Steve Conte: Když mi ukázali, jak hrát Johnny B. Goode, otevřel se mi celý svět

Právě ti vyšlo další album s Michaelem Monroem. Poslední dva roky nebyly kvůli covidu pro muzikanty vůbec jednoduché. Jak probíhalo skládání a celý nahrávací proces alba I Live Too Fast To Die Young? Byl v něčem odlišný oproti předchozím deskám?

Ano, bylo to hodně odlišné. Během nahrávání jsme spolu nebyli v jedné místnosti, jak tomu bylo u předchozích alb One Man Gang a Blackout States. Jelikož bylo od roku 2020 až do roku 2021 vše zavřené, sešli jsme se až v srpnu 2021, abychom natočili nějaká dema. Do té doby jsme měli jen demonahrávky, které jsme si pořídili doma.

Byl to jiný způsob práce. Nemáš tu energii ze zbytku kapely a vlastně jen posíláš ostatním to, co je v tvé hlavě. Buď se jim nápady hned líbí nebo ne. Většinou je to Michael a Sami, kdo schvaluje, jestli jsou písně pro kapelu vhodné či nikoliv.

Říkali jsme si, že bychom tentokrát mohli být dobrodružnější. Rich měl spoustu melodií, já byl ale zaneprázdněn prací na mé sólovce, takže jsem toho na poslání neměl tolik. Proto mám na desce pouze jednu skladbu, na rozdíl od Riche. Hodně bláznivějších kousků se na album nedostalo – hádám proto, že byly až moc bláznivé. (smích)

Posílal jsem akustické balady, politické věci a skončili jsme vlastně s materiálem, který obvykle děláváme, což je jakýsi náš popový punk rock. Byly to všechno naše individuální vize, které se moc nezměnily, například skladba Pagan Prayer, kterou jsem napsal a která začíná basou. Hrávali jsme skladbu Love Song od The Damned a já si říkal, že by bylo fajn napsat song s podobnou strukturou, a tak jsem přišel s onou šílenou basovou linkou a Sami ji přesně tak zahrál. Málem mu z toho odumřela ruka, ale dal to. (smích)

Už jsi zmínil, že jsi rovněž pracoval na sólovém albu Bronx Cheer, které jsi, myslím, stihl dokončit ještě před pandemií?

Ne tak docela. Měl jsem napsané skladby, nahráno hodně stop, a některé overduby byly provedeny v roce 2020, takže jsem vše stihl dokončit přesně před pandemií. Zbytek léta jsem ale trávil mícháním a masterováním.

Když udeřila pandemie, opustili jsme s rodinou New York. Bylo to tam šílené, lidé dělali nájezdy na supermarkety, vykoupili toaletní papíry, regály zely prázdnotou, a tak jsem řekl, že na to kašleme a pojedeme zpátky do Evropy, odkud je má žena. Byli jsme i s našimi dvěma kluky v Nizozemsku u její rodiny.

Album jsem tedy mixoval na dálku. Chlapík, který měl na starosti mix, byl v Los Angeles, a já byl poblíž Amsterdamu. Časový posun mezi námi byl asi devět hodin. Měli jsme tedy vždy malé časové okénko, kdy já se chystal spát a on zrovna vstával. Posílal mi smíchané verze, já si je poslechl, udělal své poznámky, pak jsme si zavolali přes FaceTime a bavili se o tom. Něco jsme zvedli nebo snížili, změnili efekt a tak podobně. To nám zabralo celé léto. Má mysl byla více ponořena do mé sólové desky než do psaní písní pro nové album Michaela Monroa.

U své desky jsi hlavním šéfem ty. Jaké slovo máš u Michaela? Můžeš si určovat, co se ti líbí a co ne?

Ale ano, zvláště pak když jsem autorem skladby já nebo Rich, řekneme si: „Tady pomaleji, rychleji, tady zase agresivněji.“ Prostě cokoliv, říkáme si tyhle věci, protože, jak už jsem zmínil, ty skladby jsou naše vlastní vize. Hlavním rozdílem mezi natáčením mé vlastní desky a albem s Michaelem je ten, že já u svých nahrávek jdu vždy po tom, aby se kapela nahrála naživo, má rytmická kytara, basa a bicí, vše živě. Monroe band nemusí upřednostňovat organický zvuk, je to více o síle.

