Steve Drewett (Newtown Neurotics): Chtěl jsem psát hudbu, která dokáže lidi emocionálně propojit

V roce 2006 jsi po osmnácti letech znovu oživil Newtown Neurotics. Proč trvalo dalších šestnáct let, než jste natočili nové album?

Nejdřív jsem byl dost neoblomný, nechtěl jsem Newtown Neurotics dávat znovu dohromady. Nechal jsem se ale přemluvit. V hlavě se mi to rozleželo, začal jsem být optimističtější ohledně myšlenky s kapelou zase něco udělat. Dřív jsem do toho nechtěl jít, protože kdyby to mělo být jen na jeden koncert nebo něco takového, bylo by to hodně práce za velmi malou odměnu. A taky, ono vždy chvíli trvá, než se do toho kapela zase dostane.

Byla tady velká souvislost se starými fanoušky, které jsme chtěli potěšit, ale také zde bylo obrovské množství lidí, kteří se k Newtown Neurotics dostali během doby, kdy jsme nehráli, a ti byli samozřejmě opravdu nadšení, že kapelu můžou vidět. Nemohli uvěřit, že jsme zpátky. Šli jsme do toho, ale i tak jsem pořád neměl pocit, že je kapela zpátky na plný úvazek, byla to pro mě jen dočasná záležitost. Začaly se však nabízet další koncerty a já si celý comeback vlastně užíval a chtěl jsem hrát dál.

Uběhlo několik let a začalo si to víc sedat a nabírat vlastní tempo. Obecně šlo o to, že naše staré písničky byly pořád aktuální. Začal jsem si říkat, že se situace vyvíjí dobře a chodí čím dál víc lidí, a že jsme v podstatě větší, než jsme kdy byli. Cítil jsem, že v kapele je potenciál a můžeme něčeho dosáhnout. Jediné, co bylo opravdu potřeba udělat, bylo posunout se do další fáze.

A tou fází bylo napsat nový materiál. 

Ano. Probrali jsme to s kapelou a všichni jsme se shodli, že to bude dobrá věc. Adama Smithe celý nápad udělat nové album opravdu zaujal. Adam hrál v Neurotics patnáct let basové linky a zpíval doprovodné vokály Colina Dredda, takže teď s novým albem Cognitive Dissidents mohl vtisknout hudbě svou identitu, vlastní linky a vokály. Přitom se ukázalo, že tvrdá práce, kterou do kapely v průběhu let vložil, se vyplatila ve vyzrálosti a kreativitě jeho příspěvků.

A pak už bylo jen na mně, abych začal přemýšlet o tom, jaký materiál vytvořím a jak napíšu písničky, které nebudou říkat jen to samé, co jsem říkal na svých předchozích albech. Samozřejmě, byly tu pořád stejné problémy, konzervativci, kapitalismus a všechny ty věci, proti kterým jsme v 80. letech brojili. Zároveň se vyrojila spousta dalších věcí. Byl tady Trump, Brexit, Boris Johnson a kupa dalších blbostí. Takže otázka zněla, jak napíšu novou várku písní s novým pohledem na to všechno? A zrovna když jsem se tím zabýval, udeřil covid.

Stojíš si za svými texty, které jsi napsal v 80. letech, nebo vidíš některé věci jinak?

Veškerý náš materiál od alba Beggars Can Be Choosers, včetně písní, které jsem napsal se svou další kapelou Indestructible Beat či na své sólové album, dokumentoval život v neoliberalismu a jeho způsob, jakým celou tu dobu drtil lidi. Zažívali jsme to třicet, čtyřicet let a teď, v tomto bodě naší kariéry, máme zpětný pohled na vše, čemu jsme v té době věřili. A můžeme říct, že jsme měli pravdu. V tom, co jsem napsal v roce 1979, není nic, za co bych se jako písničkář styděl.

Není vám smutno z toho, že některé věci, o kterých jste tehdy zpívali a před kterými jste varovali, jsou dnes ještě horší? Proč si myslíš, že se naše společnost nepoučila a nic na tom nezměnila?

