Studiový gear Eddieho Van Halena ve skladbě Everybody Wants Some!!
Rok 1980 byl z pohledu vydaných zlomových rockových alb skutečně mimořádný, což potvrzují tituly AC/DC – Back in Black, Jeff Beck – There & Back, Black Sabbath – Heaven and Hell, Judas Priest – British Steel, Motörhead – Ace of Spades, Ozzy Osbourne – Blizzard of Ozz, Police – Zenyatta Mondatta, Rush – Permanent Waves nebo debutové počiny kapel Def Leppard, Iron Maiden, Killing Joke, Michael Schenker Group, The Pretenders, U2 atd. Pro ortodoxní fanoušky kalifornského kvarteta Van Halen v čele s famózním Eddiem Van Halenem, ale daný rok znamená jediné, a to vydání jejich třetí studiovky Women and Children First.
Podobně jako předchozí alba Van Halen I a II nabízí i Women and Children First z kytarového pohledu bezchybnou inovativní techniku hry a masivní zkreslený tón, jenž si stále udržuje potřebnou dynamiku, celistvost a transparentní projev bez přehnané komprimace. Mezi výrazné tracky patří nadupaná vypalovačka Everybody Wants Some!!, která se poté objevila i v řadě filmových soundtracků, včetně snímků Better Off Dead, Zombieland či komedie producenta Richarda Linklatera z roku 2016, nazvané stejně jako tato skladba.
Everybody Wants Some!! byla společně s většinou materiálu z Women and Children First nahrána ve studiích Sunset Sound v LA za producentského dohledu zkušeného Teda Templemana, který se ve zmíněném songu nesnažil příliš zasahovat do kytarových partů, což se pozitivně odrazilo na živočišném vyznění tracku.
Eddieho studiový gear se nejen v případě tohoto tracku příliš nelišil od setu použitém na předchozích dvou deskách. Základ představoval dnes už ikonický „Frankenstrat“, poskládaný Van Halenem z různých komponent, sestávajících z jasanového korpusu Boogie Bodies s typickou grafikou, celojavorového krku osazeného 21 pražci, kobylkového humbuckeru Gibson PAF, potenciometru hlasitosti a vintage vibrata, jež bylo později nahrazeno uzamykatelnou mechanikou Floyd Rose.
Ke slovu se dostaly efekty v podobě flangeru a phaseru z produkce firmy MXR a reverb byl přidán až při finálním mixu. Signál poté mířil do starého čtyřdírového zesilovače Marshall Super Lead z let 1966 či 1967. Hlava využívala preampové elektronky 12AX7 (ECC83) a standardní čtveřici výkonových lamp EL34 nahradila sada Sylvania 6CA7, poskytující silnější projekci a vyšší odolnost vůči komprimaci.
Důležitým prvkem řetězce byl korektor Variac, snižující v daném případě napětí 120 V na hodnotu cca 90 V, čímž se samozřejmě měnil charakter výsledného soundu, protože především při extrémním nastavení hlasitosti docházelo k rozdílné interakci a chování koncové jednotky, jejíž vytavení je u klasického Super Leadu v podstatě jedinou možností, jak bez různých modifikací nebo předřazených boosterů, drivů apod. dosáhnout zkresleného tónu.
Signál následně mířil do zkoseného 4x12 kabinetu Marshall 1960 s reproduktory Celestion Greenback, snímaného mikrofonem Shure SM 57, doplněného ambientními mikrony zachycujícími přirozený dozvuk a prostor nahrávací místnosti Sunset Sound Studio II.
Přehled gearu a přibližné nastavení:
Kytara
Speciál Frankenstrat se šikmo uloženým kobylkovým humbuckerem PAF Gibson, potenciometrem hlasitosti A500 kOhm (krytka označena jako Tone) na maximum a odpojenými tónovými clonami i přepínačem. Střední singl byl demontován a ponechaný krkový snímač nebyl zapojen.
Zesilovač
Marshall 1959 Super Lead 100 W z let 1966/1967 (některé zdroje uvádějí i rok 1968) s koncovými lampami 4 x Sylvania 6CA7. Presence: 10, basy: 10, středy: 10, výšky: 10, Volume I: 10, použitý citlivější vstup.
Kabinet
Marshall model 1960A 4x12 s reproduktory Celestion G12M Greenback 25 W, celkový výkon boxu 100 W.
Efekty
MXR Flanger (Manual: 4, Width: 4, Speed: 4, Regen: 10), MXR Phase 90 (Speed: 3).
Struny a trsátka
Fender F-150XL Nickel Wrap (.009, .011, .015, .024, .032, .040), podladěno do Eb, Ab, Db, Gb, Bb, Eb. Celuloidová trsátka o síle Heavy.
Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám prosím vědět na e-mail redakce@frontman.cz.