U mě je to o tom, co je naživo, co se zrovna děje v daném momentě, mít tam ten skutečný pocit, ale klidně i chyby. Když nahráváš naživo, vyskytnou se i chyby a já mám trochu té špíny rád.

Máte za sebou s Michaelem první koncerty z turné ve Finsku, Německu a Dánsku. Jak probíhaly? Cítíš nějak zvlášť pozitivní vibrace z publika? Jde poznat, že lidé hladověli po muzice a živých vystoupeních a nyní si je mohou konečně užívat?

Naprosto. Všichni jsou z toho nadšeni. Musíme být pořád ještě ostražití, abychom nechytli covid, i když většina kapely už si tím prošla. Naposled, když jsme koncertovali po Finsku, asi dva měsíce zpátky, dostali jsme já a Sami covid a museli jsme zrušit půlku turné. Víme, že jestli někdo z kapely onemocní, ohrozí to celé turné. Snažíme se tedy být opatrní.

Když jsem ale na pódiu a kouknu se do publika, lidé šílí, milují to. Hráli jsme například na festivalu Rock Hard, což je spíš metalový fesťák. A teď tam byli my, glam punková záležitost mezi povětšinou black metalovými a power metalovými spolky, ale lidé to žrali.

To samé i s publikem Alice Coopera, jemuž jsme předskakovali. I když fanoušci Alice nás už znají, protože jsme s ním hrávali dřív. Bylo fajn, když mě a Michaela vytáhli, abychom si s nimi zahráli School's Out. Jsem kamarád s Ryanem, Chuckem a Tommym z Alicovy kapely. Byla to pecka.

Jaké to bylo, postavit se po delší pauze na pódium? Byl jsi třeba nervóznější než obvykle?

Nervóznější ne, spíš se mi v životě nikdy nestalo, abych dva roky nehrál živé koncerty. Jasně, odehrál jsem v posledních dvou letech pár koncertů, ale šlo o jiné akce, menší vystoupení, akustické či venkovní show. Nebyl jsem na žádném turné, kde bych hrál velké koncerty. Tak málo jsem nehrál snad od svých třinácti let, kdy jsem začal hrávat na školních tancovačkách.

Musel jsem se po takové době připravovat, protáhnout si ruce, rozezpívat se, ale připravit se i duševně. Jako kapela nyní hrajeme vlastně už dvanáct let a tak nějak jsme už propojeni a automaticky víme, kdy co dělat. Například jsme v daný moment vykopli společně nohou a podobné blbiny. A teď si pomalu na vše vzpomínáš: „Jo, jasně, tady jsem dělal tohle.“ (smích)

Ještě minulý měsíc jsi hrál malé barové vystoupení s Davidem Weissem, teď hraješ stadiony s Alicem Cooperem a čekají vás koncerty s Guns N'Roses. Zajímalo by mě, jak to máš s hraním malých a velkých koncertů. Hraní v malém klubu či baru pro hrstku návštěvníků totiž může být někdy možná i náročnější než na větším pódiu s velkým davem.

Koncerty s Davidem byly hned v mém sousedství, kdy jsem si hodil kytaru do obalu a šel tam pěšky. (smích) Nicméně, vždy jsem měl rád výzvy. Když máš v klubu padesát lidí pár metrů od sebe, poznáš, když tvé hraní nezabírá. Vždy je to výzva a zkušenost k přiučení. Svým způsobem se mi menší koncerty líbí více, alespoň co se hudební stránky týče. S mým kámošem Davidem klidně vytáhneme skladby, které jsme spolu dříve ani nehráli. Někdo z lidí zakřičí název písně, my známe třeba sloku, tak si s tím trošku pohrajeme. Prostě žádný tlak.

Když s Monroes hrajeme třeba s Alicem, máme čtyřicetiminutový set. Zbývají ti ještě dvě skladby, ale najednou už je čas opustit pódium, a tak jednu musíš vynechat. Tohle se ti u malého koncertu nestane. Samozřejmě, že mám rád i velké akce a vše, co to s sebou nese: velké pódium, velký zvuk, větší publikum.

Na malém koncertě máš ale svobodu, můžeš si zkoušet různé věci a nehrozí, že by tě při tom, když něco pokazíš, natočilo dvacet tisíc fanoušků na mobil. Když hraješ pro hrstku lidí, je šance, že druhý den bude na YouTube video, malá. (smích)

Říká se, že v sedmnácti letech jsi už měl zmáknutou elektrickou kytaru, a tak ses začal zajímat o jazz, který jsi začal studovat. Co tě k jazzu přivedlo?