No, myslím, že je to dlouhá hra, dlouhý boj. Mluvit o těchto věcech po tolika letech je deprimující a skličující. Jak už ale známe z historie, nyní prožíváme určité okolnosti, které však jednoho dne zmizí a stanou se jen součástí učebnic dějepisu.

Vždycky jsem pracoval s tím, že chci psát hudbu, která něco znamená a která dokáže lidi emocionálně propojit. Pokud jste vše udělali správně a udělali jste v hudbě něco, co má hloubku (emocionální, intelektuální nebo obojí), a lidé na výsledek pak emotivně reagují, vzniká skutečné kouzlo. Miluju tuhle myšlenku. Vždycky se snažím psát věci ve snaze zlepšit u lidí vnímání světa kolem nich, protože v průběhu let došlo k obrovské mediální moci pravice. Každý hlas, který se proti této pravicové ideologii ozývá, je vzácná a velmi potřebná věc.

Za ty roky, co hrajeme, mě třeba hřeje u srdce, že se nám podařilo ovlivnit jednoho pravičáka z Národní fronty, aby změnil názor a svůj přístup. Nakonec kvůli lásce k hudbě Neurotics skončil s pákistánskou dívkou. Bylo to v 80. letech a oni jsou spolu dodnes a pořád se milují. Je to smíšený pár, o kterém by každý řekl, že nikdy nebude fungovat. Byl mladý a mladí lidé dělají spoustu chyb. Kombinace sdílení lásky k hudbě Neurotics a následné setkání jim prostě změnilo život. Tohle vše hudba dokáže.

Jakou metodu volíš při skládání? Napíšeš nejprve text a pak teprve vymýšlíš hudbu? Nebo je na prvním místě hudba/melodie?

Ne, texty nepíšu předem. Způsob, jakým jsem napsal Cognitive Dissidents, se úplně liší od toho, jak jsem psal v 80. letech. Pracovali jsme na písních bez textů. A poté, jakmile jsme jich v demoverzích měli dost na to, abychom si řekli, že z toho bude naše album, jsem k nim začal psát texty. Takže u nového alba byla nejdřív hotová hudba a texty až na poslední možnou chvíli.

Na albu je píseň o vašem městě Harlow. Žiješ tam stále?

Ano, pořád jsem tady. O našem městě jsme napsali píseň na albu Beggars Can Be Chooser, která se jmenuje Newtown People. Když jsem zakládal Neurotics, byl jsem mladý muž a Harlow bylo mladé město. Když jsem se do Harlow přestěhoval, bylo to v podstatě město, které se teprve budovalo. Byl to sociální experiment v budování. Šlo o to, vytvořit město od základu přesně podle potřeb lidí, a ne jak tomu bylo dřív, kdy se města vyvíjela postupně. Jako například v Londýně: začalo to malou vesničkou kolem Temže, která se pak rozrůstala a rozrůstala a rozrůstala. Nikdy neexistoval žádný plán pro Londýn, prostě to skončilo tak, že se Londýnem stal.

Take Your Dirty Hands Of Our Town z našeho aktuálního alba je píseň, ve které se lidem, kteří to nevědí, snažíme vysvětlit, jak je naše město jedinečné. Vyprávím příběh o tom, jak tohle město vzniklo. Zažívám s ním trochu stockholmský syndrom (je to ode mě trochu drzost, když to říkám). Žiju v Harlow, srostl jsem s ním a pochopil, jak je pro mě důležité.

Máš v Harlow třeba nějaký oblíbený klub nebo místo, které tě inspiruje?

Dlouhá léta jsme tu měli fantastický podnik, který se jmenovalo The Square, které ale bylo před časem zavřen a zbourán. Díky němu bylo Harlow opravdu fantastické. Byl to katalyzátor pro spoustu kreativity, kapel, fotografů, umělců a dalších věcí. Díky němu byl život v Harlow vzrušující. V písni jsem chtěl vyprávět o tom, jak byl ideál města zničen neoliberalismem. Bylo velmi socialistické a komunitní a neoliberalismus ho pak zničil, narušil a podkopal. Take Your Dirty Hands Of Our Town popisuje, jak jsme se dostali tam, kde jsme dnes.

Jaká byla hudební nebo punková scéna v Harlow, když jste začínali? 

