Přejít k hlavnímu obsahu
Steve Stevens | Zdroj: Josie Stevens
Steve Stevens | Zdroj: Josie Stevens
Petr Adamík - St, 11.12.2019 - 08:00

Steve Stevens: Muzikálnost je u kytaristů ta nejdůležitější věc

Už od roku 1982 je pravou rukou Billyho Idola. Špičkový rockový kytarista s láskou k flamencu, jehož služeb využil například i Michael Jackson, se vloni sešel v hvězdném projektu Deadland Ritual s Geezerem Butlerem  (Black Sabbath), Mattem Sorumem (Guns N' Roses, Velvet Revolver) a Frankym Perezem (Apocalyptica). S nimi se teď po dvou zveřejněných singlech Steve Stevens chystá natočit debutovou desku. Nepovídali jsme si ale jen o jeho nové kapele, probrali jsme důležitost akustické kytary, jak to žilo na newyorské klubové scéně zkraje 80. let nebo jaké bylo jeho první setkání s Billym Idolem.

Blíží se rok 2020, co všechno tě čeká?

V lednu mám namířeno do Austrálie a na Nový Zéland, kde máme s Billym Idolem naplánované turné. To je tedy první věc, která je přede mnou. Hned po návratu se doufám zavřeme ve studiu s mým projektem Deadland Ritual, se kterým chceme natočit celé album. V současnosti máme připraveno zhruba patnáct skladeb. 

S Mattem Sorumem jsi již v minulosti pracoval, ale jaké to je hrát s Geezerem Butlerem? Splňuje jako basák tvá očekávání?

(smích) Já vlastně žádná očekávání ani neměl. Ono je to všechno opravdu o tom, co dělá kapelu dobrou kapelou, tedy o celkové chemii. Je to záležitost toho, jaký přístup má každý hráč ke svému nástroji. Já si od začátku přál, abychom byli klasická čtyřčlenná kapela, což vyžaduje silnou osobnost a poctivý přístup. Tyto atributy samozřejmě Geezer splňuje. Navíc je to ten nejmilejší chlapík, jakého můžeš poznat, a to tomu taky pomáhá. 

U Billyho Idola tě na druhou kytaru doprovází Billy Morrison, tady jste o dalším kytaristovi tedy neuvažovali?

Byli jsme této myšlence otevření, ale jakmile jsme se spolu ocitli v jedné místnosti a začali zkoušet, tak bylo jasné, že pro dalšího kytaristu tady už není místo. (smích) Podařilo se nám vytvořit opravdu velký zvuk, takže dalšího nástroje nebylo potřeba. Upřímně, byl jsem za to, že to funguje, rád, protože jsem v to doufal. Všechny mé oblíbené kapely, které jsem poslouchal jako kluk, totiž měly jen tři nástroje. 

To, co s Deadland Ritual tvoříte, je vcelku odlišná muzika ve srovnání s tím, co od tebe z minulosti můžeme znát. Temnější, těžší. Souhlasíš?

Rozhodně. To je na tom právě to skvělé. Je to svým způsobem výzva a do jisté míry jsem to chtěl mířit na záležitosti, se kterými jsem vyrůstal. Svou první elektrickou kytaru jsem dostal ve svých třinácti letech, to bylo zrovna v časech, kdy se na scéně objevili Black Sabbath, Led Zeppelin a další tyhle skvělé, anglické blues rockové kapely. Takže pro mě to byla opravdu příjemná změna. 

Existuje několik kytaristů, které člověk pozná hned po prvních tónech. Ty mezi ně se svým velmi osobitým stylem zcela jistě patříš. Domnívám se, že jsi svého specifického zvuku dosáhl postupně přirozeným vývojem, různými pokusy a zkoušením. Je to tak? 

Musím říct, že jsem vyrůstal v době, kdy jsi svůj zvuk musel opravdu rozvíjet a zdokonalovat. Nemohl jsi zajít do hudebnin a jen tak si koupit zesilovač, který by v sobě už měl zabudovaný overdrive nebo jiné efekty. Strávil jsem spousty let tím, že jsem spolupracoval s různými lidmi na vylepšení svého zvuku. Myslím si, že to rozhodně pomohlo tomu, že má hra je ojedinělá.