Původně jsem byl bubeník, vždycky jsem ale měl rád dobré kytaristy. Na bicí jsem začal hrát v sedmi letech, protože jsem slyšel Ringa. Asi až do třinácti let jsem navštěvoval bubenické lekce. Ale už když mi bylo okolo jedenácti, vzal jsem si bráchovu kytaru a uvědomil si, že umím psát písně. Říkal jsem si, že jestli dokážu psát písně a zpívat, musím v tom případě být vepředu, nemůžu být bubeník, který sedí vzadu. Začal jsem chodit na hodiny kytary a poměrně rychle jsem se zdokonalil. „Fajn, tady je mé místo, ne za bicíma,“ uvědomil jsem si.

Chvíli jsem se učil z knih, což bylo hrozné a nudné. Ve chvíli, kdy jsem se začal učit sám, respektive, když mi jeden kluk ukázal, jak hrát Johnny B. Goode od Chucka Berryho, otevřel se mi celý svět. Vzal jsem něco, co jsem se naučil, použil do toho své vlastní změny a na celém krku přicházel, jak na to. Byl jsem nějakou dobu svým vlastním učitelem rock'n'rollu.

Když už jsem v tom byl celkem dobrý, někdy okolo patnácti, učil jsem se věci od Jimmyho Page, Jimiho Hendrixe, Steveho Howa z Yes, Jeffa Becka. V sedmnácti jsem slyšel Mahavishnu Orchestra, Johna McLaughlina, Larryho Carltona, Larryho Corryella a další jazz fusion chlápky. Dělali záležitosti, které byly daleko za lidmi jako Richie Blackmore a podobně, které už jsem miloval. Chtěl jsem se podívat, o čem to je. Začal jsem poslouchat nahrávky a zkoušel se z nich učit.

V devatenácti jsem to přeháněl s různými substancemi. Jednoho rána jsem se probudil, kdesi na vysokoškolské koleji, z nosu mi kapala krev, slunce po mejdanu z předchozí noci pálilo a já si pomyslel: „Ach můj bože, kde to jsem? Jsem naživu. Tohle je znamení od Boha.“ Musel jsem si dát život do pořádku, začal jsem studovat muziku a přestal si zahrávat s drogami. Začal jsem brát hodiny s jazzovým učitelem a už nikdy se neohlížel zpět. Od té doby jsem lepší, střízlivý člověk. (smích) Už se nezkouším zabít.

Tohle mě víceméně přivedlo na mou cestu, stát se seriózním hudebníkem, a od té chvíle jsem v tom pokračoval. Získal jsem stipendium, učil se od skvělých jazzových učitelů. Téměř vše podle sluchu, moc jsem nečetl noty a stále to moc neumím. Jakmile získáš znalosti o harmoniích, akordech, melodiích, hraješ díky tomu rock a cokoliv dalšího jinak, v dobrém i špatném smyslu. Když hraju rock, musím občas myslet hloupěji. Snadno můžu přejít do nějakých efektních blbinek, takže se občas musím zklidnit. (smích)

Na jazzu tě jistě fascinuje hudební stránka. Co je to u punk rocku nebo garážové muziky? 

Miluju její energii, živá vystoupení. Neprosadím se jako jazzový muzikant, protože být v jazzovém světě vyžaduje naprosté soustředění a oddanost tomuto stylu. Když jej nehraješ každý den, nepracuješ na něm denně, ztratíš se. Občas si ho zahraju doma, čas od času použiju nějaký kytarový lick v rock'n'rollu, ale obecně by nikdo nevěděl, že to dokážu, kdyby si nepřečetli například tohle interview se mnou. Řeknou si: „Jojo, to je punk rockovej týpek, hrál s New York Dolls a teď s Michaelem Monroem.“

V jazzu nemůžeš dělat chyby, to je neodpustitelné. Oproti Wesovi Montgomerymu nebo Johnu Scofieldovi jsi prostě amatér. (smích) Pokud jde o jazz jsem stále amatérem, ale mám vědomosti. Miluju, že punk rock je o volnosti, syrovosti a je v pohodě v něm dělat chyby. To se ve mě vždy probudí lenoch a jedu: „To je punk rock, člověče, můžu dělat chyby. Zahrál jsem blbý akord? Zahraju ho znovu.“ (smích)

Pocházíš z hudební rodiny, hraje i tvůj bratr John Conte, tví rodiče...