Potřebovali jsme něco, s čím bychom se mohli v rámci města propojit a co by nám pomohlo v našem snažení. Nejvíc nás trápila absence místa, kde bychom mohli hrát. Já jsem chtěl hrát na kytaru a být v kapele. Nikam to ale nevedlo. S hraním na kytaru jsem se nedokázal sžít a přišlo mi příliš složité. Progresivní rock mě nezajímal, ten neumím hrát. Opravdu se mi nechtělo hodiny sedět a snažit se hrát, když mě to stejně nijak neinspirovalo. Ve městě nebylo kde vystupovat, a tak jsem to prostě vzdal.

Po nějaké době jsem začal chodit na reggae. V Británii bylo reggae nová věc a zdálo se mi strašně odlišné od zvuku ostatních unylých kapel, které v té době vznikaly. Neměl jsem v úmyslu hrát reggae, jen se mi prostě moc líbilo, takže jsem si začal kupovat desky a bavilo mě chodit na reggae kapely londýnské scény. A pak přišel punk a bylo to. Tím se pro mě všechno změnilo. 

Vzal jsem znovu do ruky kytaru a začal s ní dělat kravál. Následně jsem řekl svému kamarádovi Colinu Dreddovi, když jsme se vrátili z koncertu Ramones v Rainbow Theatre na Silvestra 1977, ze kterého pochází slavné album It's Alive: „Musíme založit kapelu. Máš chuť v ní hrát na basu?“ A on na to: „Jasně, ale já nemám basu a neumím na ni hrát.“ A já povídám: „Jsi mladý, hubený a dobře vypadáš. Máš všechno kromě basy, ale jsem si jistý, že najdeš způsob, jak si nějakou pořídit.“

Protože jsme neměli bubeníka, tak jsme dokonce odehráli pár koncertů jen s kytarou, basou a zpěvem. To pro nás bylo lepší než představa, že bychom se prostě nedostali na pódium. Pak jsme sehnali prvního bubeníka Tiga Barbera a hráli jsme po celém okolí – přímo ve městě totiž nebylo kde hrát. Nakonec se klub pro mládež změnil na místo zvané Galaxy, které se pak změnilo na The Square a bylo to! Tehdy se pro nás všechno rozjelo. Byli jsme až ve druhé vlně punku, protože během té první jsme byli příliš zaneprázdnění tím, že jsme se snažili vytvořit lokální scénu ve městě, které právě vzniklo. Velmi těžká práce.

Během své hudební kariéry jsi nahrával nejen s Newtown Neurotics, ale po jejich rozpadu jsi pracoval i na sólovém materiálu. Album Disgraceland s Indestructible Beat mám rád. Myslím, že je to nedoceněné album.

Jsem opravdu rád, že to říkáš, protože je opravdu nedoceněné. Byl to skvělý nápad. Umělecky i kulturně to byl velký úspěch. Co se ale týče dopadu a vydělávání peněz, byl to propadák. Bylo velmi těžké udržet takhle velkou kapelu pohromadě. Když jsem do toho konceptu vložil tolik energie, došel mi dech. Je těžké rozjet spolupráci dvou stylů, dostat ji do povědomí lidí. Není to snadné. Na něco takového musíte mít opravdu štěstí na své straně. To jsme bohužel neměli.

Byly to rozmanité časy. Lidé se začali poohlížet mimo punk, hledali jiné cesty, ale my jsme nezachytili ducha doby. To album mám hodně rád. Dlouhé roky nikde nevyšlo, nikam se nedostalo. Když se technologie změnila, vydal jsem ho, protože jsem chtěl, aby ho lidé slyšeli. Spousta lidí, kteří mají rádi hudbu Neurotics, ani neví, že vůbec existuje. Mám velkou radost, když mi někdo řekne: „Tohle album se mi líbí.“ Takže jsi mi udělal radost. 

S Newtown Neurotics jste v 80. letech byli snad první rockovou kapelou, která vyrazila na turné po východním Německu. Jako support si vás tenkrát vybral Billy Bragg, je to tak? Jak vznikl nápad na toto turné a jak obtížné vůbec bylo ho zorganizovat?