Ve tvé hře má velký prostor flamenco. Kdy a kdo ti tento styl představil?

Když jsem byl dítě, tak jsem se snažil chodit na kytarové lekce, jenže jsem se s těmi učiteli nikdy nedokázal ztotožnit. Cítil jsem z nich, že prostě dělají jen svou práci, ale osobně do toho nic nevkládají. Potom jsem se ale zúčastnil jednoho letního kempu, kde jsem poznal svého prvního učitele flamenca, který s tím byl opravdu spojen a vysvětlil nám, o čem vlastně tento styl je. Měl pro to opravdu vášeň, znal historii a prozradil nám, že flamenco je vlastně hudba kočovníků. Začalo mě to přitahovat a on osobně byl opravdu skvělý chlapík. Od té chvíle jsem se začal zajímat o celý vývoj flamenca, začal jsem poslouchat Paca de Lucíu, různá spojení s jazzem a jiné fúze.

Akustická, potažmo španělská kytara v tvém vývoji, coby kytaristy, byla velmi důležitá. Osobně si myslím, že by se každý, kdo má zálusk stát se kytaristou, měl prvně seznámit s akustickými kytarami a až poté přijmout také elektrické. 

Stoprocentně s tebou souhlasím. Já jsem na kytaru začal hrát v sedmi a půl letech a jak jsem říkal, elektrickou jsem měl až ve svých třinácti. Celá ta léta jsem se učil flamenco, klasickou hudbu, blues, ragtime. Rovněž to byla éra Jamese Taylora, Joni Mitchell nebo Simona & Garfunkela, takže akustická kytara byla aktuální záležitostí. Akustika byla cool, protože jsi ji mohl vzít kamkoliv s sebou. Bydlel jsem velmi blízko pláže a každý víkend se tam sešlo deset nebo patnáct lidí a hráli na akustické kytary. 

U Billyho Idola máš už po všech těch letech určitě své stále vybavení. Mám na mysli oblíbené kytary, zesilovače a efekty, které na turné a nahrávkách používáš. Jak je to u tvých jiných projektů jako právě Deadland Ritual nebo z minulosti například projekt s Terrym Bozziem a Tonym Levinem. Zkoušíš u těchto „bočních“ aktivit i jiné vybavení a takříkajíc více experimentuješ?

Používám více méně všude to samé. Jediná změna je, že u Deadland Ritual hrajeme často v nízkém ladění. Mám svůj vlastní signature model zesilovače značky Friedman, který je velmi universální. Dokážeš z něho dostat vše od opravdu tvrdého heavy zvuku, až po lehčí, punk rockovější polohy. Musíš jen znát svůj aparát a dobře vědět, čeho všeho je schopen. 

Máš nějakou vyloženě nejoblíbenější kytaru? 

Tady mám také svůj signovaný kousek od společnosti Knaggs. Postavili jsme jednu, která má zapojení „Jimmyho Page“, jsou tam závitové cívky a další vychytávky. Tahle kytara se stala hojně využívanou ve studiu, protože z ní dostanu spoustu různých zvuků. Například, když potřebuju dosáhnout zvuku, který má blízko telecasteru, stačí jen přepnout a mám to. Je to to nejlepší od Knaggs a pokud bych si měl vybrat jen jednu kytaru, kterou si vezmu do studia, tak je to právě ona.

Je to už 38 let, co jsi začal spolupracovat s Billym Idolem. Pamatuješ si vaše první setkání? Znal si tehdy Billyho jako interpreta? Měl jsi ponětí, o tom, co za muziku dělal doma v Anglii s Generation X?

