moc punkový nejsou. Todd Nesbitt (Wollongong, Unkilled Worker, Nesbitt‘s Inequality) pro Full Moon uvedl: „Skutečný punk znamená být smrtelně vážný, a to skoro ve všech aspektech života. A být skutečný akademik je to samé. Obě tyto role totiž ve své podstatě mají za úkol zpochybňovat hlavní proud a kritizovat stávající mocenské struktury.” Ty skotačíš v N.V.Ú a na VŠ učíš kresbu a modelování, co ty na to? Nijak se to nevylučuje. Kresba a modelování jsou výtvarný disciplíny. Výtvarno a zvlášť základy jsou apolitická záležitost. Skutečně? Nakreslit dobře panáka a zobrazit zátiší žádný politikum není. Samozřejmě se může pak nabalit, ale to je základ, který potřebuje každý výtvarník. Se studentama semeleme spoustu věcí kolem – muziku, film, alternace – a o tom by to mělo být. Škola je takový tavicí kotlík. Neříkám, že základ výtvarných disciplín je jen řemeslo. Mělo by jít ruku v ruce s nějakou kulturou a názorem na světa běh. Gró výukovýho procesu je to, co učím, ale jsme lidi. Studenti se mě ptají na názor a já ho řeknu tak, jak ho cejtím. Dělals na knihách Kmeny a Kmeny 90. Hardcore punkáči je často kritizují za sponzoring Budvaru. Vadí jim, že velký kapitál parazituje na subkulturách. Napadá tě, jak oponovat? To je těžký. Tak, jak je, by ta publikace DIY udělat nešla. Částečně mám výhrady, ale celkově je mi ten projekt veskrze sympatickej. Je to vlastně dobrej studijní materiál pro další generace. Vladimír má můj velkej respekt. Když někde ty peníze jsou a major, fabrika je ochoten je pustit, proč ne? Jak znám Vladimíra, nikdy by nešel za čáru a od určitých subjektů by si peníze nevzal. Kdybych zůstal jen u hardcoru a punku, mraky pankáčů můžou mít výhrady, a přitom Budvar chlastaj, ale to složitý téma. V tomhle případě s tím nemám problém a nevidím, proč by pivovar měl sponzorovat jen nabušený káry a volby Miss. Nemyslím si ani, že by extra parazitoval. To bysme mohli polemizovat rovnou o Mighty Sounds. Hráli jsme tam X-krát a když to vezmu z pozice diváka, užiju si ho – spousta kámošů a muziky, kterou bych jinak neslyšel – ale v tomhle rozsahu a velikosti to jinak udělat nejde. Jako kapela jsme hráli a hrajeme po garážích a stodolách, a zrovna tak nemám problém vylízt na velký pódium, byť jsou festivaly, které s kapelu k životu nepotřebujeme. Například? Akce typu Benátský, ale nechci to brát nikomu, kdo se tam cejtí dobře. Na jednu kapelu, která by mě zajímala, musím vyslechnout další, který mě nebavěj nebo přímo serou. Sice můžeme oslovit nový publikum, ale radši si užiju menší akci, kde vím, proč a na co tam lidi šli, i když nemusí být úplně malá. Úžasný zážitek bylo zahrát si o punkový středě na Obscenu. Top akce týhle sezóny.

Tím jsme vyčerpali téma punk a kapitál, teď k punku a politice. Tvrdíš, že i „seru na politiku“ je politický postoj. Tys kandidoval za Zelené a taky zasedal tady v Hradci v kulturní komisi. Je tohle ještě punk? Proč ne, když se můžu aspoň pokusit něco udělat a jen nenadávat po hospodách? V kulturní komisi jsem díky kauze Ulrichova pomníku (František Ulrich, starosta Hradce Králové, zodpovědný za přeměnu pevnosti v „Salon republiky“), který se nám zaplať pánbůh podařilo odstranit. Co se kandidatury týče, byla to koalice Pirátů, Zelenejch a nezávislejch. Velký procento těch lidí znám osobně. Je za nima kus práce, mám je rád a věřím jim. Ptal jsem se, jestli jsou přesvědčený, že mě chtějí. Oni že jo, tak jsem do toho šel. Rozhodně nemám potřebu mířit do vyšších pater, protože to by mě sežralo, ale na komunální úrovni, kde znám terén, jsem problém neměl. Měl jsem za to, že kauzou kolem sochy Františka Ulricha celá tvoje politická angažovanost začala. Žiju tam, kde žiju a není to ve vzduchoprázdnu. Nepropadám mesiášským komplexům, ale když mi něco není jedno, snažím se v rámci svých možností pro to něco udělat. V těchto dnech ředitelka festivalu Na jednom břehu Martina Součková sepisuje otevřený dopis městu, mimo jiné i vašemu kolegovi Martinu Hanouskovi, za škrty v rozpočtu kultury, které podle vedení města půjdou na projekt sociálního bydlení. Jak celou situaci vnímáš? Nejsem dopodrobna seznámenej s tímhle problémem. Napsal jsem k tomu jen: „No, výborně, tak Hradec zas bude ta zaprděná provincie, jako svýho času bejval.“ Festival Na Jednom Břehu není úplně můj šálek čaje, byť tam jsou kapely, které bych si poslechl nebo je mám rád, ale pro kulturní spektrum jsou tady fesťáky tohohle typu sakra že potřeba. Chápu, že sociální bydlení taky, ale akce tohohle typu by se osekávat a rušit neměly. Náš Klub konkretistů, který tu má (spíš virtuální) centrálu, taky škrabe za každou korunku. Jak to tedy donedávna bylo s kulturou v Hradci? Duch provinčního přizdisráčství je tu zakořeněnej od bolševiků pořád. Na výtvarný scéně jsme taky měli rámcový projekty na prostory, které by se s poměrně nízkejma nákladama daly adaptovat na kunsthalle. Nic proti Galerie moderního umění. Město by potřebovalo důstojnej prostor, kde by se mohlo prezentovat současný a moderní umění, jenže není, bohužel. Jak si pak chce Hradec říkat město kultury? I v tzv. alternativní sféře – ten termín do určitý míry nemám rád, protože se tak dá onálepkovat cokoliv mimo mainstream – mě štve, že je tu spousta úžasně zajímavejch divadelních, hudebních i výtvarnejch počinů, ale musejí ty lidi vystavovat furt po sklepech? Jejich kvality si zaslouží něco důstojnějšího, a tím obohatit širší kulturní veřejnost, která když jí uvidí v jiným kontextu než squattu, ji může přijmout. Tady jsou velký rezervy. Na jednom břehu taky začínal jako alternativa. Cokoliv, co se uchytí, míří do roviny, jak se říká: „Mladí revolucionáři, staří hófráti.“