Nebylo to tak těžké zorganizovat. Billyho oslovili, aby udělal turné, a on se do toho pustil. Protože z NDR nebyl umožněn volný pohyb a lidé nemohli cestovat na Západ, byl to opravdu silný moment, když přijela hrát západní kapela. Oddělení kultury v NDR dostávalo peníze, aby mohlo zvát účinkující z Ruska, Československa nebo z jakékoli východoevropské země.

Jenže pak, protože spousta lidí byla zjevně nespokojená s tím, že nemohou jet na Západ, kdykoli chtějí, začali vozit i hudbu ze Západu. Měli také festival politické písně, který se konal tuším každý rok v únoru. A na ten přiváželi socialistické muzikanty z celého světa. Proto Billyho pozvali. Myslím, že to nebylo jen v Berlíně, odjel turné po celé zemi.

A potom po něm chtěli, aby se vrátil a odehrál letní turné, a Billy souhlasil. Požádal Neurotics, aby se připojili. Původně myslím měli být vybráni Bronski Beat nebo někdo takový. Byli jsme socialističtí muzikanti a dělali jsme věci ve stejném duchu. Mysleli si, že by se to k sobě hodilo, a taky k nám přizvali Attilu The Stockbrokera.

Bylo potřeba mít nějaké zvláštní povolení?

Východní Němci měli celý koncept velmi dobře zorganizovaný. Poslali nám potřebnou dokumentaci. Museli jsme se ukázat na dost děsivých hraničních přechodech, kde byli děsiví východoněmečtí pohraničníci. Protože jsme tam ale byli na žádost státu, v dokumentaci bylo napsáno: „Tihle kluci jsou tady na naše pozvání, nedělejte jim žádné potíže.“

Až do chvíle, kdy jsme poprvé přijeli, byl punk rock ve východním Německu nelegální. V undergroundu hrály kapely, které za to mohly být zavřené. Takže nikdo nemohl uvěřit, že východoněmecká vláda zve punkovou kapelu. Bylo to naprosto absurdní. Nevěřili, že dovolí punkovým muzikantům z Británie hrát na obrovských koncertech.

Vystoupení musela určitě provázet řada opatření. 

První koncert byl v Paláci republiky. V sále bylo 9 000 lidí a venku další 4 000, kteří se nemohli dostat dovnitř. Bylo to neuvěřitelné. Byla tam spousta pravidel a nařízení. Přítomna byla Stasi, která na nás dohlížela. Byli na každém koncertě, na straně pódia nebo vzadu. Na pódiu se nesmělo kouřit a nesmělo se na něj ani nosit pivo. A když nás ohlásili: „Dámy a pánové, kapela Newtown Neurotics“, my přišli na pódium s cigaretami a lahvemi piva, které jsme odložili vedle stojanů na mikrofon. Bylo to absolutní porušení pravidel. Lidi v davu si fotili piva s našima nohama vedle nich. A když jsem se otočil, koukal mi z roztrhaných džínů zadek. Bylo vidět, že mám na sobě spoďáry. Všichni si jen říkali: „Co to je?“ Byli jsme jako z jiné planety.

To, že jsme v tu chvíli stáli na pódiu, byl střet ideologií. Komunismu, socialismu, státního kapitalismu a našeho pohledu na socialismus. A od tohoto okamžiku a skutečnosti, že umělecká agentura posunula hranice toho, koho může pozvat, se začala měnit nálada. Neměli jsme tušení, co se kolem nás děje, a neznali jsme význam toho všeho.

Hrál jsi také v Severní Koreji.

Po pádu Berlínské zdi se na Attilu obrátili Severokorejci, kteří měli zřejmě nějaké diplomatické vazby na východní Německo. Zeptali se ho, jestli by měl zájem hrát v Severní Koreji, a on řekl, že ano. Je to místo, kam se nikdo ze Západu nemohl dostat hrát. Navrhli mu termíny, ale Attila už měl zamluvené turné v Kanadě, které samozřejmě nemohl zrušit, a tak řekl: „Dobře, já hrát nemohu, ale znám někoho, koho vy ne.“ Takže jsem byl druhá volba. Jel jsem tam a hrál jsem v Severní Koreji. V Pchjongjangu jsem byl tři týdny, což byla další neskutečná situace. Ale to už je příběh zase na někdy jindy.