The Strokes ještě neřekli své poslední slovo

Šesté album newyorských The Strokes, jehož obal zdobí známé dílo Jeana-Michela Basquiata z roku 1981, ničím nepřekvapí. Pětice nepřichází s ničím zcela novým, přelomovým, ale zároveň nesází jen na nostalgickou notu svých alb ze začátku druhého milénia. Album natočené s věhlasným producentem Rickem Rubinem jakoby oscilovalo někde mezi starými The Strokes a The Voidz, projektem zpěváka Juliana Casablancase. Pořád jde o velmi dobré písně, které určitě osloví věrné fanoušky, ale nové zřejmě kapele nezíská.

Poněkud zvláštní krok učinili, když jako pilotní singl zvolili píseň At The Door. Možná pro to, aby dali najevo, že jsou jinými The Strokes, než jakými byli v době debutu In This It. Jsou starší, dospěli a věci se mají jinak. Synthová skladba bez bicích může evokovat sólovou tvorbu zpěváka Juliana Casablancase (album Phrases For The Young), nicméně na místě prvního singlu by se možná více vyjímal otvírák alba The Adults Are Talking. Skladba, kterou vlastně naživo představili už vloni, příjemně roste. Mechanicky opakujicí se rytmus, jemná basa, nechybí vzájemně doplňující se kytary a „televisionovský“ sound. 

Nejživější skladbou na desce, zároveň i tou, která se nejvíce blíží staré tvorbě,  je Bad Decisions. Že vám připomíná New Order a refrén dokonce Dancing With Myself Billyho Idola a Generation X? Není to náhoda, kluci (vlastně už chlapi) to i sami přiznávají. Idol s Tonym Jamesem jsou u písně poctivě uvedeni jako spoluatoři, byť je celkový feeling skladby veden přesně ve stylu The Strokes.

Od této chvíle už se ale jede v pomalejším tempu. To by ani tak nevadilo, protože taková Eternal Summer je výborná. V discem šmrnclém kousku, který by se v osmdesátkách vyjímal na tanečním parketu Studia 54, začíná Casablancas falzetem, aby pak v refrénu stylově přiostřil. U předposlední Not The Same Anymore už se ale deska začíná táhnout a posluchač už myslí na konec, což může způsobit, že závěrečná Ode To The Mets nevynikne, jak by měla.