Na naše setkání si vzpomínám jako by to bylo včera. (smích) Dancing With Myself byl v té době klubový hit. Všechny kluby, do kterých jsem tehdy chodil, hráli tu rozšířenou taneční verzi, která byla snad osm minut dlouhá. O Billym se vědělo, že se přestěhoval do New Yorku. Měli jsme společného manažera, kterým byl Bill Aucoin, manažer Kiss. Já se s Billym chtěl seznámit už jen ze zvědavosti jako s novým muzikantem, co přesídlil do New Yorku. My se vlastně nepotkali s tím, že bychom měli hudebně spolupracovat. Já znal všechny muzikanty v New Yorku a Billy chtěl dát do kupy doprovodnou kapelu, s čímž jsem mu měl pomoci. Řekl jsem mu, že jestli bude hledat kytaristu, tak ať zváží, jestli by mě nechtěl. Začali jsme spolu chodit ven, povídali si o muzice, o našich oblíbených deskách a přirozeně jsme přišli na to, jaké společné věci máme rádi a kam se chce hudebně ubírat.

Pamatuji si, když jsem před lety prvně viděl vaše vystoupení VH1 Storytellers. Uvědomil jsem si, že jste vlastně už tak skvělé písně z repertoáru Generation X jako Kiss Me Deadly nebo Untouchables povýšili na zcela novou úroveň. Vnímáš ty osobně nějaký rozdíl, když hraješ písně, které jsi napsal ty, a když jde o písně, které napsal někdo jiný, jako jsou například právě skladby Gen X?

Miluju hraní písní od Gen X a jsem to vlastně já, kdo vždycky Billymu říká, ať hrajeme i skladby z alb, na kterých nehraju a které jsem nenapsal, jako třeba Cyberpunk. Beru to jako výzvu a uvažuju, jak bych ty písně mohl posunout dál nebo jaké nové postupy bych v nich mohl uplatnit. Je to zábava hrát věci, které jsi nenapsal a zkoušet v nich nové aranže. Je to jako být filmovým režisérem.

V době, kdy ses dal dohromady s Billym, jsi bydlel v New Yorku. Jaký vliv na tebe měla tamější scéna okolo CBGB´s nebo Max´s Kansas City, měl jsi zde nějaké oblíbené interprety?

S kapelou, ve které jsem hrál před tím, než jsem se připojil k Billymu, jsme chodili do Max´s každý víkend. To bylo v posledních dnech tohoto klubu. Rád jsem chodil koukat na kapely, které lidi moc neznali jako James Chance & The Contortions. Byl něco jako bílý James Brown s punk rockovým přístupem. Do CBGB´s jsem moc nechodil, ale hned vedle byl další klub, který se jmenoval The Great Gildersleeves. Ten nebyl striktně punkový, ačkoliv v něm hrával Johnny Thunders. Viděl jsem tam hromadu kapel, které sice nikdy nebyly úspěšné, ale muzikanti z nich se později stali slavnými jako Ricky Byrd, který měl kapelu Susan a nakonec skončil u Joan Jett nebo pár lidí, kteří později začali hrát s Pat Benatar. Bylo to skvělé místo, kde jsi mohl vidět zajímavé kapely, většinou hrály čtyři za noc.

Během kariéry jsi hrál se skvělými muzikanty, jedním z nich byl bezesporu Michael Jackson. Byl to opravdu takový perfekcionista, jak se traduje? Jaká s ním byla spolupráce?

Ano, ale nezapomeň, že v době, kdy jsem s ním spolupracoval, tak byl jeho producentem Quincy Jones. Myslím, že jak já, tak i Michael jsme následovali Quincyho, mistra. (smích) Byla to opravdu krátká nahrávací frekvence. Myslím, že jsem ve studiu strávil jen dvě a půl hodinky. Měli danou melodickou linku, kterou chtěli zahrát na kytaru. Víceméně mi ale řekli: „Hraj, co chceš.“ Říkal jsem si, že když jde o Michaela Jacksona, tak tam bude velký doprovod, všichni ti lidé a tak, ale kdepak. Ve studiu jsme byli jen my tři a zvukař, což byl skvělé. Byl to úplně stejný způsob, na jaký jsem byl zvyklý s Billym, takže jsem se cítil jako doma.

Je pravda, že jsi za své účinkování neinkasoval žádnou finanční částku?

