Stone Sour: Subjektivní horor v metalovém podání

Stone Sour už dlouhou dobu nejsou jen bočním projektem některých členů numetalových Slipknot. Kapela, v níž za mikrofonem stojí dnes nejvyhledávanější zpěvák rockového světa Corey Taylor, vydala další část svého konceptuálního divadla House Of Gold & Bones – Part 2, které 20. června představí také u nás. A nutno podotknout, že právě tímto dílkem, které se těší masové oblibě fanoušků i kritiky, možná trumfne devítihlavý cirkus Slipknot, který se po smrti basáka Paula Greye horko těžko dává dohromady. Slovo má kytarista Josh Rand.


O čem pojednává House Of Gold & Bones? Došlo konečně v druhé části k rozuzlení celého příběhu?

Jak se to vezme. Corey nechal na každém posluchači, aby si udělal konečný obrázek o celém dvojalbu. Hlavní hrdina se musí rozhodnout, kterou cestou se ve finále vydá, nicméně jde hlavně o to, aby se sám postavil na nohy. Celé se to týká složité osobnosti člověka a hlavně toho, že přestože děláš chyby, může tě to posílit k tomu, abys byl lepším. Někdo tvrdí, že to je klasický zápas dobra se zlem, ale to si nemyslím.

Je nové album osobní zpovědí Corey Taylora?

Je v něm hodně subjektivních emocí, které se nakumulovaly v Coreyho duši v průběhu jeho života. Ale to je otázka spíš na něj. House Of Gold & Bones je podle mě docela prozaické dílo s lineárním dějem a se spoustou postav.

Jak dlouho trvalo dát celý koncept dohromady?

Asi přes dva roky. Když přišel Corey s nápadem natočit House Of Gold & Bones, chtěli jsme to nejprve vydat jako EP se čtyřmi písničkami. Nakonec nás to ale tak nadchlo, že začaly vznikat nové a nové nápady, až jsme napsali 24 písniček, z nichž akorát jednu instrumentální jsme vyhodili. Vše ale postupovalo pomalým tempem. Poslední skladba House Of Gold & Bones vznikla úplně naposled a je zásadní pro celé album, protože se v něm ukrývá pointa celého příběhu.

Poprvé jste spolupracovali s producentem s Davidem Bottrillem (Tool, King Crimson, Muse). Jak se to odrazilo na zvuku celého alba?

Chtěli jsme se posunout hodně dopředu a ne napsat jen jeden hit se spoustou songů. A právě David je ten pravý, který z každé desky udělal kus umění a myslím si, že se mu to podařilo i v našem případě. Celé nahrávání nám dalo pocit naprosté svobody. A bylo to i díky tomu, že on ignoruje jakékoli požadavky ze strany labelu.


Vypadá to, že v podobném duchu budou vznikat i vaše další desky.

Pevně věřím, že ano. S touhle deskou se nám otevřely dveře do jiného světa. Můžeme experimentovat s různými nástroji, což jsme předtím třeba nedělali. Samozřejmě, stále budeme znít jako Stone Sour, ale pokaždé se budeme snažit psát písně v odlišném provedení než předtím.

Je známo, že k tématu House Of Gold & Bones by měl vyjít i komiks, na kterém se bude aktivně podílet Corey. Corey patří k velkým fandům komiksů a tímhle se mu splnil jeho dávný sen. Měly by vyjít čtyři díly, které se vážou k našemu dvojalbu, v budoucnu možná i film ke každému dílu. Corey si vzal na starosti bubliny a je z toho nadšený.

Pojďme k tvojí kytarové hře. Jak moc se liší od stylu hraní Jima Roota, který je zároveň kytaristou Slipknot?

Myslím, že se dobře doplňujeme navzájem. Já se od něj naučil tuny užitečných věcí. Je to výborný kytarista, který umí lahodit každému uchu svou melodičností a vymýšlí skvělé riffy. Dělíme se poctivě o sóla i rytmické party a jde nám to super.

Který typ kytary nejčastěji používáš?

Nejraději mám kytary Ibanez z SA Custom Shops, který kombinuju s S modelem. Od roku 2005 používám Hughes & Kettner Triamp MKIIs. Krabičky měním s každým turné, aktuálně nyní hraju na EVH Flanger and Phaser, MXR Tremolo, MXR Chorus a wah pedal Kirka Hammetta. Ve studiu sáhnu často po modelu Paul Gilbert PGM 301 – vlastně album Come Whar(ever) May jsem nahrál celé na ni.

Jsi fanoušek Paula Gilberta z Mr. Big?

Ano. A hlavně Billyho Sheehana. Jeho basovou techniku obdivuju a hodně mě ovlivnil hrou na trsátko.

Kdy jsi poprvé začal vážně přemýšlet o tom, že by ses stal profesionálním hráčem na kytaru?

To mi bylo nějakých 17 let, když jsem poslouchal právě alba Mr. Big nebo Davida Lee Rotha, ale začínal jsem vlastně na baskytaru. Ani jsem si to neuvědomoval, ale častým cvičením mi prsty ztvrdly natolik, že když jsem pod dojmem projektu Racer X vzal do ruky kytaru, nebylo to najednou pro mě nijak těžké.

Pamatuješ si na svoji úplně první kytaru?

Byla to Fender Stratocaster. Dostal jsem ji k Vánocům, když mi bylo devět. Pak jsem přešel na basu – Squier Bass. Poté, co jsem se vrátil zase ke kytaře, jsem hrál na černou verzi RG560. To už jsem byl ale o dost starší.

Tagy: