Stream přináší soumrak hudebních alb. Je potřeba najít cestu, jak je vrátit zpět

V dnešní době playlistů a streamovacích platforem už asi nemá moc smysl natáčet alba. Celky se rozpadnou na jednotlivé skladby seřazené podle poslechovosti a vlastně, proč by to tak nemělo být. Výjimka je jedna – příběh. Něco, co nejde roztrhnout. Co má reálné opodstatnění, aby hrálo víc než půl hodiny píseň po písničce za sebou. A ta story byla důvodem, proč jsme Murakami přivedli na svět.

O příběhu samotném nechci moc mluvit. Jen špatný kouzelník prozrazuje svoje tajemství. Ale v kostce se dá říct, že je o dvou lidech, kteří se museli jeden druhému ztratit. A že ten příběh se opravdu stal. Proč, za jakých okolností a kdo zůstal poslední, to je téma té desky. A název? Původně to byla jen slovní hříčka, co mi hrála v hlavě od té doby, kdy jsem strávil měsíc v Myanmaru a viděl nekonečně prázdná pobřeží. Nevědomky jsem se ale trefil do jedné z Murakamiho knížek, kterou jsem četl asi jako jedinou až ex post.

A tím se to začalo celé skládat. Příběh je totiž jen jedna část konceptu. V obalu desky jsme se kvůli té podobnosti rozhodli odkazovat na Murakamiho. A u výtvarné části jsme zůstali i dál. Oslovili jsme naše kamarády výtvarníky a poslali jim pár úryvků textů z alba. Byla to taková hra na schovávanou. Měli malovat, aniž by přesně věděli, o co jde. Čekali jsme na představy, které v nich chystaná deska vyvolá a tahle zpětná vazba nás hodně překvapila.

A tak vzniklo konceptuální album. Hudba je vlastně soundtrackem k filmu, který se na desce odehrává, výtvarná část mu dává další rozměr a ta literární důležité odkazy. V hudbě jsme vizuální část podtrhli dlouhými černobílými záběry. Alespoň tenhle pojem se mi vybaví, když si zpětně poslouchám smyčcové party, které jsme naživo nahráli. Veronika Brambůrková nad nimi trávila noci, střídala prsty, aby každá stopa zněla trochu jinak, měnila ladění, střídala nástroje, až se všechno slilo v jeden emoční celek.

Nemůžu zapomenout na atmosféru Tajnýho studia. Stará cihlová továrna na severu Čech, fabrika na nejlepší zvuk. Za zdí chemička, všude trubky zamotaný jako naše myšlenky a místa, kde ze země stoupá jedovatá pára jako někde na Islandu. Místo, kde buď chcete umřít nebo ho milujete. Tady se tvořilo samo.

Murakami je tedy odpovědí na to, jestli má smysl dnes natáčet alba a pokusem najít cestu k tomu, jak by měla vypadat, aby se udržela. Napůl jsme našli a napůl nám spadl do klína jednotící koncept, který nakonec přinesl i bonus v podobě toho, že kapelu odlišuje od ostatních. A místo toho, aby byla první na pásce v závodu o jakoukoliv moderní pózu, přináší něco, o čem jsem přesvědčený, že přetrvá.