To byla má volba. Zavolal jsem Eddiemu Van Halenovi a zeptal se ho, kolik si účtoval on, když s Michaelem spolupracoval. (smích) Nebyli jsme autoři, takže jsme za to žádné peníze nemohli mít a navíc jsme se později shodli na tom, že to, jaký to mělo dopad na naše kariéry a jakou publicitu nám to zajistilo, bylo k nezaplacení. Řeknu ti jednu historku. Později se mi Michael zmínil, že se mu líbilo oblečení, které jsem nosil a chtěl vědět, kdo mi jej navrhl. Propojil jsem ho tedy s tím návrhářem, který byl z New Yorku a vždycky mi za své modely účtoval férové ceny. A on mi pak povídá, že se chystá Michaela oholit o šílený balík peněz, jen proto, že to byl Michael Jackson. Okamžitě jsem Michaelovi zavolal a upozornil ho, ať mu ty peníze určitě neplatí. Ujistilo mě to v tom, že to, že jsem po Michaelovi nechtěl za nahrávání žádné peníze, byla dobrá věc.  Ten návrhář udělal velkou chybu. Byl chamtivý a takový já jsem nikdy nechtěl být.

Jsi také autorem ústřední skladby z filmu Top Gun, kterou (nejen) v České republice zná snad každý. Příští rok míří do kin nový Top Gun. Podílel ses nějak na soundtracku?

Potkal jsem se s Haroldem Faltermeyerem, který měl na svědomí soundtrack u prvního dílu. Dali mu na starosti i tenhle nový snímek a co jsem tak pochopil, tak i tentokrát použijí v některých momentech původní verzi té písně Top Gun Anthem. To je myslím skvělé. Nechtělo se mi to nahrávat znovu. Vyhráli jsme tenkrát s tou písní Grammy a myslím, že udělali správnou věc, když použili původní pásky.

V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že každé ráno vstaneš, vezmeš do rukou kytaru a snažíš se napsat nějakou skladbu. Vážně? Vymyslel jsi nějakou dnes ráno?

Ještě ne, ale určitě to ještě zkusím. (smích) Není to tak, že bych si sednul a řekl si: „Ach, teď si musím projet všechny stupnice,“ nebo něco podobného. Je to spíš tak, že si vezmu kytaru a zkouším, jestli nepřijdu s nějakým nápadem. Zvláště teď, když píšu nové písně pro Deadland Ritual, ale i pro Billyho Idola, se pořád snažím něco vymýšlet.

Myslím, že k tobě sedí označení „kytarový hrdina“. Často slýchávám, že žádní noví kytaroví hrdinové už se neobjevují a zůstala jen stará garda, lidé jako ty nebo Slash. Co myslíš ty? Jak vlastně vidíš budoucnost rockové muziky všeobecně. 

Nejsem ta správná osoba, které bys ses na to mohl ptát. (smích) Řekl bych, že jsem už dost starý a že jsem zažil hodně stylových změn v muzice. Když jsem začínal, tak se rozjížděl blues rock, potom přišel progresivní rock, punk rock, grunge. Všechno přicházelo v cyklech a já sledoval, jaký to vždy mělo dopad na kytarovou hru. Například když se v osmdesátých letech stal slavným Eddie Van Halen, tak chtěli hrát všichni rychleji. Nyní se nacházíme ve fázi, kdy hodně lidí přidává na YouTube technicky dokonalá videa, na kterých hrají neuvěřitelně rychle a tak podobně. Ale já si vždycky říkám, jak tohle chtějí aplikovat do muziky? Jak to bude fungovat v písničce? Van Halen měli skvělé písně, které byly jakýmsi povozem pro Eddieho oslnivost. Mám rád pár nový kapel a interpretů. Guthrie Govan je skvělý kytarista, technicky úžasný, ale zároveň je i hodně muzikální a má smysl pro skladbu. A muzikálnost je to, co u kytaristů vždycky hledám a doufám, že to i nadále bude stále ta nejdůležitější věc.

Tagy Osobnost týdne Steve Stevens Billy Idol Deadland Ritual
V roce 1999 jsem spoluzakládal punk'n'rollovou kapelu Degradace, se kterou to táhnu dodnes. Již několik let pracuji v hudebninách Hudební Svět a před nějakým časem jsem se ke všemu rozhodl, že bych chtěl o muzice i psát (Rock & Pop, Rock & All, Rock History a nyní také Frontm...
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY