Století osamělého vlka Sonnyho Stitta

Hudba v kolébce

Sonny Stitt, původním jménem Edward Hammond Boatner Jr., se narodil 2. února roku 1924 v Bostonu v Massachusetts do rodiny profesora hudby a učitelky klavíru. Edwardovi juniorovi nebylo ani půl roku, když jeho otec opustil rodinu. Čerstvě rozvedená matka se s chlapečkem přestěhovala do Michiganu, kde si vzala druhého manžela Roberta Stitta. Ten své příjmení dal Edwardovi, který si na střední škole začal říkat Sonny. Hluboce věřící matka Claudine svému synovi, v němž brzy rozpoznala hudební talent, řekla: „Když na sobě budeš tvrdě pracovat, Bůh se o tebe postará.“ A Sonny tvrdě dřel. Učil se hrát na klavír, klarinet a saxofon, který se nakonec stal jeho nerozlučným celoživotním parťákem.

Bebopový křest

Po angažmá ve školní kapele začaly přicházet první profesionální krůčky v newyorské swingové kapele Tinyho Bradshawa, průkopníka rhythm and blues a neprávem zapomenutého génia, jehož osobitý hit The Train Kept A-Rollin' hrály v cover verzi budoucí rockové legendy Yardbirds, Led Zeppelin, Aerosmith, nebo Motörhead. Není divu, že po první profesionální zkušenosti u vynikajícího experimentujícího skladatele Tinyho Bradshawa měl Sonny Stitt všechny předpoklady stát se vyhledávaným hráčem na saxofon.

To se potvrdilo roku 1945, když nahradil nespoutaného a nevyzpytatelného génia Charlieho Parkera v kapele Dizzy Gielespieho. Charlie Parker poprvé potkal Sonnyho Stitta dva roky předtím a po společném jamu jej pozval k sobě na pár piv, kde diskutovali o shodných prvcích Sonnyho hráčského stylu. Roku 1947 totiž vyhrál Stitt cenu Esquire coby nová hvězda altsaxofonu, pouhý rok právě po Charliem Parkerovi. Ona podobnost pronásledovala Sonnyho ještě deset let po předčasné smrti „The Birda“. V rozhovoru z roku 1965 si Stitt ohledně nařčení, že se po Parkerovi opičí, nebral servítky. Na adresu hudebního kritika Steva Raceho pak pronesl: „Jsou dva malíři, kteří namalují stejný obraz. Jenže, každý z těch dvou to ve své mysli vidí jinak, a tudíž máte dva odlišné obrazy.“

Drsná pauza

Roku 1948 byl na drogách závislý Sonny Stitt zatčen policií za držení a prodej narkotik. Je důležité říci, že nebyl jediným jazzmanem, jenž byl za tento přečin zatčen. Nucená roční hudební pauza a odvykačka, kterou strávil ve federální base v Lexingtonu, donutila Stitta přemýšlet o hudební kariéře. Na tři roky pak vyměnil altku za tenorsaxofon, čímž vzal částečně vítr z plachet zlým jazykům, kteří jej osočovali z kopírování Parkerova stylu.

Kriminálem zocelený Stitt poté nahrál několik alb pro Prestige Records. Spolupracoval s vynikajícím saxofoistou Eddie „Lockjaw“ Davisem. Experimentoval s afrokubánskými rytmy. Roku 1960 se připojil k Milesu Davisovi, avšak během krátké doby se ukázalo, že Stitt propadl alkoholu a nebylo na něj spolehnutí. Dostal od Milese vyhazov. Ze scény ale rozhodně neodešel a začal spolupracovat s trpělivým kamarádem Genem Ammonsem, se kterým natočil několik vynikajících alb.

Uznání v závěru života

Stitt velmi rád experimentoval a neustále posouval svou hru na saxofon různými směry a tak roku 1964 natočil s kolegou Bookerem Ervinem zajímavé album Soul People. Šedesátá léta trávil neustálým nahráváním a koncertováním, zatímco v sedmdesátých letech, obrazně řečeno, sešlápnul brzdu. Výsledkem je nahrávka Tune Up, která k sobě zaslouženě přitáhla pozornost odborné i laické veřejnosti a Stittovi se dostalo zaslouženého uznání v podobě pochvalných recenzí i od dříve zarputilých kritiků. Dne 22. července roku 1982, po natáčení v Japonsku, Sonny Stitt zamřel na následky infarktu. Odešel tak dědic království Charlieho Parkera.