Ano, můj brácha je skvělý basák. Hrál s Ianem Hunterem nebo Soca Johnnym. Máma je stále jazzová zpěvačka. Je už víceméně v důchodu, ale svůj hlas stále cvičí. Před pár lety jsme jí na mém labelu vydali album. Jo, díky ní jsem se naučil zpívat. Začala mi zpívat, ještě když jsem byl v břiše. Pořád zpívala a já v tom vyrůstal.

Muzika u vás tedy hrávala po celé dny.

Ano. Mé první vzpomínky se pojí se všemi klasiky jako byli Beethoven, Bach, Haydn nebo Čajkovskij. A pak jazz, pamatuji si, že když mi bylo asi pět, slyšel jsem Ellu Fitzgerald, Milese Davise, Franka Sinatru, Tonyho Bennetta a tak podobně. V šesti jsem zaslechl Beatles, a to bylo ono. Tohle chci, kytary, bicí a křik. (smích) Twist And Shout, to bylo něco.

Před tvým angažmá u Michaela Monroa jsi několik let strávil ve službách New York Dolls, s nimiž jsi natočil dvě alba. Četl jsem, že Johnny Thunders, na jehož pozici jsi vlastně nastoupil, nepatřil mezi ty kytaristy, podle kterých by ses učil. 

Ne, vůbec ne. 

Jak probíhaly tvé první společné zkoušky s New York Dolls? Chtěl Sylvain, aby sis nastudoval Johnnyho party, nebo ti v tomto dali kompletní svobodu?

Nedostal jsem žádný přímý pokyn, co bych přesně měl dělat. V New Yorku bydlím od roku 1986, k Dolls jsem se připojil téměř o dvacet let později. Hrál jsem různé žánry, od funku přes soul až po rock. Hrál jsem s Billym Squierem, Willy DeVillem, Paulem Simonem. Prostě děláš to, co je pro daný moment vhodné. Můžeš hrát svůj styl, ale tak to vždy nefunguje. Můžeš se k tomu postupně dopracovat, ale musíš začít s tím, co lidé už znají.

První, co jsem tedy udělal, bylo, že jsem se z nahrávek naučil Thundersovy party, jak nejlíp jsem mohl. První rok dva jsme spolu ještě neměli napsané žádné písně, a tak jsme hráli v podstatě největší hity Dolls a k tomu nějaké covery. V těch jsem si mohl dělat své věci, tam žádné Thundersovy pasáže nebyly. Hráli jsme Piece Of My Heart od Janis Joplin. Poslouchal jsem verzi od Big Brothers & The Holding Company, odkoukal, co v ní hrají a řekl si, že to zahraju líp.

U písní Dolls jsem se snažil dosáhnout základu, který udělal Thunders, a zůstat věrný původním pasážím. Až když jsme začali psát nové písně, mohl jsem přidat něco svého. Kdo byl ale Thundersovi inspirací? Chuck Berry a Keith Richards, a ti byli inspirací i pro mne. Díky tomu jsem se dokázal přizpůsobit.

Když už jsme mluvili o kytaristech, kteří tě ovlivnili, na Bronx Cheer je například skladba My Degeneration, která pro mě má podobný vibe jako měli Stones někdy v období alba Some Girls. Jak moc tě Stones ovlivnili, a které jejich období asi nejvíc?

Stones na mne měli velký vliv. Mám rád alba se všemi kytaristy, Jonesem, Taylorem i Woodem. Má oblíbená deska je Let It Bleed, což je především Keith. Brian byl mimo a je myslím pouze v jedné skladbě, a to ještě na akustickou kytaru. Všechna sóla i rytmické kytary nahrál Keith. Mick Taylor ještě nebyl v kapele.

Mám rád ale i desky s Brianem, Beggars Banquet, Aftermath, období, kdy se přidal Taylor a natočili Sticky Fingers, Black'n'Blue a Some Girls s Ronniem. Tattoo You je pravděpodobně mé nejméně oblíbené. Když poslouchám své album, je to skutečně jako Stones na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy reagovali na punk, ale stále si drželi bluesové kořeny.